Opět s tradičním týdenním zpožděním, ale na to jste si již určitě zvykli. Potřebuji zážitky vstřebat, roztřídit, zapomenout ty nepříjemné části, dostat se z různých bolístek způsobených aktivním prožitím víkendu a kromě jiného prostě přes týden nemám čas. Ale Vláďa tentokrát zabodoval a jeho článek s popisem jeho části víkendu se zde objevil velmi rychle. Nyní jsem na řadě já.

Vy, kdo mě znáte, jistě víte, že na něco, jako je 24h rogaining by mě ani tak přesvědčivá osoba, jako je Vláďa, nedostal. Navíc, po zkušenostech z vypečeného Honzátkova Nočníku, jsem na chození docela zanevřela. Takže jsem výlet do Krušných hor, kde se Vláďa s jemu podobným šílencem (Honzátkem) bude pokoušet za tu nehorázně dlouhou dobu obejít co nejvíce kontrol, brala trochu jako odpočinek, částečně jako „nutnost“ (někdo je musí přeci uprostřed noci při přebalování batohů uvítat a v případě nouze v neděli odvézt domů :-)) a částečně jsem si dělala zálusk na ježdění na kole po okolních kopcích (i když jsem s sebou táhla půl tašky knih pro případ, že když bude opravdu hnusně, budu pěkně zalezlá ve spacáku (Vláďovým, protože ten je teplejší) a učit se).

Co musím hned na začátku trošku vytknout, je organizace. I když si ji všichni ve svých článcích takhle zpětně docela pochvalovali, já jsem tedy chvilkami byla jak v Jiříkově vidění. Z MTBO závodů z cyklu ČP jsme zvyklí na jiné 🙂 Už třeba jen příjezd do „kempu“. Nějaké navedení šipkami žádné (obvykle je poslední kiláček- takové to proplejtání se uličkami v neznámé zapadlé vesničce – značen orientačními lampiónky či alespoň výraznými šipkami), takže jsem byla mile překvapena, když to kluci napoprvé našli. „Parkoviště“ pro očekávaných 200-300 závodníků tvořil peron „nádraží“ Nové Město. Ačkoli zde byl přítomen „organizátor“, tak jsme si mohli zaparkovat kde jsme chtěli, … a po dvou hodinách, po příchodu jiného organizátora, jsme museli přeparkovávat, protože na peronu se stát nesmí. No což. Tak jsme pobrali věci a vyrazili do centra – posečená louka a toitoiky. Stan jsme měli Honzátkův – luxusní – velký, že si tam i Vláďa mohl stoupnout a dvě ložničky, takže na humusné počasí, jaké bylo, to bylo výborné. Další bod dolů za organizaci bylo označení na pitnou vodu. Po optání jsme se dozvěděli, že někde u stanů má být trubka nebo něco takového. Po dlouhém hledání z toho vylezla trubka v potoce 🙂 – „tady to je pitné všude“. No, museli jsme tomu věřit (cedule s označením pitné vody přibyla v sobotu večer, kdy, podle mě, už stejně všichni o vodě věděli :-)). A poslední tečka (pak už si stěžovat nebudu) byl bufet – po přečtení jídeláku na dveřích jsme si každý na něco udělali chutě (chleba se sádlem, cibulačka, buřtguláš) a tak plni optimismu jsme vkročili dovnitř. Po přednesení dotazu, jak to je s jídlem jsme byli ujištěni , že se na tom pracuje. To znamenalo, že se venku před bufáčem ve velkém hrnci vařila voda (na brambory) a asi po pěti minutách se začínal loupat česnek (na polévku). Takže to se asi jen tak nedočkáme. No což, zásoby máme, tak třeba s sebou jen něco teplého k pití – grog? Na to slečna odvětila, ať chvilku počkám, že jde sehnat vodu. No dobrá. Po deseti minutách se vítězoslavně přiřítila s rumem. Hmm. A za dalších deset minut byla i voda. Mám opravdu smůlu – jednou za rok se rozhodnu dát si něco teplého alkoholového a takhle na to musím čekat. Ale zahřál :-).

