Evidentně již několikátý ročník. My se zúčastnili poprvé. Děti šly za malé netopýry, já a babi za milé čarodějky a děda za upíra (ale vypadal spíš jako Merlin). Pro děti bylo připraveno snad 20 stanovišť s úkoly (vstupné dobrovolné). Za každé splněné stanoviště dostali písmenko do soutěžní kartičky. Úkoly byly různé – střílení na terč (papírovými koulemi, tenisáky, atd. … trefovalo se do rakve, na strašidla, atd. …), výroba papírového strašidýlka, vození dýně v kolečku, skládání hada, malování poslepu, pojídání gumových hadů čerstvě vylovených z kotlíku plného slizu (to byla asi nejoblíbenější atrakce), a tak podobně. Jak Eli, tak Maty si našli, co je bavilo. Počasí nám přálo, bylo spíš vedro. Ale s postupujícím časem tepla a světla ubývalo a na konec jsme se všichni sešli u ohně s buřty. A když už byla opravdová tma, tak se šlo na stezku odvahy, trasa značená svíčkami, děti měly své strašidelné lampióny, … a skončilo se u Jizery u Chárona. Domů jsme dorazili až po osmé. Jo a s Matym jsem si prohlédla fungl nový hasičský vůz Káranských hasičů. To je ohromné auto! Mohli jsme si sednout i dovnitř 🙂 Jo a ještě proběhla soutěž o nejlepší vyřezávanou dýni.

O téhle akci jsem viděla pár příspěvků asi na Facebooku. A hnedka mě to nadchlo! Jde o bludiště v kukuřičném poli! A ne jen tak ledajaké. Pro děti, ale i dospělé je připravená hra – různě po bludišti jsou tabulky s písmeny. Ty musíte všechny najít, zapsat si a vyluštit tajenku. U dospělé verze jsem se docela zapotila 🙂 Bludišť je hned 12 po celé ČR. My zvolili to nejbližší v Líbeznici u Prahy. Prozíravě jsme jeli hned ráno a byli jsme tam první (a to jsme náš plán přijet hned na otvíračku v 9 h nestihli o půl hodiny). Nebylo ještě vedro a bylo dost místa na parkování (parkoviště je tak na max 20 aut). Maty kupodivu běhal a chodil hodně dlouho, jen když už začalo být teplo, tak šel na koně. Pro něj se tak výhled rapidně změnil. Ono choďte v dvoumetrové kukuřici jako metrový trpaslík 🙂 Písmenka jsme našli, střed bludiště také, východ také, vyluštili jsme hádanky a děti dostaly malé dárečky – magnetky a odznáčky. Zkrátka parádní zábava na nedělní dopoledne.

Jinak oficiální stránky jsou zde. Vstupné děti od 3 let 60 Kč, dospělí 85, důchodci 60 Kč. Parkování zdarma. K dispozici byly i záchody. A dalo se platit kartou (takový stánek v kukuřici a ono to fungovalo :-)).

Obrázek zdroj zde.

Naposledy jsme tady byli loni a užili jsme si to. Poprvé s malou Eli jsem tu byla asi před dvěma let (?) a musela jsem tehdy uznat, že je asi i lepší než ta curyšská ZOO. A vzhledem k tomu, že nebudeme bydlet zas až tak daleko, bylo jasné, že si koupím celoroční permici. Na rozdíl od Curychu, tady musí děti platit už od tří let (v Curychu až od 6 let), takže s Matym mám už jen půl roku zadarmo. Ale mají levné pondělky, děti jen za 50. Takže Eli jsem permici zatím nekupovala a uvidíme.

V sobotu jsem se domluvili s Helčou a vyrazili jsme. Sraz jsme si dali v deset u severní brány (pro příště nesmím zapomenout, že je otevřená jen o víkendu a prázdninách, to by mohlo být někdy nemilé překvapení, dnes ok). Na Eličin lístek jsem ještě díky své Lítačce dostala 5% slevu.

Ani snad nebudu popisovat, co vše jsme viděli, protože jsme viděli vše. Mile nás překvapili aktivní hroši kousek od severního vstupu. To byla podívaná na dlouhé minuty. Koupi mapy jsem tentokrát vzdala – většinou ji po prohlídce stejně někam zahrabeme a do další návštěvy nevydrží, takže jsem ji měla staženou v mobilu a stačilo. A nejvíc času nám zabraly sloni, žirafy a přilehlé hřiště. Pak jsme šli až dozááádu kolem Gobčárových domů (tady vzadu jsem nikdy nebyla, hned vedle byla expozice malinkatých žabiček), zastávka na párek v rohlíku a zmrzlinu v kiosku u trilobita, dál kolem lvů (neviděli jsme je), goril (také nebyly) do dětské zoo k bazénku. Tam bylo příjemné svlažení, začalo se dělat vedro a dusno. Následně jsme ještě nemohli vynechat projížďku malou „tramvají“ a návštěvu jsme završili u tučňáků a lachtanů. A loučili jsme se u spící pandy červené. Naťapáno hnedle 8tis. kroků 🙂

Příště začneme u gaviálů a třeba se také konečně svezeme lanovkou.

O náš odvoz se opět postaral děda Jirka, který na nás čekal u hlavního vchodu. Jo a máme další „vizitku“ do Turistického deníku.

