Pátek byl docela akční a narvaný aktivitami od rána do večera. Ráno mě čekal velký nákup, mimo jiné i ingredience na Máťův narozeninový dort. Maty byl dopoledne v jeslích, Eli ve školce, takže byl čas upéct korpus, zdobení jsem nechala na sobotu. Jirka (J+N u nás byli již od pátku a v neděli zase letí domů) vyzvedl Elišku, dali jsme si oběd (květákovou polévku (Eli dokonce snědla většinu své porce, takže to bylo dobré) a já jsem si šla dát malého šlofíčka (už si den bez poobědového odpočinku neumím ani představit, nechápu, jak to ty děti dělají, že spát po obědě nepotřebují!). A pak jsme s Eli a Jirkou vyrazili tramvají do Mühlerama. Což je starý mlýn (z r. 1930), kde je nyní kromě muzea i spousta dalších podniků (fitko, restaurace/kavárna, atd.). My šli do muzea. Krátce po našem příchodu začala prohlídka, kdy jsme viděli mlýn v chodu, od zrníčka po hladkou mouku. Nechápu, že tam ještě neměli úraz s nějakou skřípnutou rukou, protože vše běží jak za stara – jeden velký motor dole (celkem to má tři poschodí, kdy dolů mohou děti i dospělí po klouzačce) a veškerý pohyb je převáděn řemeny, takže všude se pořád něco točí a mele. V každém patře byl výstup určitého typu mouky, pán nám předvedl na systému sít, jak se propracujeme až k mouce hladké. Bylo to pěkné. Jirku zajímalo, jak je to s myšmi, tak ty prý nemají (jen jednu rodinku u vchodu), ale horší jsou prý malí brouci. A jestli jsem to dobře pochopila (výklad byl ve švýcarské němčině), tak ty se ničí teplem – celý komplex se prý zakryje igelitem a vevnitř se to všechno zahřeje na 55°C (70°C by prý bylo lepší, ale to s ohledem na dřevěné části mlýnu nedělají). Děti si mohou vyzkoušet mletí obilí ručními mlýnky, pořádají se tu kurzy pečení chleba, atd. A dočasná výstava se týkala hmyzu/brouků a jejich významu v budoucnu (a částečně již v přítomnosti) ve stravování jako významný zdroj proteinů. Mohli jsme i ochutnat, to jsme ale nezkusili.

Z Mühlerami jsme jeli k Opeře, kde jsem ještě Jirkovi ukázala vlak, který navazuje na tramvajové koleje (a částečně jede souběžně s tramvajovou trasovou) a jede směrem na Zollikerberg (kde se děti narodily) a Forch (tam se také ještě musíme někdy vypravit).

Chtěli jsme se podívat, jestli již v centru nebude něco k zahlédnutí z počínajícího Karnevalu, který tu teď po tři dny probíhá … nic. A tak jsme pokračovali do Oerlikonu na svačino-večeři do vegetariánské restaurace Tibits. Parádní na tom je, že to je formou bufetu, takže kdo spěchá, má jídlo hned na stole (v čase večeře tu je ale pěkně plno). Také velikost porcí si člověk volí sám. Ceny jsou takové průměrné. A na rozdíl od třeba Migros restaurace tu prodávají pivo. Jirka si místní ipu pochvaloval. No a to už bylo před šestou a čas jet domů.

Na Schwamendingenu jsem se s Eli a Jirkou rozloučila a rovnou jela na sebeobranu, kam už vlastně měsíc chodím 1-3x týdně. Není to asi úplně klasická sebeobrana, ale takové využití kung fu v sebeobraně. Jsem hrozně pomalá, ale třeba se to zlepší. No a domů jsem se dostala v devět, takže pěkně dlouhý den.

Tak jsem se rozhodla si opět, asi po 2-3 letech, koupit celoroční permici do bazénu. V Curychu je totiž síť bazénů a venkovních koupališť čítající přes 20 zařízení a legitka platí na všechny (venkovní, všechny)! A většina z nich má i 50 m bazén na plavání (! kam se hrabe Praha, která má 2x tolik obyvatel!), ne jen nedaleký Oerlikon, kam to je na kole cca 10, ale i venkovní koupaliště Auhof, který je hned vedle Eliščiny školky (od nás 10 min pěšky a má i tobogán). Sem jsme poslední dobou zavítali několikrát, párkrát také Jirka s Eli. Eli si to jako Arielka (mořská víla) užívala. A pro příští pololetí jsem se rozhodla, že budu s Eli chodit na plavčo (a ji učit). Středeční hodiny se Eli sice líbily, ale já s sebou musela tahat i Máťu a byla to otrava. A sobotní termíny jsme zavrhli – aby nám to nenarušovalo výlety. Tak uvidíme, jak to bude fungovat.

