Tohle není žádný veřejný článek, ale jen taková kamarádská reakce na jednu kratičkou debatu s mojí kamarádkou :-).
Toto je důkaz, že Honza s rukou něco měl 🙂 – jestli tohle není sádra, tak já nevím. Stalo se mu to, když se snažil zachránit plně naloženou pramici s věcmi od nárazu do šutru. Bohužel kosti byly v tomto případě obdobně “pevné” jako laminát – moc toho nevydržely. (Kopanina – druhá polovina srpna 2004, Český ráj).

17. a 18.9.2009
Tak konečně jsem se dostala k tomu, zajít se podívat do čerstvě otevřené Národní technické knihovny v Dejvicích, na jejíž stavbu jsme se mohli z oken naší školy během několika uplynulých měsíců dívat. Pocity při vlastní stavbě byly smíšené (ať již mé nebo mých spolužáků) – někomu vadilo zrušené parkoviště, někdo si pochvaloval vznikající podzemní garáže, někomu se (ne)líbil oválný tvar vlastní knihovny, o betonovém placu před knihovnou se toho také řeklo již hodně a vlastní vnější opláštění? Nejprve mi to přišlo hodně divné, ale teď, když je vše hotovo, musím říct – vypadá to fakt dobře.
Když vejdete do budovy jedním ze čtyř, nebo kolik jich to má, vchodů, dostanete se do otevřeného “atria”, které je přístupné všem. V tomto přízemí najdete nově otevřenou pobočku městské knihovny, kavárnu, šatnu, uzamykatelné skříňky, přednáškový a výstavní sál a samoobslužný pultík na vracení knih. Přes turnikety se dostanete do vlastní knihovnické části – ta je přístupná jen zapsaným čtenářům. Ačkoli jsme jako studenti ČVUT mohli používat školní studentskou kartu i jako legitimaci do STK, zdejší turnikety na to moc dobře nereagovaly. Takže je třeba s tím počítat a něco s tím udělat. Já využila mé čerstvě vydané OpenCard a jako legitku nyní používám tuto kartu (lze využít i ISIC). Pokud si chcete budovu jen prohlédnout, můžete si za vratnou zálohu půjčit návštěvnickou kartu.
A pak už můžete brouzdat některým z pěti podlaží knihovny. Regály ještě z větší části zejí prázdnotou, … o to silnější to je ale pocit, když si představíte, jak to tady za čas bude vypadat, až vše bude zaplněno a bude to pulzovat životem. Na každém podlaží nechybí informační kout, záchody ani koutek s občerstvením, které ovšem z tohoto prostoru vynášet nesmíte. V každém patře najdete nějakou “specialitku” – oddělení knihovny CVUT, VŠCHT, kout s technickými časopisy, apod. Nechybí kopírovací služby, počítače, wifi, individuální studovny ani konferenční salonky.
A vlastní budova? Musím říct, že se mi to nakonec líbí. Takové originální 🙂 Schodiště, stropy a stěny z neupravovaného betonu kontrastují s lesklou a sytě barevnou podlahou. A (ne)libě komentované “primitivní” kresby na vnitřním obvodu knihovny? Zabere vám to pěknou hromadu času, než si všechny malby prohlédnete a objevíte jejich skrytý smysl.
Takže celkové hodnocení? Výborné. Navíc teď, když je zatím knihovna relativně prázdná, není problém zalézt si s vybranou knihou do tichého kouta na pohodlné sedačky a ponořit se do klidné četby.

