Tak další kulinářský zážitek. Tentokrát jsem si úplně nebyla jistá, do čeho jdeme. Jediné, co jsem věděla, že to je pekárna, kde prodávají dobré koláče a pirožky, které nám rádi zabalí s sebou :-). A tak jsme do Vily Baltiky (cj, aj) v Kostelní ulici dorazili plni očekávání. Přivítala nás relativně malá místnost s kapacitou pro cca 15 lidí s proutěnými. Nevím, jestli se teprve v budově zabydlují, ale záchod byl v trochu polních podmínkách. Jídelní lístek tu neexistuje. Jediné menu, co mají, je na čaj. Jídelní nabídka byla napsána křídou na tabuli u vchodu. Zkrátka se nejedná o klasickou restauraci, ale spíš takové klidné místo k odpolednímu posezení, kde vám kromě čokoládového dortu, cheescaku, masových pirožků a zeleninového quiche, nabídnou i dobrý čaj, výběr ze tří druhů polévek a dvou druhů „pořádného“ teplého jídla.
Takže já jsem si dala paprikový quiche, který mi přinesli s oblohou s čočkou a paprikou a k tomu vanilkový čas s grepfruitem, který jsem si, jak se mi tradičně stává, trochu přelouhovala. Vláďa si vybral masové pirožky, které dostal se stejnou oblohou, navíc zasypané osmahlou cibulkou. A na závěr jsme si dali čokoládový dort, který byl trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí – byl velmi tuhý, že se s pouhou vidličkou dal stěží ukrojit. A bylo v něm něco zvláštního (chutnalo to jako kandované ovoce, ale nic podobné konzistence uvnitř nebylo); vrstvičky krému byly miniaturní, ale přesto nebyl korpus suchý. No, musíte si to jít ochutnat sami.
Takže shrnutí – velmi dobré, ale např. pro Vláďu by porce byla na pořádné jídlo malá.

Musím dohnat Vláďův rest, než i já zapomenu, na jaké dobrotě a kde jsme to byli. Nechali jsme se inspirovat recenzí této restaurace v příloze hospodářských novin. Zvolili jsme si pobočku v Holešovicích. Ačkoli jsme se oba těšili na pořádný bagel, nabídka ostatního nás natolik zaujala, že bagel jsme si koupili až na závěr večeře na cestu domů .
Interiér je nevelký, obsluha obětavá, ceny „klasické“.
Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden z nás neměli moc velký hlad, rozhodli jsme se pro jeden malý předkrm a jedno hlavní jídlo. Otestovali jsme tedy cibulové kroužky (takový průměr, velmi by jim pomohla lepší majdička, než jen „obyčejná“, i když relativně dietní, zakysaná smetana) a potom King Burger se zeleninovým salátem. Líbilo se mi, že „jdou s dobou“ a burger nepodávají striktně jen s tradičními hranolkami, ale jeden si může místo nich vybrat právě zeleninový salát (salát, rajče, okurka). Burger jako takový byl úžasný. Ani si nedovolím srovnání s McDonaldem, to by byla potupa. Výborná domácí (prý) sezamová bulka, cibule, majdička, a dobře palec tlustý kus šťavnatého hovězího masa.
A na cestu domů (ale dojídali jsme to ještě doma pěkně rozpálené z mikrovlnky s máslem) jsme si koupili česnekový a čokoládový bagel. Čokoládový jasně vyhrál, protože měl čokokousky rovnoměrně v celém těstě, zatímco česnekový pouze na povrchu.
A příště sem vyrážíme konečně na plněný bagel a na žebírka.

Už ani nevím, jestli jsem o té jedné jediné návštěvě Farmářských trhů na Kulaťáku psala. Jestli ne, tak o tom samém trefně vypráví jiný bloger.
Jeho názor, jak i v komentářích pod článkem zaznívá, je dost zaujatý (my jsme měli krásné počasí ). Co bych mu především vytkla je mylná doměnka, že to bude na trzích levnější. Samozřejmě, že by se to dalo očekávat, ale jen pod podmínkou, že velké obchodní řetězce vykupují tu samou zeleninu a ovoce od výrobců za férové ceny a že kvalita těchto potravin je v řetězcích srovnatelná. Když už jsme u kvality ovoce a zeleniny – narazila jsem na „krásné“ fotky  – no není lepší si připlatit a mít to čerstvé přímo od výrobce s jistotou, že tyto utracené peníze jdou přímo jemu?
A pokud chcete i v supermarketech kupovat kvalitu, nelze se než spolehnout na značky kvality jako je Klasa (i když jednu dobu zaznívalo, že se tato značka bude dávat nejen českým a moravským výrobkům; pod myšlenkou nediskriminovat jiné evropské kvalitní výrobky), IPZ (svaz pro integrovaný systém produkce zeleniny), či samozřejmě různé BIO a Fairtrade výrobky.