Takže když mám tu legitku, musím chodit plavat. Vnitřní  bazén v Oerlikonu je momentálně v každoroční pravidelné revizi, takže jsem musela do venkovního u nás. Naštěstí je poslední dny odpoledne fakt pařák, takže to jde. A dopoledne? To to tak růžové není, ale zase tam je klid. A obsazen byla jen plavecká padesátka 🙂 Zkonstatovala jsem, že na plavání venku za sluníčka si musím pořídit nové brýle s filtrem. Navíc do starých teklo. A kromě toho, Maty mi je někam schoval, takže jsem bez brýlí. Před dalším plaváním mi tedy nezbývalo, než se stavit ve sportu a něco vybrat. Pan prodavač v této sekci, dobrý týpek, mi pomohl s vyzkoušením :-). Nakonec jsem skončila u těch nejdražších, které tam měli (35 CHF, Aqua Sphere Kayenne), s UV filtrem a 180° zorným polem. A na rozdíl od značkových Speedo (made in China), které byly jen za 20 CHF, byly tyto vyrobeny v Itálii. Takže dobrý. Samozřejmě se dají koupit i brýle za 9,90 CHF, ale jak se říká

Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci.

A první pocity z bazénu? No povím vám – to bylo neuvěřitelný! Dohlédla jsem pod vodou přes celý bazén! Už jsem zapomněla, jak to pod vodou vypadá. Moje staré brýle totiž byly dobré akorát k tomu, abych neměla mokré oči (a ke konci už ani to ne), ale byly hned zamlžené a nic nepomáhalo, možná už i stářím zašmudlané. Ale teď?! Ty barvy! A jak se sluníčko ve vlnkách lámalo 🙂 Plavecké styly ostatních plavců raději nekomentovat. No co vám budu povídat – první čtyři bazény jsem se nemohla na plavání vůbec soustředit! Jen jsem čučela kolem 😀 A taky tu byl šílený hluk, jak tu bylo spousta lidí všude kolem. To minule dopoledne jen s pár plavci, to byl jiný klídek. Když se čas plavání blížil k půl hodině, tak se i tyhle brýle začaly mlžit, ale pak to zase zmizlo. Uvidíme, jak to půjde s časem. A neteklo do nich! Další plus 🙂

Celoroční legitka se vyplatí od 30 vstupů. Tak si to čárkuji a uvidíme, kdy toho dosáhnu. Výhoda je, že legitka je přenosná, takže i Vláďa tvrdí, že bude v zimě chodit plavat.

A včera jsem byla na plovárně s Matym. Jediné, kdy do vody „vlezl“ bylo, když jsem ho tam hned na poprvé postavila do bazénku (po kotníky). Zkonstatoval, že to je studené, či co, a už tam nevlezl. A to venku, než jsem do bazénu došli, bylo k padnutí, přes třicet (ještě v osm večer jsme měli na balkóně 29°C). No ale musí se nechat, že ve stínu, jen tak v mokrých plavkách bylo příjemně, když zafoukalo, tak … no věřím mu, že mu to přišlo studené 🙂 A to se v bazénu na balkoně tak rád cachtá! Ale tam mu napouštím teplou, to jo, no. Takže jsem okoukli prolejzku a pískoviště – část písku na sluníčku byla rozpálená, což Maty rychle zjistil, stejně tak kovové části prolejzek (třeba klouzačka. Tohle fakt nechápu, všude, ale úplně všude instalují nyní kovové klouzačky :-/, takže v létě nepoužitelné, nebo jen do devíti do rána). A největší zábava pak byla, že stál na třetím schůdku nad vodou a z minikonvičky lil vodu dolů. Nejvíc, co se k vodě přiblížil, byl schod číslo dva :-). Jo a nejvíc ho vlastně nakonec zaujalo, když jsem mu omývala nohy u kohoutku, který měl ve výšce hlavy, tam by vydržel stát hodinu a nechat si téct vodu na ruce (to dělá i doma, stojí u kohoutku a kouká, jak to teče).

Jo a ještě k těm curyšským bazénům – letos už měli miliontého návštěvníka! Nejnavštěvovanější je plovárna u jezera Mythenquai (132 500 návštěvníků.