Spala bych dnes jak zabitá. Z dosavadních hotelů byl tento nejtišší. Bohužel jsme měli pokoj, který měl před okny na střeše přilehlé nižší hotelové budovy klimatizaci, která hučela nonstop. Ale špunty to jistí. Na snídani jsme si zašli do hotelové restaurace (Houlihans). Ptali jsme se včera večer servírky, jestli dělají i snídaně a nadšeně říkala, že ano, že mají vše, že to je „awesome“ (ohromný) a že musíme přijít. No a protože jsme ráno stejně měli hlad, tak jsme dorazili. Vláďa si dal omeletu se zeleninou, toustem a k tomu osmažený „plátek“ šunky a osmažené kostičky brambor s kečupem a k tomu čaj (někdy je s nimi náročná domluva, ale ve dvou to vždy nějak dáme dohromady; jak to porozumnění tomu, co říkají, tak odpověď). Já jsem si dala vaječnou omeletu ve sladké housce, kousky osmažených brambor s kečupem a čaj s mlékem. Snídaně mi vystačila skoro na celý den 😀

Dnes začala přírodní část naší dovolené – Skyline Drive v Shenandoah Národním parku. Jde o 170 km vrstevnicovou silnici s desítkami vyhlídkových bodů na okolní kopce. Kolem vede část appalačského trailu (Appalachian Trail), po kterém jsme dnes také chvíli šli. Kromě toho zde jsou ale i desítky mil kratších trailů, které vedou buď na výhledy nebo k vodopádům, nebo jen tak lesy. A lesy tu mají moc pěkné (listnaté).

Vjezd do oblasti stojí v této sezóně 15$. Nejprve jsme se kochali zvlněnou krajinou a hned na čtvrté míli jsme se zastavili v návštěvnickém centru pro mapy na výlety. Od prvního plánovaného nás rangerka odradila – ten vede kolem několika vodopádů, které jsou ale v tomto ročním období dost vyschlé, takže nám místo něj doporučila jiný. Dostali jsme mapičky a vyjeli jsme dál. Maximální povolená rychlost v této oblasti je 35 mph (mil za hodinu, tzn. cca 56 km/h). Jak bylo na jedné z cedulí napsáno, „na rozdíl od jiných cest, které mají spojit dvě místa nejkratší cestou, Skyline Drive je určena pro vyhlídkové jízdy“, takže máme dodržovat rychlostní omezení.

Jenda poznámka na okraj. V návštěvnickém centru Vláďa vyslechl rozhovor mezi rangerkou a jedním návštěvníkem, který chtěl doporučit nějaký náročnější trail (hike, výlet). Tak mu doporučila jeden o délce 9 mil (cca 14,4 km) s tím, že mu doporučuje, aby na něj vyrazil kolem osmé ráno (asi aby to stihnul celé obejít). Což ho vyděsilo. Zdejší krátké traily (tzn. nikoli přechody na několik dní) jsou o délce cca 2 míle do 6,5 mil (tzn. 3,5 – 10,4 km). S tím, že ten nejobtížnější, co jsem v brožuře viděla, je s převýšením 1800 stop (cca 540 m). Takže ačkoli již bylo kolem poledního, troufli jsme si na něco delšího (s tréninkem ze Švýcarska jsme si věřili).

A tak jsme na 41. míli zastavili ve Skyland (kde je i ubytování a občerstvení), kde jsem si dala kávu (výborné karamelové latté macchiato) a Vláďa borůvkového hutného muffina a sportovně oblečení vyrazili. Cestou jsme samozřejmě potkávali lidi v džínách a bez batohů, se psy, s dětmi, apod. A opět jsme si tak připadali trošku nepatřičně (vybavení jak na vysokohorskou túru :D). Nejprve jsme zamířili po „White Oak Canyon Trail“ k vodopádům. Tento trail má původně 4,6 mil (7,4 km) s tím, že se jde tam a zpět to samé. Poté, co jsme u prvního „vodopádu“ zjistili, že vody moc nepadá (takže nemá cenu jít k těm dalším ještě dvě míle) a s přihlédnutím k tomu, že po stejné cestě se nám vracet nechce, vzali jsme to po „White oak fire road“ směrem k hlavní silnici. Poté jsme se ocitli na parkovišti, které už bylo jen kousek od místa, kde jsme chtěli začínat náš druhý dnešní hike. A tak jsme na něj vyrazili rovnou. „Lower Hawksbill Trail“ nás zavedl na nejvyšší bod této oblasti: Hawsbill Mountain (4050 stop = 1215 m n.m.). Jen se ještě musím pochválit – trasa z parkoviště sem měla trvat cca hodinu (nebo ještě lépe: parkoviště – kopec – parkoviště = 2 h) – my to vyšlápli za dvacet minut (ale musím přiznat, že jsem byla úplně durch a pěkně zafuněná). Takže protože jsme byli tak rychlí a moc pěkně se šlo, rozhodli jsme se si to ještě o kousek natáhnout. Po „Salamander Trail“ jsme se napojili na „Appalachian Trail“ a po něm se vrátili zpět do Skyland. Celkem jsem tedy za 4 h 40 minut ušli 16,6 km (tedy cca 10 mil) s převýšením asi úctyhodným, ale to až to stáhneme z GPS do počítače.

To už bylo kolem šesté večer, nejvyšší čas hledat si ubytování. Takže jsme se modlili, aby v Big Meadows, které leží přímo na Skyline Drive (cca 52. míle), měli volno. A oni měli. A za mě tedy mohu říct, že toto ubytování je supr. Bydlíme přímo v hlavní dřevěné budově, které má v přízemí ohromnou halu, kde je restaurace, a pak společenskou místnost (oboje s krbem). Dolů se jde do baru (ten jsme neokoukli) a v prvním patře jsou pokoje. Vše působí velmi útulně, čistě, poklidně, trochu historicky ale i moderně. Zkoukněte fotky na oficiálních stránkách, ty vám řeknou víc.

Na večeři (konečně vyhládlí, to se mi tento týden ještě nestalo) jsme si zašli do místní restaurace a Vláďa si dal steak s bramborovou kaší a zelenými fazolky a jako desert blackbarry cobbler (což mělo být něco jako „ostružinová bublanina, ale bylo to spíš jako natrhané palačinky s ovocem a šlehačkou, ale šíleně dobré). Já jsem si dala lososa na čočkovém lůžku zasypaného rukolou a jako desert cheescake, který chutnal opět jinak než třeba ten, co jsem měla v Pittsburghu. Ale dobrý byl, to tedy jo.