V sobotu ráno jel Vláďa, již tradičně, na kolo (jako vždy vyrážel ještě před šestou, než my vstali, a do desíti byl zpět, v nohách 50 km), pak popadl Máťu a šel s ním na 1,5 h procházku, aby se Maty prospal (zatím stále spí 2x denně, před obědem a odpoledne). Takže Vláďa dalších skoro 7 km.

Po obědě jsme pak všichni vyrazili na celo-rodinný odpolední výlet na kopec severně od Curychu – Irchel. Pokračovat ve čtení

Po tohmle trailu Vláďa jel již několikrát na kole, tak nás sem teď vzal na rodinný výlet pěšky. S kočárkem se to dalo vesměs dobře projet. Trošku byl problém s parkováním. Vzhledem k tomu, že to je stále v Curychu, tak všude jsou modré zóny, tedy buď parkování s platnou parkovací kartou (rezidenti), nebo na hodinu s parkovacími hodinami. Parkoviště, které měl Vláďa vyhlídnuté, bylo jen na dvě hodiny. Nakonec našel jedno na šest hodin u tenisového kulbu. A mohli jsme vyrazit. Cesta podél potoka byla pohodlná a ve stínu, což bylo v pařáku, jako dnes, fajn. A pak přišla nejlepší část výletu – slon. Velký kamenný slon uprostřed potoka. Dalo se u něj i dobře cachtat (koupat úplně ne, tolik vody tam nebylo). A pak už jen nahoru nahoru zpět k autu. Celkem 5,8 km, dvě hodiny.

Jinak další povídání se spoustou pěkných informačních fotek najdete na mém oblíbeném blogu zde. A oficiální stránky zde.

Fotky zde.

Tento článek byl převzat z našeho minuilého blogu (8. září 2016)

Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: „Kdy se vrátíte do Čech?“, „To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?“, „Nestýská se vám?“, „Nechybí vám (to a to)?“ … Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší 🙂 ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.
Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda – kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití – sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera – jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodamské na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek – myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz. (Aktualizace 2018 – je tu větší a větší bordel. Dětské hřiště v neděli ráno? Humus – všude zátky od piva a vajgly).
  • Sportovní vyžití – my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů – stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách – již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk – všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva – alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování (že jsme viditelně za sklo nedali parkovací kartu) a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost – V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo – Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete – ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kombinaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), Rivela (to je pití, ale kam jinam s ním – perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany – to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) – na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl – čokoláda – za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) – sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie – funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém – osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci – ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit – tady by se mohlo zdát, že je to super, peněz na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech – vyhrajete – máte peníze, nevyhrajete – nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už „jen“ to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít. (Aktualizace 2018 – ouha když ale frank oslabí/koruna posílí. To už je horší. Ono je rozdíl, jestli je frank za 18 Kč, to bylo 2010, kdy jsem sem jela, nebo 24, léto 2017).
Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda – Alpy a hory vyšší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp – na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek – těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření – ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku – na zastávce, před školou, před bankou, před barem … takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kuřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle … Výjimkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za „kids-friendly“, jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo – no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí – mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct – knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk – ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně „světoběžníci“ se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy „Švýcary“ a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi a Slováci (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost – za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocenný) a užívat si dovolenou v levnější Itálii.

Aktualizace 2018

Na mém pohledu se nic nezměnilo. Navíc jsem potkala další dvě maminky „na mateřské“ (rozuměj: doma s dětmi bez jakékoli finanční podpory od státu :-). I když – dostáváme, všichni s dětmi dostávají, 200 CHF měsíčně na dítě, to nám pokryje jeden týdenní nákup), které sdílí můj pohled na věc „co všichni na tom Švýcarsku vidí?“ 😀 Takže ok, nejsem divná sama. Všechno to nakonec skončilo u jazyka a peněz. Jako ano, všichni tu dobře vyžijeme z jednoho manželova platu (ať už to je 3 nebo 7 tis. CHF), ale bez švýcarské němčiny je to přeci o něco nepohodlnější. „Tak se ji nauč!“. To se mi ale nechce.