Další z tématických procházek, dnes opět zaměřená na lidské smysly. Opět jsme se nechali inspirovat na Swiss Family Fun (oficiální stránky zde).

Děti stále vstávají brzy, takže jsme v pohodě vyrazili do devíti. Museli jsme se ještě stavit na pumpě koupit bagety na oběd (od té doby, co jsou nákupy na mě, tak to někdy se zásobami vázne, tentokrát jsme doma neměli chleba :-). No alespoň jsme ušetřili čas jindy strávený přípravou chlebů). Jo a pozor! Já řídila! 🙂 Abych se do toho zase trochu dostala. Takže kdy jindy začít než v neděli ráno, kdy je provoz nejklidnější. Navíc cesta neměla trvat déle jak hodinu, takže ideální. A zvládla jsem to 🙂

Parkoviště jsme našli, nastříkali jsme se proti komárům/klíšťatům apod. a vyrazili. Cesta byla psaná jako vhodná pro kočárek, takže jsme golfky vzali, přece jen 7 km je na Matyho ještě dost, i když většinu trasy ušel. Ale i tak, kočár je dobré vozítko pro všechny naše krámy (hlavně jídlo, jídlo, pití a náhradní oblečení).

Ačkoli na to na stránkách upozorňovali, u slunečních hodin jsme v klidu pokračovali rovně, ačkoli jsme měli zahnout prudce doprava. Tak jsme se pár desítek metrů museli vrátit. Zastavili jsme se u výběhu s prasátky (dle info tabule jdou na porážku v pěti měsících), kde se parádně bahnili.

Trasa tvořila jakousi osmičku s osmi zastaveními. Pro děti to bylo vždy dobré zpestření cesty.

Jo a odpuzovač na klíšťata nefunguje – Maty jedno chytil, ale Eli ho ještě v lese odhalila, takže jsme ho vyndali hned. A otravné mušky sprej také ignorovaly a lítaly až moc blízko.

Výlet dobrý a navíc jsme na odpolední kávičku byli již zase doma. Hrozilo, že odpoledne bude pršet, takže raději být včas doma.

Fotky zde.

Horgen Aabach Ravine Walk

Já, Jirka, Eli a Maty jsme vyrazili v pondělní dopoledne (Eli využila druhý JokerTag, tedy volno ze školky bez udání důvodu) vlakem do městečka Horgen. Orientovali jsme se, klasicky dle popisků na Swiss family fun a neztratili jsme se. Nejprve byl pěkný klesák k vodě, na mostku jsem ze sebe a Matyho seklepla dvě klíšťata a dál jsme pokračovali pěkně podél vody po rovině. Naše cesta končila po cca 3 km a 2 h v Käpfnach. Děti si za odměnu užili hřiště, děda nám oupil v nedaleké pekárně sandwiče (nebyl doma chleba) a vydali jsme se na autobus a vlak. V brzkém odpoledni jsme byli zase zpět doma.

Foto zde.

Tak jsme se konečně dostali i na tento vzdálenější dětský trail – Obří. Inspiraci jsme opět našli na Swiss family fun. Z Curychu to máme cca 1,5 h autem. Parkovali jsme přímo u lanovky. Posledních několik desítek kilometrů se cesta kroutila malebným údolím.

Hned u spodní stanice lanovky si můžete koupit buď jen obyčejnou zpáteční jízdenku nebo kombi jízdenku na lanovku a buď horskou koloběžku nebo trojkolku. To jsme využili (není problém změnit nahoře, když se rozhodnete).

Pokračovat ve čtení

Jak Eli vylákat na výlet a sama si také něco užít? Jasně – do čokoládovny! S Vláďou jsme kdysi dávno byli v čokoládovně Cailler (článek zde). S Eli jsem se vypravila do návštěvnického centra čokolády Frey. Je to kousek od Aarau (kanton Aargau) v městečku Buchs. Spojení MHD nebylo tak hrozné, cca hodina od Curychu.

Pokračovat ve čtení

To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení