V neděli jsme se opět vydaly na české divadlo (jen já a Eli). Eli už tomu rozumí a je to dobrá příležitost zažít češtinu v akci. Navíc jela i Eliščina kamarádka. Do Adliswilu, kde sídlí Český Klub Curych, to sice máme hodinu cesty, ale většinu z trasy jsme jeli tramvají, která nám staví před barákem, takže cesta pohodlná. Šlo o interaktivní představení Divadla KUFR – o komínovém krtkovi jménem Velký Fuk. Dětem se to moc líbilo, i když v některých částech byli interaktivnější, než se čekalo. N8sledovala přestávka, během které jsme se mohli občrstvit domácími buchtami a jiným sladkým, které jednotliví diváci přinesli (my donesli cookies  s čokoládou a karamelem). A po přestávce byl žonglovací workshop. Eli byla naprdlá, že jí nic nejde, ale nakonec ji zaujaly kroužky, se kterými mohla točit na ruce, takže řev přestal. A pak jsme se ještě s Clemi vydaly na lanovku a vyjeli si na Felsenegg. Pět minut od lanovky je hřiště, kde si holky tak hodinku hrály, daly jsme obídek a zase vyrazily zpět. Domů jsme tentokrát jely vlakem na Hlavní nádraží a dalším vlakem do Oerlikonu, kde jsme Clemi předaly mamce. Pak jsme jely stejným autobusem jako Clemi, jen na opačnou stranu.

Eli již delší dobu mluvila o tom, že by chtěla přespat ve stanu. Už to bylo naplánováno před dvěma týdny, ale zrovna pršelo. Teď to vypadalo na novou šanci. No a protože jsme s Máťou neměli nic lepšího na práci, jeli jsme s nimi. Kdybych věděla, jak to bude vysoko, možná bych si to rozmyslela. Ale všichni jsme to v pořádku přežili. I když příště dám přednost níželežícímu kempu.

Pokračovat ve čtení

Jako každý rok byl první zářijový víkend u nás ve znamení pouti. Až nyní, po osmi letech zde, jsem se dozvěděla, že se to opravdu nečte, tak jako anglicky „čilbi“, ale prostě „kchilbi“ (to ch je prostě to „jejich“ hrdelní „ch“). Takže jsme zase o něco moudřejší.

Co ale čert nechtěl, Eli zrovna v pátek večer chytnul nějaký břichobol. V neděli už to vypadalo líp, ale nakonec jsme stejně nešli. Takže když jsme nemohli my na Chilbi, muselo Chilbi k nám. Vláďa s Máťou nám přinesli balónek, cukrovou vatu i perník. Takže jsme si to nakonec doma užili.

Nejlepší na tom ale je, že hned týden na to je tradiční Knabenschiessen – střílení chlapců – ne že je někdo střílí, ale střelecká soutěž chlapců (přeci jen jejich kořeny vedou k Vilémovi Telovi). A je tomu tak dva roky, co se smějí účastnit i holky. A s touto soutěží, která trvá tři dny (a v pondělí je finále, takže má celý Curych půl dne volno), je spojena i pouť. Když jsme nemohli minulý víkend, vyrazili jsme teď. S Vláďou jsme tu jednou byli, hned ten první rok v Curychu. A řekli jsme si, že jednou stačí. Teď ale s Eli, která už si lecjaké atrakce užije, jsme tomu dali další šanci. A bylo to fajnový. Ale zjistili jsme, že my na ty točící atrakce, které převážně Eli vyhledávala, nejsou pro nás. Já jela s Eli na jedné malé horské dráze, takový malý vláček na kolejích to byl … no a bylo mi pak pěkně blbě. Nechyběla cukrová vata, mandle v karamelu, a speciální zmrzlina ve tvaru malých kuliček. Vedro bylo, takže není divu, že na jedinou vodní atrakci (taková vodní horská dráha) byla největší fronta a to jsme tedy nedali.

