Po dlouhé době jsem se i já vypravila se zbytkem rodiny na kopcatý výlet. Vyrazil s námi i děda Jirka, takže spolu s dvěma dětmi jsme se do auta vešli jen tak tak. Bachtel není od Curychu daleko, kolem 40 min jízdy, takže takový malý posnídaňový šlofík se stihnul. Zatímco v Curychu bylo již od rána vedro, jakmile jsme vystoupali trošku výš, k tomu vítr, tak bylo docela frišno. Eli hned od auta kňourala, jak je unavená. Když si ale tak po 20 minutách cesty dala sušenku a chleba a zbavila se batohu, hned se jí šlo lépe. Nebo lépe řečeno, beželo. Protože od té doby, jakmile to nebylo výrazně do kopce, běžela. Cestou jsme viděli krávy a veverku a zkoumali jsme květiny podél cesty. No a pak jsme stoupali a stoupali. Ke konci to ještě Eli s dědou místo po silnici s kočárem vzala ofroadem přímo kolmo na vrstevnice. Nahoře ještě Vláďa s dědou zdolali rozhlednu, zatímco já s Eli jsme si užívaly na hřišti. Ještě mě čekalo přebalení Prcka. Nevím, co s těmi Pamperskami je, ale skoro pokaždé, když se Maty pokadí, tak to má až na zádech. Takže fajnové převlékání na piknikovací dece. A pak konečně cílovka v restauraci – zmrzlinka. A pak už jen cesta dolů. Teď jsem to byla já, kdo s Eli začal na turistické mimo silnici. Eli to pojala jako trail running. No užili jsme si to. Jeden by nevěřil, že Eli těch 9,5 km sama zvládne. Cestou domů samozřejmě usnula a po vzbuzení byla pekelně nepříjemná, ale kdo by po takové cestě nebyl.