by ·Žádné komentáře

Asi by správně mělo být do Haslibergu (je to městečko), ale takhle mi to zní líp.

Jeli jsme na návštěvu za mojí kolegyní, která zde bydlí u přítele. Myslela jsem původně, že bydlí dole v Meiringenu a ono hle, bydlí v 300 let staré úžasné ohromné chatě a jejich rozsáhlé traviny před okny jim spásají sousedovic krávy. Co by kamenem dohodil je lanovka na Käserstatt (1835 m n.m.). Rozdělili jsme se tak, že Vláďa jel s T. na kolo a já s dětmi a s O. jsme nasedli na lanovku (20 CHF zpáteční pro dospělého) a vyjeli nahoru, že se tam s kluky potkáme na kafe. To jsme se také potkali (trvalo jim to cca 40 minut), ale byli tak rozjetí, že si pauzu dát nechtěli. To my jo. V restauraci byl i dětský koutek, takže jsme u kafíčka měly klid (a děti nám nosili další a další „kafíčka“ a „palačinky“ z dětské kuchyňky). A když jsme se konečně snad po hodině zvedli (z okna také bylo krásně vidět přijíždějící a odjíždějící kabinky, což se Matymu moc líbilo), tak jsme zrovna zahlédli vracející se kluky. No moc jsme tomu výletování nedali. Několik set metrů tam a zase zpět. Na jaro tu ale máme vyhlídnutou Trpasličí cestu, která vede od lanovky dolů a kde jsou nějaká speciální tematická zastavení. Lanovkou jsme se zase svezli dolů a následovalo BBQ u chalupy.

Cestou domů jsme bohužel strávili nějakou dobu v zácpách před Luzernem. A to jsem si myslela, jak jsme vyjeli brzy. Takže cesta tam cca 1 h 15 min, cesta domů cca 2 h a kousek.

by ·Žádné komentáře

To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

Jako tradičně každý rok, probíhá i letos SlowUp po celém Švýcarsku. Od jara do podzimu můžete najít po celém Švýcarsku akce tohoto typu. Tuto neděli to bylo u Curyšského jezera s hlavním centrem v Rapperswilu. Během této akce se zavřou silnice na určitém úseku a jsou přístupné pouze pro cyklisty, pěší, bruslaře, apod. Takže Eli vyrazila na kole a my s Vláďou na bruslích, Maty musel strávit nějaký čas ve vozíku.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.

Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání  – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Tak skoro po třech letech jsem se zase odhodlala na pořádný výlet do hor. Sešlo se několik okolností – byla jsem jednak zvědavá, jak se mi bude den bez dětí líbit 🙂 (a kdy budu mít na plánu něco jiného, než být v práci), zrovna se necítím šíleně unaveně a kamarád vybíral něco lehčího, protože je pět měsíců po operaci křížového vazu v koleni, tak to nechce moc hrotit.

V sedm ráno mě Honza nabral a po půlhodině jsme přibrali ještě Janu a mohli jsme vyrazit. Cesta do Grindelwaldu nám zabrala cca 2,5 h. Už bylo jasné, že bude teplíčko. Nabalili jsme na parkovišti batohy, koupili lístky na lanovku (15 CHF jednosměrná za poloviční cenu s Halb-tax kartou) a šli do krátké fronty. Lanovka jede relativně dlouho, takže jsme se stihli ještě namazat 50tkou krémem a dát sváču (už bylo po desáté). Nahoře (po kafíčku a WC) nás Jana s Honzou nasměrovali na správnou cestu a mohli jsme vyrazit. Byli jsme ve výšce cca 2000 m.

Pokračovat ve čtení