Takže spokojenost. Domů jsme jeli až v šest, Matyho to tam moc nebavilo, ale Eli by vydržela až do noci. Tak třeba za rok. Jo a za mě nejlepší atrakce byla dlouhá rovná (myšleno bez zatáček), vlnitá klouzačk, na které se jezdilo na malém koberečku.

Jo jo, člověk by řekl, že když jedno dítě chodí do školky každé dopoledne (a 2x odpo na 1,5 h) a druhé 3x týdně na celý den do jeslí, že budu mít hafo volného času pro sebe, že? No tak to úplně ne. Maty celý den v jeslích to jo, to si od něj odpočinu. Vláďa ho v sedm ráno odvede a mezi pátou šestou přivede. Ale „dopoledne“ ve školce znamená, že tam je Eli od půl deváté  do dvanácti. Tedy 3,5 h. Během kterých musím uklidit celý byt (dnes tedy bez luxování, které jsem stihla již ve středu. Víckrát než 1x týdně to teď nestíhám), zacvičit si sérii cviků na záda, podívat se, co dělají trhy, odpracovat nějaké věci do práce, prát, věšet a sbírat prádlo, umýt nádobí od snídaně. Jo a ještě bych měla uvařit oběd, to už asi nestihnu, takže ho pak uvařím, až bude Eli doma. Plný program na tři hodiny, co? Po noční bouřce se trochu ochladilo, ale ze mě stále leje, jak tady pobíhám z je jedné místnosti do druhé, sem tam si dám dvě patra schodů na pračku (a pár dřepů při čekání, než dopere :D), apod.

A co ta další volná dopoledne? Dvě z nich je doma Máťa, takže to nějaký čas strávíme na hřišti (nejlepší jsou ta celooplocená, kdy vím, že Maty nikam nezdrhne a mohu si odcvičit povinnou sestavu), v obchodě a doma pak poklizením, sváčou, … A pak jsem byla dvakrát v práci – vždy 7-11:15, parádní pracovní doba, co? do devíti jsem v kanceláři většinou sama, takže se mohu pěkně soustředit, pak už tam je mumraj a schůzky.

Odpoledne nejsem sama nikdy, buď s oběma, nebo s Eli. Tento týden jsem byla třikrát v bazénu – jednou sama si zaplavat během Eličiny úterní odpoledky, v pondělí odpo s Matym, během Eliščiny pondělní odpoledky, a ve středu s oběma. Zvládli jsme to dobře. I když voda i v tom parnu se Máťovi zdála spíš vlažná/studená a dával to vědět hlasitým a vysokým pískotem.

Včera jsme byly s Eli v ZOO podívat se na želvy, orangutany a krokodýla. Pak ještě sehnat nové boty na cvičení (překvapivě ji za rok vyrostla noha) a stavily jsme se i u mě v práci na kafíčko a popřát Ole k narozeninám. A pak rychle domů (kam jsme dorazily až v šest) vařit véču.

Takže takhle vypadá volný týden. O víkendu asi budu pecka sedět doma.

Dnes naštěstí nic vážného. Ale každý jistě má nějakou tu vlastnost počítače, která ho štve, ale nemá čas to zrovna měnit. Kde v těch milionech nastavení je zrovna to či ono konkrétní. Tak jsem se na to ale vrhla. Taková blbost – chtít, aby počítač usnul, když zaklapnu notebook. Našla jsem, dobrý, funguje. Za minutu koukám, že je zase vzhůru! No jistě, to ta ťuňťa myš. Jen se jí člověk dotkne, tak se počítač vzbudí. Jindy, když ho chci vzbudit, tak samozřejmě na nic nereaguje a musím jít přes power čudlík. No řešení je zde.  Ještě, že pan Gúgle vždy ví, jak na to. Sama bych se asi (asi jo, ale trvalo by to) přes všechna ta okna k výsledku neproklikala. A mohu jít dále uklízet.