21.8.2010
Ano svatba! Ale nikoli moje 🙂 Ale Helči (sestřenice) s Romanem. Helča jako zatím první z blízkých příbuzných opustila matičku Prahu, takže se veškeré široké příbuzenstvo muselo přesouvat do Plzně, kde jsem konečně měla možnost vidět, kde nyní bydlí. Po dopoledním pohoštění a zdobení aut jsme se v koloně, kterou roztrhaly hned první semafory, vydali do cca 20 min vzdáleného Korandova sboru. Zde již čekali další svatební hosté, foťáky cvakaly ze všech stran … Následující obřad se skládal z modlitby, kázání a čtení z bible. To vše bylo prokládáno písněmi s kytarovým či varhanovým doprovodem.
Po obřadu jsme se přesunuli do nedalekého parku, kde v nastupujícím odpoledním vedru proběhlo nejprve hromadné, následně pak individuální, focení. A přesun k Hracholuské přehradě do Pohody, kde probíhala volná zábava s „kulturními vložkami“ (promítání, pouštění lampiónků s přáníčky, ohnivá show) až do nedělního oběda. Jídla a pití bylo pomalu ještě na jednu svatbu. Díky tomu každý odjížděl s krásnou výslužkou.
Takže jen doufám, že si to novomanželé užili alespoň tak jako my a že nervy a starosti, které s přípravou tak velké veselky museli mít, byly po zásluze odměněny, a že vše proběhlo k jejich spokojenosti.
Naše fotky: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Helca_svatba/ (Přihlašovací jméno a heslo na vyžádání u novomanželů)

A tak jsme opustili Alsasko. I když ne tak úplně. Cestou na sever do Štrasburku, jsme se stavili v Gertwilleru v Le palais du Pain d´epice, neboli v Paláci perníku. Bylo to úžasné – přečetli jsme si jak o historii perníku, tak o jeho výrobě, viděli jsme výrobní linku a nakonec skončili v obchodě s perníkem. A pak, těsně před Štrasburkem (v Geispolsheimu), jsme navštívili muzeum čokolády. Zde to bylo v obdobném duchu – historie čokolády, jak se čokoláda dostala do Evropy a jak jsme si ji oblíbili. Nakonec jsme shlédli krátkou ukázku výroby čokoládových figurek a opět skončili v obchodě s čokoládou. Následně jsme se ubytovali v kempu ve Štrasburku, který jsem si ještě týž den šli prohlédnout. Hlavní ulice byla uzavřená pro dopravu (včetně tramvají) a byl zde ohromný trh. Místní katedrálu jsme stihli ještě otevřenou – nádhera. A druhý den jsme pokračovali dál. V Remeši se nám podařilo zaparkovat skoro u katedrály, kterou jsme si pečlivě prohlédli. Centrum nám přišlo dost mrtvé, byla neděle, než jsme našli hlavní třídu, kde jsme si konečně mohli koupit něco na oběd.
    
A na večer jsme konečně dojeli k Paříži (nebo k Fontainbleau, jak chcete), konkrétně čtyři km od Milly-la-Foret. Vláďovi se tento kemp líbil snad nejvíc. To proto, že byl pořádně velký, ale hlavně byl v lese, takže se ubytovaní rozprostřeli po ploše a člověk měl pocit relativního soukromí. Zde jsme strávili zbytek dovolené. Musím říct, že pěkný. Naší hlavní náplní zde bylo boulderování, případně keškování v okolních lesích. A do toho jsme stihli i den v Paříži (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Francie_2010/#50_ByliJsmeTamEifel.jpg), chvilku ve Versailles, v Milly-la_Foret i ve Fontainbleau. Prostě od všeho trochu.
V sobotu jsme pomalu vyrazili domů. Ale vzhledem k tomu, že se jednalo o nejhektičtější prázdninový víkend (na přelomu července a srpna probíhají ohromné přesuny Evropanů na dovolenou), jsme chtěli v Neměcku jet přes noc, abychom na neděli byli doma a stihli se ještě zkultivovat na nový týden v práci a ve škole. Takže před absolutním odjezdem jsme navštívili ještě park divokých koček (Le Parc des Félins). Je to taková velká zoo, ale mají tam jen divoké kočky. Tematicky je park rozdělen podle kontinentů. Krásný zážitek. Jen se nechtěly kočky nechat otravovat a většinou pochrupkávaly ve svých úkrytech nebo pěkně daleko od plotů.
       
A to bylo vše. Od parku koček v Nesles jsme odjížděli v sedm večer. Ačkoli Vláďa „vyhrožoval“, že budu kolem půlnoci chvíli řídit, odřídil to celé sám. V půl páté ráno jsme byli doma.
Ještě doporučuji fotky z našich gurmánských zážitků :-).