21.9.2009
Tak jsem měla dnes na plánu oběhat si potřebné věci ve škole a zajít se podívat na první přednášku na biochemii na VŠCHT. Nebojte se, nezměnila jsem školu. Jen v rámci mého individuálního studijního plánu využívám i předměty na jiných školách. Kromě VŠCHT budu trávit nějaký ten čas i na MFF UK na biotermodynamice.
A tak jsem ráno začala u mého bývalého tutora, nyní je to pro mě již “jen” asistent proděkana pro pedagogickou činnost, od něhož jsem potřebovala získat potvrzení pro VŠCHT, že u nich zmiňovanou biochemii mám opravdu studovat. Jde o to, že oni mají vstup do školy na studentskou kartu, kterou si od nich budu muset nechat vystavit, … tak aby mi věřili. Potvrzení jsem dostala a na chemickém děkanátu také byli vstřícní, takže jsem tam mohla hned v 15h naběhnout na první přednášku. Takhle nabitý přednáškový sál se u nás nevidí! Nutno tedy podotknout, že to byl jeden z menších sálů, takže proto to vypadalo tak narvaně. Ale co bylo výborné – narazila jsem zde na kamaráda, původně z Jižních Čech, který zde studuje druhý ročník. Jak je ta republika malá :-). Takže mám od koho sbírat moudra :-).
Ještě před obědem jsem si došla k zápisu, kde nás seznámili se všemi povinnostmi doktorandů a trošinku nás připravili na to, co nás čeká (ale opravdu jen trošilinku). A když jsem pak chvátala do suterénu za Karlem na smluvený oběd, málem jsem vrazila do mého bývalého školitele. Tak jsem s ním ještě probrala mé předměty (individuální studijní plán mám odevzdat tak do týdne, takže musím rychle zjistit, co se kdy učí, abych si mohla rozvrh dobře připravit) a další studijní záležitosti a hurá na oběd. Bylo znát, že škola již začala – fronty hrozné, a tak jsme se vypravili do vegetariánské jídelny, kde je fronta o poznání kratší. Ale výběr byl bídný, a tak jsem na konec skončila u svíčkové s knedlíky 🙂
Tím vlastně mé školní obíhání skončilo. Teď jen dořešit předměty a začít něco dělat.

13.9.2009

Na dnešní den jsem si naplánovala jen krátký výlet. Za prvé jsem na to neměla celý den a za druhé se mi dlouhou dobu nechtělo vylézt z postele, kde jsem si po obědě dávala dvouhodinového poledňáčka. Ono když slyšíte, jak to venku fičí, tak se vám opravdu ven nechce. Většina silnic tady vede docela otevřenou krajinou, takže na nějaké zástěny proti větru jsem se věru nemohla spolehnout. Takže jsem nakonec vyrazila na trasu: Káraný – Sojovice – Skorkov – Kostelní Hlavno – Konětopy – Dřísy – Lhota – Stará Boleslav – Káraný (37 km). Pro mě je to, že jsem jela průměrnou kadencí 87, důkazem, jak moc jsem s větrem musela bojovat. Na druhou stranu musím Matce Přírodě vzdát dík za to, že snad poprvé, co jsem jela po silnici “Mělník-Boleslav”, nefoukalo proti mě!

Krutý vítr na trase mě přivedl na myšlenku, co je vlastně na kole tím nejhorším, … tím, co vám zkazí celý výlet. Osobně mám spoustu favoritů – déšť, vítr, kopce a minule zmiňované kostky. Dlouho jsem si myslela, že tím nejhorší jsou kopce (ty prostě nenávidím :-)), ale VÍTR je po dnešku favoritem číslo jedna. Na druhou stranu, když před vámi jede nějaký ochotný tahač, kterým vám vítr rozráží, tak vás vítr rázem neotravuje a do popředí vystoupí zmiňované kopce, případně kostky – před těmi vás ani sebelepší tahoun neuchrání. Takže když uvažuji případ, kdy jedu sama, bylo by pořadí výletních znepříjemňujících faktorů následovné: vítr, kostky, kopce, déšť. Ještě se může přidat bahno, ale to házím do jednoho pytle s deštěm. Když pak jedu s někým, kdo, jak jsem již zmínila, je tím, který mi vítr vychytá, pak by bylo pořadí následovné: kopce, kostky, déšť, vítr.

A jaké máte “priority” vy? Nebo patříte k těm, kteří si výlet užijí bez ohledu na počasí, defekty a společnost, ve které jedou? Společníci také umí udělat z výletů peklo. Buď jedou pomalu, nebo rychle, nebo moc často zastavují v hospodě, nebo nezastavují (v hospodě) vůbec, mají vysoce defektní kolo, mají nové kolo, apod. Ještě někomu může vadit sluníčko. Na to si já tedy nestěžuji. Raději pojedu v 30° teplíčku než v dešti.