Ještě pár vět k počasí – hnus. Takhle večer to ještě nebylo špatné – chladno (tedy jak komu – my s Vláďou byli v dlouhém, Honzátko až do pozdních hodin byl stále v kraťasech a tričku) a snášela se mlha, že nebylo vidět na okolní kopce. A po zbytek víkendu byla mlha, mrholilo, do toho chvílemi i pršelo, takže na nějaké romantické vyhlídky jsme mohli zapomenout. A vysoký obsah vody ve vzduchu.

Druhý den a vlastně i ten následující se odehrálo to, o čem psal Vláďa ve svém článku – ten šílený pochod. Mě čekal až v neděli závod MTBO, a tak jsem se chtěla dneska jen trochu projet, abych ozkoušela kolo, které přišlo čerstvě ze servisu (Vláďa mi měnil řetěz). Počasí mě tedy moc k vyjížďce nelákalo, spíš jsem se viděla zalezlá ve stanu. Až tady jsem si pořádně uvědomila ještě jednu akci, která se zde kromě pěšího rogainingu koná – cyklogaining. Princip stejný jak pro pěší – za daný časový limit (zde 10h) objet co nejvíce kontrol. Nevím už, jestli mě k tomu navedl Vláďa, nebo to napadlo mě, ale šla jsem se zeptat, jestli by neměli mapu navíc, že bych si pár kontrol tréninkově objela. Musím ještě dodat, že idea ležet ve stanu byla umocněna tím, že mě včera trošku bolelo v krku. Pro mapu jsem si šla v půl desáté a rovnou se mě pan organizátor zeptal, jestli si to tedy nechci dát rovnou s ostatními. Vědět to dřív, tak bych možná i vyjela, ale takhle rychle se nezabalím a také to bylo moc brzy po snídani. A tak jsem počkala, až Vláďu s Honzátkem očipují, a šla jsem si studovat mapu.

Nakonec jsem vyjela hodinu po ostatních. Do takhle ošklivého počasí jsem dlouho nevyjížděla. Má představa byla, že si objedu kousek mapy, tak tři hodinky a pojedu zpět. No ale znáte to. Když už člověk jednou vyjede a kupodivu se mi jelo dobře, tak se to jen tak nevzdává. Navíc ani první ani druhou kontrolu jsem neměla problém najít, což se mi normálně u MTBO nestává, takže jsem byla naladěna na pozitivní vlnu. Dobrovolně jsem se vrhla i do terénu (doufaje, že zrovna přes tuto kontrolu povede turistická značka, a taky že ano, takže hledání bylo o to jednodušší), kde jsem musela po chvilce slézt a obcházet rozbahněný úsek cesty, kterým snad tekla rovnou močůvka, nebo co. No po hodině jízdy jsem byla durch. Ne ani tak kvůli neustálému mrholení, ale kvůli velmi vlhkému vzduchu. Takže jsem si neustále sundávala a oblékala vestu, podle toho, jestli ten kopec přede mnou vypadal na dlouho, či ne. Kontroly byly zajímavé tím, že u nich nebyly tradiční lampiónky, ale měli jsme je vyfotit. Nebo lépe řečeno – jsme se u nich měli vyfotit (šlo o týmové závody).

