Pátek byl docela akční a narvaný aktivitami od rána do večera. Ráno mě čekal velký nákup, mimo jiné i ingredience na Máťův narozeninový dort. Maty byl dopoledne v jeslích, Eli ve školce, takže byl čas upéct korpus, zdobení jsem nechala na sobotu. Jirka (J+N u nás byli již od pátku a v neděli zase letí domů) vyzvedl Elišku, dali jsme si oběd (květákovou polévku (Eli dokonce snědla většinu své porce, takže to bylo dobré) a já jsem si šla dát malého šlofíčka (už si den bez poobědového odpočinku neumím ani představit, nechápu, jak to ty děti dělají, že spát po obědě nepotřebují!). A pak jsme s Eli a Jirkou vyrazili tramvají do Mühlerama. Což je starý mlýn (z r. 1930), kde je nyní kromě muzea i spousta dalších podniků (fitko, restaurace/kavárna, atd.). My šli do muzea. Krátce po našem příchodu začala prohlídka, kdy jsme viděli mlýn v chodu, od zrníčka po hladkou mouku. Nechápu, že tam ještě neměli úraz s nějakou skřípnutou rukou, protože vše běží jak za stara – jeden velký motor dole (celkem to má tři poschodí, kdy dolů mohou děti i dospělí po klouzačce) a veškerý pohyb je převáděn řemeny, takže všude se pořád něco točí a mele. V každém patře byl výstup určitého typu mouky, pán nám předvedl na systému sít, jak se propracujeme až k mouce hladké. Bylo to pěkné. Jirku zajímalo, jak je to s myšmi, tak ty prý nemají (jen jednu rodinku u vchodu), ale horší jsou prý malí brouci. A jestli jsem to dobře pochopila (výklad byl ve švýcarské němčině), tak ty se ničí teplem – celý komplex se prý zakryje igelitem a vevnitř se to všechno zahřeje na 55°C (70°C by prý bylo lepší, ale to s ohledem na dřevěné části mlýnu nedělají). Děti si mohou vyzkoušet mletí obilí ručními mlýnky, pořádají se tu kurzy pečení chleba, atd. A dočasná výstava se týkala hmyzu/brouků a jejich významu v budoucnu (a částečně již v přítomnosti) ve stravování jako významný zdroj proteinů. Mohli jsme i ochutnat, to jsme ale nezkusili.

Z Mühlerami jsme jeli k Opeře, kde jsem ještě Jirkovi ukázala vlak, který navazuje na tramvajové koleje (a částečně jede souběžně s tramvajovou trasovou) a jede směrem na Zollikerberg (kde se děti narodily) a Forch (tam se také ještě musíme někdy vypravit).

Chtěli jsme se podívat, jestli již v centru nebude něco k zahlédnutí z počínajícího Karnevalu, který tu teď po tři dny probíhá … nic. A tak jsme pokračovali do Oerlikonu na svačino-večeři do vegetariánské restaurace Tibits. Parádní na tom je, že to je formou bufetu, takže kdo spěchá, má jídlo hned na stole (v čase večeře tu je ale pěkně plno). Také velikost porcí si člověk volí sám. Ceny jsou takové průměrné. A na rozdíl od třeba Migros restaurace tu prodávají pivo. Jirka si místní ipu pochvaloval. No a to už bylo před šestou a čas jet domů.

Na Schwamendingenu jsem se s Eli a Jirkou rozloučila a rovnou jela na sebeobranu, kam už vlastně měsíc chodím 1-3x týdně. Není to asi úplně klasická sebeobrana, ale takové využití kung fu v sebeobraně. Jsem hrozně pomalá, ale třeba se to zlepší. No a domů jsem se dostala v devět, takže pěkně dlouhý den.

Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je “nutno” se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk “zpívá” Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V “muzeu” jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.