Další ze zdolaných ultrakopců (článek o kopcové výzvě zde). V Praze bylo hnusně a zima. Když jsme projížděli kolem Milešovky, tak na chvliku vykoukla modrá obloha, pak jsme opět sjeli dolů, než jsme následně vystoupali do krásného počasí. Jeden by nevěřil, že jen hodinu jízdy od Prahy bude tak krásně. Nad mraky se dostala jen Milešovka a pár okolních vrcholů, a k tomu kouř z komína nějaké teplické továrny.

Pokračovat ve čtení

Za normálních okolností by toto byl organizovaný orientační závod. V dnešní situaci, kdy se nesmíme ani v lesích srocovat, to bylo (ne)organizované jako zdravotní procházka. V lese na samotě byly připraveny kýble s mapami, kus opodál kýbl na placení “startovného”, příjezd si každý naplánoval s ohledem na svůj startovací čas, takže nedocházelo k žádnému potkávání se.

Pokračovat ve čtení

Aneb vysvědčení, zmrzlina a ZOO.

Eliška nečekaně dostávala vysvědčení již v pátek, nikoli až v úterý, takže jsme rázem měli pár dní bez školy navíc. V pátek po posledním zvonění páťáků jsme pádili na autobus a jeli na oběd a odpoledne na chatu. z Letňan nám to jede přímo. Jediný zádrhel cesty byl hned u koupi lístků, kdy jsem se před řidičem místo Lítačkou oháněla kartičkou do Benu lékárny (obě zelené, že jo). Odpolední Opočenskou zmrzlinu na hřišti nám zpestřila průtrž mračen. Ale šílená. Roušky neroušky jsme se všichni mačkali uvnitř malého lokálu, protože jinak by nás vítr a kroupy smetly do Jizery. Zdrželi jsme se s babi a dědou na jedno trojpivo a pak jsme se oklikou dostali skoro suchou nohou domů. Tenisová hřiště i hřiště na volejbal byla pod vodou. Stejně tak jako celá naše ulice. Fakt mazec. No a v Chabrech ani kapka. Večer jsme jeli domů.

Pokračovat ve čtení

Evidentně již několikátý ročník. My se zúčastnili poprvé. Děti šly za malé netopýry, já a babi za milé čarodějky a děda za upíra (ale vypadal spíš jako Merlin). Pro děti bylo připraveno snad 20 stanovišť s úkoly (vstupné dobrovolné). Za každé splněné stanoviště dostali písmenko do soutěžní kartičky. Úkoly byly různé – střílení na terč (papírovými koulemi, tenisáky, atd. … trefovalo se do rakve, na strašidla, atd. …), výroba papírového strašidýlka, vození dýně v kolečku, skládání hada, malování poslepu, pojídání gumových hadů čerstvě vylovených z kotlíku plného slizu (to byla asi nejoblíbenější atrakce), a tak podobně. Jak Eli, tak Maty si našli, co je bavilo. Počasí nám přálo, bylo spíš vedro. Ale s postupujícím časem tepla a světla ubývalo a na konec jsme se všichni sešli u ohně s buřty. A když už byla opravdová tma, tak se šlo na stezku odvahy, trasa značená svíčkami, děti měly své strašidelné lampióny, … a skončilo se u Jizery u Chárona. Domů jsme dorazili až po osmé. Jo a s Matym jsem si prohlédla fungl nový hasičský vůz Káranských hasičů. To je ohromné auto! Mohli jsme si sednout i dovnitř 🙂 Jo a ještě proběhla soutěž o nejlepší vyřezávanou dýni.

O téhle akci jsem viděla pár příspěvků asi na Facebooku. A hnedka mě to nadchlo! Jde o bludiště v kukuřičném poli! A ne jen tak ledajaké. Pro děti, ale i dospělé je připravená hra – různě po bludišti jsou tabulky s písmeny. Ty musíte všechny najít, zapsat si a vyluštit tajenku. U dospělé verze jsem se docela zapotila 🙂 Bludišť je hned 12 po celé ČR. My zvolili to nejbližší v Líbeznici u Prahy. Prozíravě jsme jeli hned ráno a byli jsme tam první (a to jsme náš plán přijet hned na otvíračku v 9 h nestihli o půl hodiny). Nebylo ještě vedro a bylo dost místa na parkování (parkoviště je tak na max 20 aut). Maty kupodivu běhal a chodil hodně dlouho, jen když už začalo být teplo, tak šel na koně. Pro něj se tak výhled rapidně změnil. Ono choďte v dvoumetrové kukuřici jako metrový trpaslík 🙂 Písmenka jsme našli, střed bludiště také, východ také, vyluštili jsme hádanky a děti dostaly malé dárečky – magnetky a odznáčky. Zkrátka parádní zábava na nedělní dopoledne.

Jinak oficiální stránky jsou zde. Vstupné děti od 3 let 60 Kč, dospělí 85, důchodci 60 Kč. Parkování zdarma. K dispozici byly i záchody. A dalo se platit kartou (takový stánek v kukuřici a ono to fungovalo :-)).

Obrázek zdroj zde.