Tak po pětileté pauze jsem se konečně dostala na tento masový pochod v roli pěšího turisty. V roce 2005 jsem absolvovala tento „pochod“ na kole – 80 km do Prčic a dalších cca 40 zpět na vlak do Benešova, takže pěkná dávka kilometrů. A od té doby se pokaždé v tomto termínu konaly minimálně další dvě akce, kterým jsem vždy dala přesnost. Ale letos jsem již Drsoňovi dala vale a šla do Prčic. Nakonec jsme se dohodli s Pepou, že půjdeme 30 km z Votic. Bývala by mě lákala i cesta se skupinou od Karla, ale plánovali trasu ze Střezimíře, kdy v pravidlech byla tato trasa značená jako dětská, tak se mi nechtělo riskovat, že by mě na trasu nepustili.

A tak jsme v 8:50 s davy vyrazili po červené z Votic. Jak jsem se akorát dočetla – z Votic startovalo celkem 3 303 lidí (2341 na dětskou trasu o délce 23 km a 962 na dospěláckou o délce 30).

Co se mi moc líbilo – byla výborně popsaná a značená trasa po celé délce. I když z větší části vedla trasa po turistických značkách, na každé křižovatce bylo „místní“ značení „P-P“, které nás najisto provedlo všemi povinnými punkty. A kudy se šlo? Nejprve jsme z Votic vystoupali k samotě Lysá (4 km), kde byla první kontrola. Pak se dělila trasa pro dospělé a děti a my pokračovali přes Větrov, Ohradu, Černý les do Vlčkovic. Další kontrola byla v Bučině. Dále přes Záhoříčko a Podlesí, vystoupat na Mezivrata a přes Oldřichovice do Ješetic, kde byla poslední kontrola. Pak už jen 6 km skoro pořád z kopce a uvítalo nás plné náměstí v Prčicích.

Výborné bylo, že ač bylo zataženo a na otevřených prostranstvích foukalo, tak nám nepršelo a zima také nebyla. Co mě tedy dost znechutilo, byla omladina s lahváčema (či něčím tvrdším) v rukách, a kuřáci, kteří si nemohli cigárko na cestě odpustit. Nametené skupinky jsme potkávali ještě po 12 km, takže ponaučení pro příště – vyrazit tak brzy, abychom tato individua nepotkali. Fascinovali mě rodiče, kteří to šli s děckama na zádech nebo s kočárky – rozblácené polňačky a potoky bez brodů jim musely dát zabrat.

Ocenila jsem hustou síť občerstvovacích zastávek, bohužel jsme se na žádné nezastavili, protože u nich byly takové fronty, že by mě při čekání přešla na cokoli chuť. A tak se mi stalo, že jsem to celé šla de facto pouze na svých 0,75 l vody (jídla jsem měla zásobu), protože prostě se mi ty hrozné fronty čekat nechtělo. A když už fronta třeba v Ješetici nebyla, tak tam měli jen pivo a kolu – pivo nepiji a po sladké kole má jeden pak ještě větší žízeň 🙁 Zachránili mě až chlapíci asi 2 km za Ješeticemi v lese, kde měli točené pivo a limonádu.

A mezitím, co jsme obcházeli stánky na náměstí v Prčicích a tu a tam si dali nějakou dobrůtku, Vláďa z Prahy vyrazil, aby nás nabral – Pepu odvezl do Votic k autu a my pokračovali do Káranýho.

Takže závěrečné shrnutí: