Kamrádka mě poprosila, zda bych na její blog „plenky a dudlíky“ nepopsala, jaké to je mít dítě ve Švýcarsku. A protože na otázky, které mi kladla, se ptali i mí kamarádi, tak zde uvádím odkaz (přeci tu nebudu psát to samé znovu), kde se dočtete, jaké to tedy bylo.

Snad jen doplním, že co se stravování týče, tak to bylo super :-). Na to jsem se těšila, ale pak jsem dva dny jídlo nemohla ani vidět. Dvakrát denně nám nosili vodu (perlivou/neperlivou dle výběru. Tou dobou bylo kolem 35°C, takže jsem vypila několik lahví denně) a vždy jednou za den přišli s meníčkem a my si museli navolit snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři a večerní snack. Výběr byl většinou ze tří jídel. Mezi nimi třeba i speciální „kojící menu“. Vzhledem k tomu, že to bylo všechno v němčině, tak jsem se většinou nechala překvapit, co že jsem si to vybrala. Na jídlo jsme měli většinou dvě kodiny, pak přišla služba tácy vybrat. Mě se snad nikdy nepodařilo vše v tomto čase sníst. Nejenže toho bylo vždy tolik, že jsem to prostě naráz sníst nemohla, ale také z toho důvodu, že zrovna když mi přinesli jídlo, Eliška se rozhodla, že chce také jíst. A to nějaký čas zabere.

Poslední aktualizace k dokumentům – překlad rodného listu a uznání otcovství (s apostilou) z němčiny do češtiny nás vyšlo bez franku na 500 CHF. A to si ještě na konzulátu z toho všeho chceme nechat udělat kopie (a platit ověření), protože originály bychom si samozřejmě rádi nechali.

A to je konec prvního poporodního zápisku. Další snad budou pokračovat. Ale to víte, Eliška nespí, a když spí, tak já také. Takže psát pak bude muset Vláďa.

Jinak pár fotek z prvních 2,5 týdnů Eliščina života, je k nahlédnutí zde (heslo a jméno na požádání).