Obrázek zdroj zde.

Tak začínáme objevovat co vše je možné dělat v Praze a okolí. Jako první přichází na řadu oblast kolem tratě tramvaje číslo 1 – jednoduché spojení se světem 🙂 U Letné je nejen Technické muzeum, ale také Zemědělské, ve kterém jsem nikdy nebyla, a tak jsme tam s příbuznými holkami a jejich dětmi vyrazili (šest dětí to už je jak malá školka, slyšet byly po celém muzeu). K vidění je kde co a něco si tu najde každá věková kategorie, jen ti malí se musí hlídat, aby si nic neodnášeli a nelezli, kam nemají (některé exponáty jsou na ohmatání, u jiných to je zakázané a paní hlídačky to bedlivě kontrolují). Malé traktůrky v -1 patře nechaly Máťu kupodivu v klidu. Zato Eli se na velkém traktoru ráda nechala vyfotit. Pokračovali jsme postupně patry nahoru, lesem, vodou a rybníkářstvím, přes gastronomii, kde si děti na tabletech mohou jakože vařit, až na střechu, kde jsou zasazeny různé plodiny včetně konopí, k dispozici je trávníček na piknik a hlavně tu je úžasný 360° výhled na Prahu. Strávili jsme tu bezmála tři hodiny. Z popisků jsem si díky dětem nepřečetla vůbec nic, ale zážitek pěkný a určitě se sem zase někdy vypravíme. Na rozloučenou jsme v kiosku zakoupili Turistický deník a hned první nálepku (oficiálně tomu říkají vizitka). A máme o zábavu na výletech postaráno. Jinak vstupné dospělí 150 Kč, děti do 18 let zadarmo.

Díky ubytování „all inclusive“ u babičky jsme si zajeli domů na guláš, odpočinuli si a odpolední program absolvovali v nezměněné skupině ve Hvězdě. Děda to s Matym v kočárku vzal pěšky, takže se Maty vyspal. Nejprve jsme začali na novém hřišti u Libocké brány. To praskalo ve švech. K dispozici jsou i pěkné kovové záchodky. A ostraha (?) Dále jsme pokračovali k Letohrádku na další hřiště. Zatímco maminy seděly a povídaly si, děti prošmejdily okolní keře a stále nosily další a další modráky 🙂 Myslím, že večer bude smaženice. Zašli jsme i ke kiosku v Letohrádku pro další vizitku do Turistického deníčku. Tímhle tempem to budeme mít za chvíli plné :-). Čas se nachýlil k večeru, a tak jsme se pomalu vydali zpět na tramvaj. Děti cestou nepřetržitě nacházely další a další houby, dokonce i jednu bedlu 🙂 Domů jsme dorazili jen tak tak na Večerníček.

V tomto vnitřním bazénu jsme byli kdysi s Máťou, když byl malý a Eli byla naproti tomuto komplexu v české školce. Vnitřek byl fajn. Tentokrát jsme tedy vyzkoušely vnější prostory. Jako pro prcky to je paráda – dva menší bazénky propojené klouzačkami a do toho všeho stříká voda. Pak tu je menší mělký bazén, který přechází do hluboké plavecké části. Nechybí super tobogán, který končí malým skokem, naberete docela rychlost, takže jsme několikrát skončily celé pod vodou.

Zážitek nám nakonec zkazily dvě věci: 1) Eli šlápla na včelu a mě se nepodařilo vyndat žihadlo celé (zůstala tam taková ta vnitřní na vlas tlustá část žihadla, která prostě nešla vyndat.. Řev jak něco, ale chladily jsme v bazénu a do večera to Eli vůbec neoteklo. 2) Už vlastně hotové a oblečené, přecházela jsem ještě ze sprchové části, kde jsem nám naplnila lahve s vodou, do šaten, uklouzla jsem, ale ustála to, jen jsem udělal skoro provaz, ale jednou nohou jsem nějak blbě zajela až do odpadového žlábku, který byl krytý kovovou mřížkou a o tu jsem si rozřízla bříško u palce na noze. Dobelhahal jsem se k ještě fňukající Eli (že nemůže na nohu došlápnout a že nebude moct na kole dojet domů, jely jsme na toto odlehlejší koupaliště na kole) a zamáčkla si krvácející ránu ručníkem – vůbec jsem se na to nechtěla kouknout, na takovéhle věci moc nejsem. No jako nekrvácelo to jak z vola, ale bylo to ošklivé. Zalepila jsem si to náplastí, naházela věci do tašek a šly jsme hledat první pomoc. Pán mi to tam prolil dezinfekcí a zkonstatoval, že na šití to určitě není, pořádně mi to zalepil a zjistili jsme, že mluví česky 🙂 Eli jsem donutila mu ukázat ten píchanec od včely, ale nechtěla si na to nechat sáhnout, že už to je dobré. A zrovna tam přišel další kluk, že šlápl na včelu, tak jsme alespoň viděly v akci jejich udělátko na včelí bodnutí – taková tužka, která má neutralizovat jed. Dopajdaly jsme ke kolům, nasedly a statečně to domů ty 4 km nebo kolik dojely.

Takže tím jsme naše bazénování ve Švýcarsku asi završili.

Úvodní fotka zdroj zde.