Máme za sebou další rodinou akci. Jak říkáme Eli – „jedeme na výlet“ – a má z toho hned radost. Ať už vlakem, či autem (většinou chce zrovna ten jiný dopravní prostředek, než kterým máme v plánu jet). Nechci jezdit moc daleko za Curych, protože většinou stejně zkysnem na nejbližším hrišti, takže proč kvůli tomu trávit hodiny v autě a platit bůhvíco za vstupné. Tuhle „ZOO“ už mám v hledáčku delší dobu. Zatím nás odrazovalo to, že to je relativně v údolí, takže tam nebude moc svítit sluníčko. Jenže abyste se dostali někam nad inverzi či prostě do kopců, tak musíte jet a jet. No ale vyjeli jsme. V Curychu bylo pod mrakem, frišno, stejně tak u Adliswilu. Vláďa našel správné parkoviště (ono tenhle „park“ je tak velký, že podle toho do které části jdete, je vhodné vybrat to správné parkoviště), rozuměj to blíže zdroji kafe, zaparkovali jsme na skoro prázdném parkovišti (kdo by také v deset ráno chodil do ZOO), zaplatili 10 CHF (!!) za celodenní parkování (jiná volba není) a vyrazili k prvímu výběhu (s losy). A co čert nechtěl – tématicky tu byla „losí houpačka“, tzn. houpačka ve tvaru losa. A jak jsem psala výše – tohle byla taková naše konečná. Eli se odtud nechtěla pohnout. Takže jsme přemlouvali, slibovali, a pak na to šli samozřejmě hrubou silou. Už mi začínala být zima a chtěla jsem se pohnout dál. Viděli jsme zubry a liščí výběh (jj, lišky byly někde shované), zato si Eliška vyzkoušela liščí noru. Pak jsme si udělali obědovou zastávku u hřiště, já si dala kafe, další hriště, Vláďa si dal Pflankuchen, Eli mlíko, a šli jsme na myši, krysi, lesní kočky, vlky, kolem medvědího výběhu, tady Elišku chytnul „rapl“ a půl hodiny řvala a nechtěla se pohnout, a pak už jsme to stočili domů. Jo, ještě jsme viděli koně Převalského a jeleny a laně. Myslím, že sem si ještě můžeme udělat několik výletů – jsou tu minimálně tři pětikilometrové okruhy, takže když nic jiného, je to pěkné na výlety. Cestou jsou i piknikovací místa, kde si člověk může opíct buřta.