Abych to neprotahovala – jak jsem zmiňovala – připravila jsem se na krátký výlet, takže s jedním banánem a sušenkou toho moc neujedete. Ale tady bylo tak krásně. Jen co jsem si toto při jedné zastávce na sváču uvědomila, tak jsem se toho až zalekla a hned jsem si pomyslela, že tohle Vláďovi nesmím říct – takhle hnusné počasí, bahno (a bloudění) a mě se to líbí (dokonce i bolest v krku ustoupila) – to už bych se totiž napříště nemohla vymlouvat, že je venku hnusně a že proto jet nemohu. Takhle to za chvíli bude vypadat, že mě naopak ošklivé počasí vyhovuje (viz loni jeden MTBO ke konci sezony – naprosté humr počasí – déšť a bahno, kam se podíváš a já do cíle přijela naprosto vysmátá :-)). Ale opravdu musím říct, že tam bylo krásně. Sice výhledy moc nebyly, ale k pohodě přispělo i vědomí, že si mohu jet svým tempem a kdykoli to zabalit. Až jsem u jedné kontroly zahučela pomalu po koleno do vody … a to jsem si pak řekla, že teď už nemá cenu to balit, když mám všechno mokré, teď to naopak chce objet toho co nejvíce, když už jsem se do toho dala. A tak jsem na Moldavě zašla do hospody (to byla má poslední naděje, jinak bych se kvůli nedostatku jídla musela vrátit), zakoupila tři sušenky a pytlík slaných buráků (nožičky už sůl potřebovaly jak sůl), oblékla vestu a vyjela vstříc německé hranici, za kterou závodní území pokračovalo. Tento úsek od pěšího hraničního přechodu Moldava-Holzhau podél potůčku, jehož středem (nebo těmi bažinami v okolí) vedla hranice, byl hrozně příjemný – zvlněná silnička, o dva metry výš, místo vytrhaných kolejí, byla značená zimní běžecká cesta, pohoda. Až kdybych se zrovna tady tak hloupě neztratila. „Nejlepší“ na tom je, že mapa tu vůbec neseděla a stejně jsem si neuvědomila, že jsem jinde, než jsem. No zkrátka po půl hodině jsem tu stála znova vědouc, kde jsem a mohla jsem tak pokračovat dobrým směrem dál (nutno dodat, že v této zajížďce byl hnusný kopec nahoru, ale také krásný asfaltový sjezd).

Další čtyři kontroly jsem našla v pohodě. Trošku mi dělaly vrásky brzdy, které už byly značně unavené, a v prudkých sjezdech jsem jim vůbec nevěřila. No a pak to přišlo. Prostě další zkrat. O jednu cestu jsem špatně odbočila (nutno dodat, že to nebyla žádná nevýrazná cestička, ale pořádná silnice … ale jednoduše jsem se přepočítala, zase jsem myslela dopředu a odbočila brzy, to se mi nestalo poprvé ani naposledy) a skončila o dobrých 10 km jinde, než jsem měla v plánu. To byla poslední kapka. Na to, že vlastně nezávodím, už jsem toho najela dost. Balím to a jedu domů – po silnici, nejkratší cestou. Počítám odbočky, přes kapky na brýlích nevidím pomalu ani na mapu, ale vidina teplého spacáčku mě táhne dopředu. Vše probíhá v pohodě, dokud se přede mnou neobjeví nápis Neurehefeld. Cože? Ten tu vůbec nemá být. No nic, jedu dál … Moldava? Jak jsem mohla minout odbočku? Vždyť to nedává smysl? Zmateně to tedy obracím a vracím se asi 4 km do kopce na poslední odbočku. No co se dá dělat, musím jet tou poslední cestou, která mi ještě zbývá. … Frčím dolů mlhou, ztrácím tak těžce nastoupané metry … Rehefeld. Tak to je v … Vůbec mi nedochází, jak jsem se zamotala. Poslední šance, co mě napadá – ještě přes jednu kontrolu, tam se tedy zorientuji, jestli jsem opravdu tam, kde si myslím. Nacházím ji (tou dobou už je 19h, a na cestě tak jsem 8h). Přede mnou vidina dlouhého stoupání terénem a hlavně strach z toho, že opět vyjedu tam, kde jsem to před půl hodinou zmateně otáčela. Potkávám další závodnice a pro jistotu se jich ptám, jestli jedu dobře. Potvrzují. Jak jsem čekala – opět Moldava. *** To přeci není možné! Naštěstí jsou ony závodnice stále zde a říkají mi kudy. To nechápu … to prostě nesedí (ve stanu mi to pak Vláďa vysvětlil – nešlo o Moldavu jako město, které je opravdu o nějakých 7 km jinde, ale o hraniční přechod Moldava – to vědět, tak jsem doma o hodinu dřív 🙁 ). Ještě jedno znejistění – když mi na ceduli psali Nové Město doprava, ale mapa říkala něco jiného, možná jsem už jen blouznila, ale věřila jsem mapě a v půl osmé večer jsem dorazila do cíle.

