Tento výlet jsem našla, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tam poslední dobou hledám inspiraci, když hned teď potřebuji výlet a nevím kam. Výhodou je celková vzdálenost (cca 4km, takže to Eli v pohodě ušla), sjízdnost pro kočárek (Maty chvílemi ťapal a běhal a chvílemi se vezl a spal) a vzdálenost od Curychu, i když to nebylo jejich inzerovaných 25 minut, ale spíš 40-50 min (cestou domů se děti alespoň prospaly). A celé to je po rovině, kromě jednoho menšího výšvihu.

Vyrazili jsme v deset, abychom to podle předpovědi stihli před deštěm. Což jsme nestihli. Ale byli jsme vybavení, takže druhou půlku výletu jsme šli v nepromokavém. A vyzkoušeli jsme i pláštěnku na náš nový kočárek (chtělo to trochu inženýrského přemýšlení :-), ale nakonec jsem to nasadila správně).

Jinak jak název napovídá, šlo o okruh kolem kolem jezera Türlersee, který je z našeho pohledu z Curychu jen přes kopec (Uetliberg). Celá oblast je chráněná oblast a když jsme šli, tak jsme se míjeli se skupinkami nějakých biologů nebo přírodních nadšenců, kteří se tu a tam zastavovali a hledali něco v trávě, mnozí z nich si s sebou nesli několik stébel okolo rostoucích trav. My jsme nakrmili kachny našimi bio kachními granulemi a kupodivu jim to chutnalo (ne jako těm vybíravým kachnám v Irchel).

A hned u parkoviště začíná multikeška, která nám celý výlet zpestřovala. Smutné bylo, že cílovou kešku jsme nenašli :-/.

Sice jsme na výletě zmokli, ale to, co přišlo po našem příjezdu domů … jsme rádi, že tohle nás u jezera nechytlo.

Fotky na rajčeti (s heslem).

Jak Eli vylákat na výlet a sama si také něco užít? Jasně – do čokoládovny! S Vláďou jsme kdysi dávno byli v čokoládovně Cailler (článek zde). S Eli jsem se vypravila do návštěvnického centra čokolády Frey. Je to kousek od Aarau (kanton Aargau) v městečku Buchs. Spojení MHD nebylo tak hrozné, cca hodina od Curychu.

Pokračovat ve čtení

Již prosakuje ven, že se budeme vracet ze Švýcarska zpět do Čech (ještě není jasné kam přesně, bude záležet na ZŠ). Ale o tom jindy. Ten čas, který nám tu ještě zbývá, bych chtěla využít k tomu vidět ještě to, co jsem nestihla. Nejvíce jsme toho procestovali a poznali během cca prvních tří let, s dětmi pak už (alespoň já) nic moc (ale zase jsem poznala jiné baby-friendly lokality, jako dětské herny a hřiště, bazénky, atd.). Takže to chci teď napravit. S dětmi se už dá cestovat (jasně, prý se s nimi dá cestovat od narození – to ale není můj případ. Tahat s sebou mimino, které se musí každou chvíli kojit a přebalovat není můj šálek čaje), takže dávám dohromady seznam „must see“ toho, co se musí ve Švýcarsku vidět. Zdroje jsou různé (zde, zde, zde, nebo třeba zde).

Pokračovat ve čtení

Asi by správně mělo být do Haslibergu (je to městečko), ale takhle mi to zní líp.

Jeli jsme na návštěvu za mojí kolegyní, která zde bydlí u přítele. Myslela jsem původně, že bydlí dole v Meiringenu a ono hle, bydlí v 300 let staré úžasné ohromné chatě a jejich rozsáhlé traviny před okny jim spásají sousedovic krávy. Co by kamenem dohodil je lanovka na Käserstatt (1835 m n.m.). Rozdělili jsme se tak, že Vláďa jel s T. na kolo a já s dětmi a s O. jsme nasedli na lanovku (20 CHF zpáteční pro dospělého) a vyjeli nahoru, že se tam s kluky potkáme na kafe. To jsme se také potkali (trvalo jim to cca 40 minut), ale byli tak rozjetí, že si pauzu dát nechtěli. To my jo. V restauraci byl i dětský koutek, takže jsme u kafíčka měly klid (a děti nám nosili další a další „kafíčka“ a „palačinky“ z dětské kuchyňky). A když jsme se konečně snad po hodině zvedli (z okna také bylo krásně vidět přijíždějící a odjíždějící kabinky, což se Matymu moc líbilo), tak jsme zrovna zahlédli vracející se kluky. No moc jsme tomu výletování nedali. Několik set metrů tam a zase zpět. Na jaro tu ale máme vyhlídnutou Trpasličí cestu, která vede od lanovky dolů a kde jsou nějaká speciální tematická zastavení. Lanovkou jsme se zase svezli dolů a následovalo BBQ u chalupy.

Cestou domů jsme bohužel strávili nějakou dobu v zácpách před Luzernem. A to jsem si myslela, jak jsme vyjeli brzy. Takže cesta tam cca 1 h 15 min, cesta domů cca 2 h a kousek.

To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení