To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení

V neděli jsme se opět vydaly na české divadlo (jen já a Eli). Eli už tomu rozumí a je to dobrá příležitost zažít češtinu v akci. Navíc jela i Eliščina kamarádka. Do Adliswilu, kde sídlí Český Klub Curych, to sice máme hodinu cesty, ale většinu z trasy jsme jeli tramvají, která nám staví před barákem, takže cesta pohodlná. Šlo o interaktivní představení Divadla KUFR – o komínovém krtkovi jménem Velký Fuk. Dětem se to moc líbilo, i když v některých částech byli interaktivnější, než se čekalo. N8sledovala přestávka, během které jsme se mohli občrstvit domácími buchtami a jiným sladkým, které jednotliví diváci přinesli (my donesli cookies  s čokoládou a karamelem). A po přestávce byl žonglovací workshop. Eli byla naprdlá, že jí nic nejde, ale nakonec ji zaujaly kroužky, se kterými mohla točit na ruce, takže řev přestal. A pak jsme se ještě s Clemi vydaly na lanovku a vyjeli si na Felsenegg. Pět minut od lanovky je hřiště, kde si holky tak hodinku hrály, daly jsme obídek a zase vyrazily zpět. Domů jsme tentokrát jely vlakem na Hlavní nádraží a dalším vlakem do Oerlikonu, kde jsme Clemi předaly mamce. Pak jsme jely stejným autobusem jako Clemi, jen na opačnou stranu.

Jako každý rok byl první zářijový víkend u nás ve znamení pouti. Až nyní, po osmi letech zde, jsem se dozvěděla, že se to opravdu nečte, tak jako anglicky „čilbi“, ale prostě „kchilbi“ (to ch je prostě to „jejich“ hrdelní „ch“). Takže jsme zase o něco moudřejší.

Co ale čert nechtěl, Eli zrovna v pátek večer chytnul nějaký břichobol. V neděli už to vypadalo líp, ale nakonec jsme stejně nešli. Takže když jsme nemohli my na Chilbi, muselo Chilbi k nám. Vláďa s Máťou nám přinesli balónek, cukrovou vatu i perník. Takže jsme si to nakonec doma užili.

Nejlepší na tom ale je, že hned týden na to je tradiční Knabenschiessen – střílení chlapců – ne že je někdo střílí, ale střelecká soutěž chlapců (přeci jen jejich kořeny vedou k Vilémovi Telovi). A je tomu tak dva roky, co se smějí účastnit i holky. A s touto soutěží, která trvá tři dny (a v pondělí je finále, takže má celý Curych půl dne volno), je spojena i pouť. Když jsme nemohli minulý víkend, vyrazili jsme teď. S Vláďou jsme tu jednou byli, hned ten první rok v Curychu. A řekli jsme si, že jednou stačí. Teď ale s Eli, která už si lecjaké atrakce užije, jsme tomu dali další šanci. A bylo to fajnový. Ale zjistili jsme, že my na ty točící atrakce, které převážně Eli vyhledávala, nejsou pro nás. Já jela s Eli na jedné malé horské dráze, takový malý vláček na kolejích to byl … no a bylo mi pak pěkně blbě. Nechyběla cukrová vata, mandle v karamelu, a speciální zmrzlina ve tvaru malých kuliček. Vedro bylo, takže není divu, že na jedinou vodní atrakci (taková vodní horská dráha) byla největší fronta a to jsme tedy nedali.

Takže spokojenost. Domů jsme jeli až v šest, Matyho to tam moc nebavilo, ale Eli by vydržela až do noci. Tak třeba za rok. Jo a za mě nejlepší atrakce byla dlouhá rovná (myšleno bez zatáček), vlnitá klouzačk, na které se jezdilo na malém koberečku.

Jo jo, člověk by řekl, že když jedno dítě chodí do školky každé dopoledne (a 2x odpo na 1,5 h) a druhé 3x týdně na celý den do jeslí, že budu mít hafo volného času pro sebe, že? No tak to úplně ne. Maty celý den v jeslích to jo, to si od něj odpočinu. Vláďa ho v sedm ráno odvede a mezi pátou šestou přivede. Ale „dopoledne“ ve školce znamená, že tam je Eli od půl deváté  do dvanácti. Tedy 3,5 h. Během kterých musím uklidit celý byt (dnes tedy bez luxování, které jsem stihla již ve středu. Víckrát než 1x týdně to teď nestíhám), zacvičit si sérii cviků na záda, podívat se, co dělají trhy, odpracovat nějaké věci do práce, prát, věšet a sbírat prádlo, umýt nádobí od snídaně. Jo a ještě bych měla uvařit oběd, to už asi nestihnu, takže ho pak uvařím, až bude Eli doma. Plný program na tři hodiny, co? Po noční bouřce se trochu ochladilo, ale ze mě stále leje, jak tady pobíhám z je jedné místnosti do druhé, sem tam si dám dvě patra schodů na pračku (a pár dřepů při čekání, než dopere :D), apod.