To jsem si tedy zazávodila. Na trati jsem byla nějakých 8,5 hodiny, čistý čas jízdy 6h a za tu dobu jsem ujela 87 km, velkou část v terénu. Stihla jsem 19 kontrol, vítěz v mužské kategorii stihl všech 36 kontrol (něco kolem 120km). Kdybych si trošku zafantazírovala – tak kdybych „vynechala“ ta dvě ztracení, tak bych jistě stihla ještě 2 kontroly a kdybych navíc vyjížděla s ostatními o tu hodinu dřív, tak podle mě stihnu ještě další tři až čtyři, což by mě posunulo na třetí místo ve smíšených dvojicích. Takže na tom nejsem tak špatně :-). A jak se pak na stránkách objevilo – zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní, což teda byl :-).

V jedenáct večer mě vzbudil Vláďa, šla jsem s nimi do hashhousu, poslechla si pár historek, namazala mu uťapané nohy, po půlnoci zase vyráželi a já se tak mohla opět oddat příjemnému spánku.

Na neděli jsem byla přihlášená na klasický MTBO. Jen ve zkratce – prezentace byla dle propozic od 8 do 9:30 s tím, že startuji v 10:02. Tak jsem přišla v osm do bufetu, kde se zároveň prezentovalo, a optala se, komu mohu zaplatit startovné a prezentovat se. Ukázali mi na spícího organizátora. „Tak já přijdu za půl hodiny.“ Tuto větu jsem vyslovila ještě dvakrát. V půl desáté nakonec vstal a začal se shánět po červené fixe, aby nám mohl zakreslit kontroly (závodníků bylo všehovšudy cca 10-12), takže si mohl ruční zakreslování dovolit. Nakonec sehnal jen zelenooranžovou, nebo co to bylo za barvu, takže to na převážně oranžové mapě bylo trošku hůř vidět. A dle plánu se v deset startovalo. Pro malý počet závodníků se nejelo s čipy, ale kontroly se značily kleštičkami. To pro spoustu z nás byla novinka – čipy jsou teď na závodech už samozřejmostí.

A tak jsem kolem 10:02 vyjela. Jako první startující v kategorii žen jsem si říkala, jak to budu mít těžké, že přede mnou nebudou vyjeté žádné koleje. Ale toho jsem se mohla přestat bát hned po první kontrole. Tak dlouho totiž trvalo té za mnou, než mě dojela. A na třetí kontrole (ze sedmi) mě dojela holčina, která startovala 20 minut po mně. No já jsem pořád říkala, že tento víkend mi práce s mapou jde ještě hůř než obvykle, takže to už je co říct. Terén mi dal docela zabrat. Nakonec jsem dojela na 3. místě ze 4, ale jen díky tomu, že poslední holčina to vzdala. Můj čas něco kolem 2h 30minut byl o 45 minut pomalejší než čas vítěze. Ale dojela jsem a našla jsem všechny kontroly. Což se ani některým chlapům nepovedlo – neměli pořádný mapník a mapa se jim cestou rozpila – smůla. Ještě jedna poznámečka k mým mapovacím schopnostem – celou dobu jsem se psychicky připravovala na dojezd do kempu do kopce – fakt supr vyhlídky po 2,5h na kole v terénu. Až když jsem zahlédla kemp dole pode mnou, jsem poznala, že dojezd není do kopce, ale naopak z brutálního kopce. Tolik ke čtením vrstevnic.

Ve stanu už Vláďda s Honzátkem spali, a tak jsem se potichoučku vykradla ven si umýt kolo a najíst se. Zážitky jsme tedy měla všichni tři pěkné. Pobavila mě poznámka kluka u vedlejšího stanu, který svým spolunocležníkům říkal, že to musejí zabalit pořádně a odnést to vše k autu najednou, protože víckrát by to neušel.