Myslím, že ani tady v Curychu, ani v Praze to na jaro nevypadalo. V Praze prý bylo až mínus šest, tady těsně nad nulou. V sobotu jsem ještě dodělávala fotoalbum, abych konečně mohla po týdnu uklidit velký jídelní stůl, aby až se Vláďa večer vrátí z Francie, měl kam vybalovat věci. Do toho jsem v ležící poloze koukala na TV (a ujídala rebarborový koláč, který jsem včera vyzkoušela, aby měl Vláďa nějaké sladké přivítání) a v tom už byl večer a Vláďa doma. A začal vybalovat dobrůtky z cesty, zážitky a ukazoval fotky. Jistě o tom časem přijde samostatný článek.

V neděli jsme si pěkně pospali, i když říkal, že na ten klid, co byl ve Francii, to tady samozřejmě nemá. A kousek po desáté jsme se vypravili na Výstaviště v Oerlikonu, kde se opět konal veletrh čokolády. A opět bylo na co koukat a co ochutnávat. U nejednoho stánku nám zachutnalo natolik, že jsme si museli koupit i něco na doma. Největší úspěch u nás měla „ledová“ čokoláda, nebo zkrátka něco v tom smyslu (více mléčná byla od firmy Goufrais; více hořká pak od firmy Stettler. Ale myslím, že všechno bylo zkrátka výborné – pralinky, pralinky, čokozajícové, horká čokoláda, čoko „Tete de moine“, horká čokoláda, roastbeef s čokoládou, atd. Jen, ze zvědavosti, jestli mi to pořád nechutná, jsem vyzkoušela čokoládu s pepřem – pořád nic moc (Vláďa zase ohrnoval nos nad mentolovou). Novinkou oproti loňsku byla čokoláda se zeleným čajem. Případně čokodortík se zapečeným malým čokodortíkem se zeleným čajem (ještě teplý).

A pak, co nám tu oproti loňsku přišlo zastoupeno mnohem víc byl turecký med. Ale trošku jiný, než jak ho známe z Matějské. Ani tvrdý, ani ten měkký. Oni tomu říkají „nougat aux amandes“, takže „mandlový nugát“, který můžete mít se všemi možnými příchutěmi.

A na co jsem se těšila, a bylo to tu (bohužel sídlí v Paříži), La gazelle d´or – marocké sláďury. Měli tam minimálně dvacet druhů různých medovo-mandlových dobrůtek, ze kterých jsem si cca osm kousků vybrala na doma.

Další novinkou, kterou si z loňska rozhodně nepamatuji, bylo Jogurtini, které, jak to výrobce popisuje na svých stránkách, spojuje sladkost čokolády a lehkost jogurtu.

Další zajímavostí, která upoutala naši pozornost, byla společnost „say chocolate“ (mimochodem – na stránkách mají supr motto „Give up smoking, eat more chocolate“ – přestaňte kouřit, jezte víc čokolády), kteří vám na jednotlivé pralinky v krabičce napíší písmena dle volby a ve výsledku to pro obdarovaného tvoří krásný vzkaz.

A, což tu loni také, myslím, nebylo, byl stánek s kuchařkami a knihami o jídle (nejen čokoládě). Vláďa mi sice zakázal koupit si knížku „Jamieho patnáctiminutovky„, s tím, že to je stejně v němčině a že bychom podle toho nic neuvařili, ale „pro sebe“ si koupil ohromnou bichli s tisícovkou receptů – Indická kuchyně.

A tím naše dvouhodinová návštěva „výstavy“ skončila.

Doma jsme pak chvíli trávili veškerou čokoládu, kterou jsme spucovali, a vrhli jsme se, na co jiného, než první recept z naší nové kuchařky – kuřecí curry. A bylo výborné. Uvidím, co bude následovat. Vláďa si dělá zálusk na „naan“, tak uvidíme, kdy se k němu dostaneme.

A v neděli večer jsme byli v centru na filmu sportovních dokumentů „Banff mountain film festival – world tour„. To je vždy na co se dívat. Některé dokumenty byly krátké (slackline, 4 minuty), některé delší (skoro půlhodinový dokument o dvou chlápcích, kteří šli pěšky na jižní pól a zpět). Podívaná supr. Domů jsme tedy dorazili až kolem půl dvanácté, ale bylo to fajn.