12.9.2009
Konečně nadešel víkend, kdy jsem mohla vyrazit na své čerstvě seřízené silniční kolo. Ačkoli předpověď nebyla cyklovýletu moc nakloněna a pohled z okna tuto prognózu docela slušně potvrzoval, připomněla jsem si “zlaté” (nejen) cyklistické pravidlo, že “jezdit se dá za každého počasí”. A tak jsem si oproti mé běžné výbavě navíc přibalila ještě vestu a 100 Kč rezervu (pro případ deště a “uvíznutí” v hospodě) a vyrazila do zamračené a větrné přírody. Výlet samotný asi popisovat nebudu, hlavní body trasy na závěr shrnu a to, že mi to vůbec nejelo a kde co mě bolelo, asi nikoho nezajímá. Ale na jednu “drobnost” si musím postěžovat.

Na cyklovýlety v okolí Káranýho pořídil Vláďa speciální mapu – Okolí Prahy – Nymbursko, Shocart (čemba), č.111 – speciál na kolo. Jako každý z nás, při plánování výletů koukám, aby má vybraná trasa vedla po takové cestě, kterou můj typ kola snese – tzn. pro silniční kolo silnice a pro horské je mi to jedno. Běžně je silnice na mapě kreslena bílou/žlutou/oranžovou* tlustou čárou ohraničenou z každé strany černou linkou. A tak, vzhledem k tomu, že můj výlet byl na silničním kole, dala jsem přednost trase vedoucí po bílé a žluté, tzn. po hlavní a po vedlejší silnici. Ale může mi někdo vysvětlit, jak to, že CESTA vyložená KOSTKAMI, navíc označená jako CYKLOSTEZKA může mít “statut” SILNICE, když se po tom na KOLE VŮBEC NEDÁ JET?!?? Ještě více mě ale dostává, že kousek dál je, sice trochu děravá, ale stejně se po tom jede líp než po tomhle humusu, silnice, která je v mapě značená pouze tenkou linkou, tzn., že to je nezpevněná cesta! To jsou pak mé plány na nic! Ono se možná smějete, ale zkuste si jet 4 km nepřetržitě po kostkách na SILNIČNÍM KOLE!! A nemyslím tím třeba z kopce, který sjedete v klidu ve stoje za pár minut! Tohle bylo 15 minutové utrpení plné nadávek, hořekování, nadávek a …proklínání autorů mapy. Pro ty, kteří si to chtějí zkusit: LIPNÍK – JIŘICE (severně od Lysé nad Labem). Nejenže to nepříjemně odnese pozadí, to už je zvyklé, ale nepříjemně začnou brnět nohy v botách, pak se přidá mravenčení v rukách, které přejde v bolest zad. OPRAVDU NIC PŘÍJEMNÉHO! A když už si myslíte, že je všemu špatnému konec, vjedete do Lysé nad Labem a šup, dalších (jen) 200 m po kostkách. A následují Dvorce – opět kostky. A ta (nezpevněná) silnice, o které jsem mluvila, že je značena jako nezpevněná, ale pořád se po ní jede lépe, než po kostkách, vede ze Sojovic po žluté turistické značce směrem do Císařských lesů, kolem vodárenských van do Káranýho. Cestou je pár děr a panely – zlatých 100 m z kopce po panelech v porovnání s kostkami!!

Tak jsem si zanaříkala a hned je mi o trošku lépe 🙂 Poučení? V mapě tyto kostky viditelně označit a už tam nikdy nejet. Poučení 2: na silničním kole se nepřibližovat k vojenským prostorům.

Trasa: Káraný – Čelákovice – Mochov – Sadská – Nymburk – Bobnice – Jíkev – Loučeň -Vlkava – Všejany – Jiřice – Lysá n/L – Sojovice – Káraný.
Délka: 83,5 km
Profil: převážně rovinatý s několika kopci … a ty KOSTKY!!

* podle toho, jak moc je “hlavní”