Dnešní výlet nedaleko Curychu jsme zvolili s ohledem na počasí – relativně brzy mělo začít pršet, takže to chtělo něco blízko a krátkého. Původně jsem se opět nechala inspirovat na stránkách Swiss Familly Fun, který byl ale koncipován se startovním a cílovým místem ve městě Kollbrunn. Vláďa to ale vymyslel ještě jinak. Nelíbilo se mu, a měl v tomhle ohledu pravdu, že strávíme hrozného času ťapáním po silnici, než se vůbec dostaneme do lesa. A pak to samé zpět. A vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici dvě auta, mohli jsme zvolit trasu nikoli jako okruh, ale tak, že se cílové a startovní místo lišily.

Pokračovat ve čtení

Na páteční odpoledne jsme si udělali pěkný výlet na rozhlednu Pfannenstiel. Dopoledne byla Eli ve školce, takže jsme museli počkat, až dorazí domů. Takže jsme mezitím nakoupili (máme totiž návštěvu z Čech 🙂 ) a uvařili oběd, připravili výbavu a odpočívali. Z Curychu to je cca půl hodiny autem. Na to, že je Curyšský kanton taková placka, tak sem jsme od Greifensee pěkně stoupali. Autem jsme se přiblížili skoro nejblíž, jak to šlo – u restaurace Vorderer Pfannenstiel. Takže nikoli u restaurace Hochwacht, od které je rozhledna nějakých 300 m. Takže po urputném stoupání od parkoviště k Hochwacht, kdy se Eli sotva plazila, jsme dorazili k restauraci a pokračovali rovnou ke kovové rozhledně. Zde jsme zdolali 173 schodů a otevřel se nám krásný výhled široko daleko – na jedné straně se lesklo Zurichsee, na druhé straně Greifensee, v dálce Säntis.

Pokračovat ve čtení

V neděli 2.6.19 byl ve Švýcarsku Den otevřených dveří na farmách (Tag der offenen Hoftüren, případně stránky Stallvisite), kdy jste se mohli jet podívat na jednu ze 150 rodinných farem, které se do projektu zapojily. V sobotu večer, kdy jsem nám chtěla vybrat farmu, na kterou bychom se podívali, která by byla na trase Zurich-Basel (jeli bychom společně s babi a dědou, kteří by pak na Basel pokračovali), stránky vůbec nefungovaly – nešlo zobrazit ani mapku, ani žádný seznam s farmami. V neděli ráno to bylo lepší, a tak jsem nám vybrala farmu Eichhof, kde mě hlavně zaujalo spaní ve slámě :-). To jsem prostě musela vidět.

Vyrazili jsme po brunchi směr Baden a Google nás po dvou nepovedených pokusech konečně navedl správnou cestou. Farma to na první pohled není velká, ale na internetových stránkách mají uvedeno 26 krav, 26 telat, 1 býka, 2 osly, kočky, slepice, psa. Vůbec bych neřekla, že mají tolik krav. Překvapilo nás, že jsme se po farmě mohli volně pohybovat bez dozoru. Bylo to takové zvláštní. Prošli jsme si tedy kravín, viděli jsme telátka a okoukli jsme i to spaní na slámě. To si někdy budu muset vyzkoušet. Oslík se schovával, aby na něj nepražilo sluníčko. Děti zaujaly houpačky. Dále k farmě patří rozlehlá louka pro kempování. Ti, co se zdrží přes noc, se ráno mohou těšit na pořádnou farmářskou snídani.

Prohlídka nám nezabrala dlouho, tak jsme se šli ještě na chvilku projít. Ale udělalo se pěkné vedro (bylo dobrých 27°C), takže jsme si akorát snědli chleba a vraceli se zpět k autům. A na téhle cca 300 m dlouhé procházce jsem chytla klíště. Kde byste řekli, že jsem ho měla zakouslé? Na klíční kosti! To se mi ještě nestalo. Asi z toho, jak jsem 50 m nesla Matyho na koni.

Rozloučili jsme se s babi a dědou, kteří pokračovali na svojí dovolenou do Francie a přesunuli se na farmu na druhé straně kopce – Willihof. Ale ani jsme nevystoupili z auta. Farma vypadala obdobně jako předchozí, spousta krav, a děti ze sluníčka celé otravné. Takže jsme pokračovali dál.

Ještě jsme se ani nedostali k dálnici, když si Vláďa všiml cedule „Vogelpark“. Tak jsme tam zkusmo zajeli. A vyklubala se z toho ohromná papouščí „ZOO“ (Vogelpark Ambigua). Začali jsme v bistru zmrzlinou a děti si hrály chvíli na pískovišti. Poté jsme si obešli desítky voliér s různě velkými papoušky od Andulek přes Kakadu k Ara. Nechyběl ani Žako šedý a další. Uličničtí vrabčáci lezli zvenku do voliér většími oky a užívali si luxusu, které některé papouščí voliéry nabízely. Někteří papoušci poklidně seděli jeden vedle druhého, jiní si usilovně stavěli hnízda. Tohle byla dobrá zastávka.

A pak hurá domů. Protože se udělalo fakt vedro, doma jsme nafoukli bazén a děti si ještě užívaly na balkóně a já je zpoza knížky hlídala s ledovou kávou v ruce.

Takže nakonec se den moc povedl. Jen se udělalo větší vedro, než jsme mysleli, že je možné.

Foto zde.

Nazvala bych to „cesta dřeva“, ale nemá to nic společného se zpracováním a pěstováním dřeva. Je to prostě pětikilometrová procházka, na které jsou k vidění různé výtvory ze dřeva. Tento trail jsem opět nalezla krásně popsaný na Swiss Familly fun, kde naleznete i podrobnější popisky a fotky. Sice se tento trail nachází až v kantonu Solothurn, ale z Curychu jsme to měli hodinu cesty. Zaparkovali jsme na soukromém parkovišti (5CHF na celý den) hned pod hradem Neu-Falkenstein, což je, dle popisků, jedna z nejkrásnějších zřícenin tohoto kantonu. Vedlo nahoru asi milion schodů, ale pak se nám naskytl krásný výhled do údolí. Službu bych tady na tom hradě dělat tedy nechtěla. Nejenže je hrad na kopci, ale on sám je i v kopci, takže měl několik nerovnoměrných podlaží. Dá se vyjít až úplně nahoru na věž, kam vedou, ani se tomu už snad nedá říkat schody, spíš žebřík.

Po prohlídce (zadarmo) zříceniny jsme pokračovali po trailu. Chvíli lesem, chvíli lesem. Nahoru i dolu. Opět bez kočáru, takže Maty chvíli šel, chvíli se nesl, chvíli se vztekal, pak chtěl jíst, a to pořád dokola. Náladu dětem zvedlo ohromné hřiště uprostřed lesa. V rámci přestávky si děda našel a vyndal klíště, jinak se nic zajímavého nestalo. V lese bylo docela příjemně, ale jakmile jsme vyšli z lesa, bylo šílené vedro. Cestu nám pak zpestřoval výhled na traktory, kterak obrací seno.

A za odměnu jsme si zajeli ještě do Zigelhütte na pohár (a na wurstsalat 🙂 ).

Fotky zde.