A co ta další volná dopoledne? Dvě z nich je doma Máťa, takže to nějaký čas strávíme na hřišti (nejlepší jsou ta celooplocená, kdy vím, že Maty nikam nezdrhne a mohu si odcvičit povinnou sestavu), v obchodě a doma pak poklizením, sváčou, … A pak jsem byla dvakrát v práci – vždy 7-11:15, parádní pracovní doba, co? do devíti jsem v kanceláři většinou sama, takže se mohu pěkně soustředit, pak už tam je mumraj a schůzky.

Odpoledne nejsem sama nikdy, buď s oběma, nebo s Eli. Tento týden jsem byla třikrát v bazénu – jednou sama si zaplavat během Eličiny úterní odpoledky, v pondělí odpo s Matym, během Eliščiny pondělní odpoledky, a ve středu s oběma. Zvládli jsme to dobře. I když voda i v tom parnu se Máťovi zdála spíš vlažná/studená a dával to vědět hlasitým a vysokým pískotem.

Včera jsme byly s Eli v ZOO podívat se na želvy, orangutany a krokodýla. Pak ještě sehnat nové boty na cvičení (překvapivě ji za rok vyrostla noha) a stavily jsme se i u mě v práci na kafíčko a popřát Ole k narozeninám. A pak rychle domů (kam jsme dorazily až v šest) vařit véču.

Takže takhle vypadá volný týden. O víkendu asi budu pecka sedět doma.

S Eli a Jirkou jsem vyrazila na hrad Lenzburg, který je z hlavního curyšského nádraží jen 20 minut vlakem. V Lenzburgu jsme kdysi s Vláďou byli, ale ne na hradě jako takovém (zato jsme hrad viděli v celé jeho kráse, což teď ne, protože „pod svícnem je tma“). Co totiž na hradě mají je Kindermuzeum – v jednom z podkroví je malý hrad, kde si děti mohou hrát. Také tam jsou šaty na vyzkoušení a malá výtvarná díla. Pak jsme objevili i malou kuchyň a dětsky vybavenou věž. Ale nepředbíhejme. Celá cesta nám zabrala cca 1,5 h – 20-25 minut tramvají na Hlavní nádraží, kde jsme měli 20 minut čas na nákup lístků (nákup lístků z pohodlí domova přes app se mi nepovedlo … a to v reklamách říkají, že to zvládnou i staříci … no nevím) a pak 20 minut rychlíkem. Následně jsme přeběhli ještě na autobus, kterým jsme jeli 3 zastávky na Kronenplatz. A pak už jen nahoru po schodech (nekonečných)- Vlastní hrad jsme tak zahlédli jen na chvilku ještě ve vlaku, pak už prostě nebyl vidět.

Dva dospělí a dítě vyšlo na 35 CHF (vstupné na vše, ne jen nádvoří). Většina fasád hradu se momentálně opravuje, ale lešení jsou vkusně zakryta „malbami“ zdí tak, jak by měly vypadat. Nejprve jsem si tak lešení ani nevšimla, jak byly maskovaná. Náhoda tomu chtěla, že jsme začali v té části, kde byla kavárna. A pak už jsme zamířili do sálu, kde si Eli mohla zkoušet různé princeznovské šaty, vyrobit si papírovou korunu a hrát si s maketou hradu (kde byly i princezny a čarodějové). Pak jsme pokračovali do vězení, kde nás v jednu chvíli vystrašily klíče chrastící v zámku (z reproduktorů) tak, že Eli mazala z vězení pryč ve strachu, že ji tam zamknou. Pak různé sály, jak to na hradech bývá. Další parádní atrakcí byl malý drak, kterého se ovšem Eli také bála. Nechyběla ani stínohra o tom, jak to na hradě s tím drakem bylo. A na závěr si Eli vyzkoušela drátěnou čapku a helmu. Prohlídka nám zabrala 3,5 h a máme se ještě proč vracet.

Cestou na autobus jsme to vzali přes kavárnu vedle radnice. Pak na autobus a vlakem zase na Hlavák. Kde jsme hbitě přeběhli na jinou kolej a jiný rychlík nás dovezl do Oerlikonu. Zde jsme ještě Jirkovi ukázaly MFO Park a ve Starbucks jsme si s Eli daly ledové osvěžení (bylo fakt vedro) a skončily v Oerliker Parku u vody. Jirka s Eli pak jely už domů (bylo skoro půl šesté a to jsme v Lenzburgu začínali v deset) a já ještě vyzvednout Máťu do jeslí.

Fotky (zamčené).

Povídání (česky) od dalšího oblíbeného webu, který je zdrojem inspirace.