Předchozí povídání o našich francouzských zážitcích naleznete zde.
Zbytek týdne již nebyl tak hektický. Ve čtvrtek bylo relativně ošklivo. Vypadalo to, že bude každou chvíli pršet a jakmile se naši s Martinem začali převlékat do cyklistického, opravdu začalo. A tak jsme se vypravili auty do Colmaru na jeho pěší prohlídku. No a v pátek jsme se s Vláďou nechali ještě ukecat na poslední cyklovýlet – k Rýnu. Výlet po rovině po šotolině podél tohoto veletoku byl příjemný. Jen foukalo a pak i začalo pršet. A hodně. Hodně HODNĚ! Zpět k autům (k Rýnu jsme museli popojet, abychom to z kempu neměli tak daleko) jsme dojeli úplně promočení a, ačkoli jsme byli uprostřed „parného léta“, docela promrzlí. A večer se balilo. No my moc ne, ale naši s Martinem se připravovali na cestu zpět do Čech, čehož jsme využili a nabalili jsme jim naše cyklověci i kola. Zbytek naší dovči jsme totiž strávili bez kol pěkně nalehko.

Sobota 14.8.2010
Počasí tomu přálo – vyjeli jsme na Brdy na houby. A rostly!! Po roční pauze konečně pořádná žeň. Vláďa košík na závěr naší tříhodinové procházky po lese skoro neunesl 🙂 Jeli jsme na blint na Brdy a dobře jsme udělali. Tak pěkně jsem si dlouho nezasbírala :-). Navíc jsme našli jednu kešku na pěkném místě, žádní komáři, žádná klíšťata. Jen ta orientace! Posuďte sami (viz. fotoalbum a záznam z GPS) – původně jsme samozřejmě chtěli udělat v lese takové kolečko 😀

Středa 21.7.2010
Tak kvůli dnešnímu výletu jsme do této oblasti, mimo jiné, jeli – výjezd na „balóny*“, konkrétně v našem případě „jen“ na Grand Ballon (1423 m.n.m.). Ale nejen vlastní výjezd nahoru (sjezd pak byl supr), ale následná vrstevnicová cesta s výhledy byly tím, co sem našeho traséra lákalo.
Kudy jsme jeli: Munster (395 m.n.m.) – Stosswir – Soultzeren – Col de la Schlucht (1135 m.n.m.) – Route des Cretes – Markstein – Le Grand Ballon (1423 m.n.m.) – Markstein – Sondemach – Metzeral – Munster. Celkem 80 km, převýšení minimálně 1000 m., všechno po silnici.
Úvodní stoupání na Col de la Schlucht začalo hned za Munsterem. Tím, že jsme předodjezdovou „přednáškou“ o dnešním výletě byli upozorněni, že stoupání je opravdu dlouhé, mohli jsme si pohodlně rozložit síly a nepřestřelit start. Mimochodem – Grand Ballon byl již pětkrát zařazen do Tour de France. A tak jsme 18 km jeli stále do kopce. Naštěstí stoupání bylo prý kolem pěti procent, takže to jakž takž jelo. Počasí nám přálo – za tu hodinu a čtvrt (nebo jak dlouho jsem to jela), jsem vypila veškeré mé vodní zásoby (1,5 l vody).
A pak jsme najeli na Route des Cretes (volně přeloženo „cesta po výhledech“) a to byla krása. Úplně po vrstevnici to nebylo – ke Grand Ballonu nám zbývalo ještě cca 30 km a kolem 300 výškových metrů. Ale povrch krásný, zvlněný, výhledy na přehrady a zalesněné kopce, auta skoro žádná, … Jen ten závěrečný výšvih na Ballon byl náročnější, ale zvládli jsme to všichni. Úplně na vrchol se na kole nedá – tam vede jen kamenitá cesta pro pěší (je tam umístěn radar), na kterou se pustil jen Martin. My jsme na něj čekali v pohodlí restaurační zahrádky.
A dolů? To byla krása. Ještě jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom jeli ještě přes Petit Ballon, ale pak jsme si nebyli jistí, zda do rezervace smíme i na kole, tak jsme se drželi silnice. A 18 km dolů! Kluci cestou předjížděli i skupinku silničářů, já si věřila jen na jeden traktor s valníkem. Jakmile přestalo to největší klesání, tak i nadále to až domů do Munsteru bylo po rovině, či mírně z kopce. Prostě zasloužená odměna.
* Poznámka: Etymologický význam „balónů“ – slovem „balón“ (fr. ballon) se označují všechny hlavní vrcholy Vogéz (fr. Vosges). Pravdou ale je, že toto označení nesou ve skutečnosti jen čtyři vrcholy: Grand Ballon, Petit Ballon, Ballon d’Alsace, Ballon de Servance. Zároveň je toto označení spjato se zakulaceným tvarem vrcholů způsobeným ledovcovou erosí. Ale! Pak je tu ještě německé označení „Belchen“, kterému se následně váží dvě poetické hypotézy, ale to si zvídavý čtenář již dohledá sám, např. zde (pouze fr.)

Nemohu mé povídání o dovolené nepřerušit malou technickou vsuvkou – STAN. Ačkoli (nebo právě proto??) je v dnešní době na našem trhu (internetové zahraniční obchody nepočítám) nepřeberné množství značek a typů stanů všech cenových kategorií, není vůbec lehké vybrat takový, který by splňoval všechny mé požadavky. V tomto ohledu je pomalu na škodu nějakou tu zkušenost a „vizi“ na stan mít. Není to totiž jen prosté „to se mi líbí, ten chci“, já musím následně koukat na typ materiálu tropika a jeho odolnost, s podlážkou to je to samé; jaký je systém upnutí tyček, jaký je materiál tyček, pro kolik to je osob, je to dost velké/malé, kolik to má vchodů, jak je velká předsíňka, jak se to větrá, co sněhové límce, co výška stanu, jaká je barva, … a jak to na mě celé působí. Byli jsme totiž letos i loni na výstavě stanů (viz. článek http://misaavlada.blog.cz/1006/vikend-v-karanym), takže podnětů na přemýšlení/vybírání jsme měli opravdu dost.
Koupili jsme Husky Fast. To, co mi na stanu při koupi bylo „divné“, se v reálu opravdu ukázalo jen na škodu (relativně kvalitního stanu, viz. např. zde).
Co se tedy stalo? Za hezkého počasí to je dobrý stan – má dvě předsíňky, takže si každý lezeme vlastním vchodem, má to síťovanou ložnici, takže by cirkulace vzduchu měla být dobrá (když dobře vyrolujeme sněhové límce, které jsou v našich podmínkách úplně nanic (když jinak ten stan vypadal moc dobře, tak jsme si říkali, že tato „vychytávka nám neuškodí, a co kdybychom někdy stanovali na sněhu? :D)).
Postavit stan je v celku v pohodě, upínání tyček na hroty mi přijde šikovné. Až na  čtyři kolíčky nutné pro obě předsíňky je stan samonosný.
Ale! Ono se to projeví i při tom hezkém počasí, ani nemusí pršet. Kecům (pardon, že to tak musím říct), že se stan díky síťovinovému materiálu ložnice nerosí, jsem opravdu nevěřila a měla jsem pravdu – rosí se jako každý jiný (i s vyrolovanými límci). No, a jakmile o takhle suprově orosený stan, nedej bože, zakopnete (o napínací šňůru) nebo prostě a jednoduše s ním omylem zaklepete, když lezete ze stanu (to se děje vždy), tak ty vysrážené kapičky skápnou dolů. A co je pod nimi? Síťovina. A co se stane pak? No jistě! Milá síťovina vnitřního stanu funguje v tomto případě jako rozprašovač a krásně vám celou vnitřní plochu stanu pokryje jemnou rosou. To samé se samozřejmě děje i za silného deště nebo větru. Zadýcháme to vždy. Pak už jen stačí, co nebo kdo dá impuls k „otřesu“.
To se u stanu, který má vnitřní část stanu z normálního materiálu a ne takovéhle síťoviny nestane. Takový materiál kapku nepropustí, ale ta se skutálí dolů. O to víc mě překvapuje, že takovýhle systém měla na výstavě minimálně čtvrtina stanů!! Cožpak jsme jediní, komu se něco podobného děje? S tím, že se stan rosí, sami rozhodně nejsme. Takových stížností na Huskyho jsem našla spoustu.
A teď si přečtěte, co mi napsali na tento můj dotaz (ohledně „rozprašovače“). Jedna odpověď je přímo od Huskyho, druhá od personálu z výstavy stanů.

„Dobrý den, srážení vlhkosti z vnitřní strany na tropiku i na podlážce je jev, který je naprosto normální (např. jako rosení trávy) částečně ho lze eliminovat maximálním možným odvětráním stanu, větracími otvory, zapnutím vnitřního stanu pouze na moskytiéry, a u stanu se sněhovými límci jejich ohrnutím. Při horkých letních nocích se tomuto jevu bohužel nedá vždy úplně zamezit, o to více Vás ale váš nový stan ochrání při deštivém počasí.“
To je přeci jasné, ne? To jen oni tvrdili, že se nerosí. To ale není ten trn v patě, co mě bolí! Za deště nebo za hezkého počasí – výsledek byl vždy stejný. A to nepočítám prosáklou podlážku na jednom místě. To vůbec nevím, jak se mohlo stát.
„Dobrý den, tento problém byl pravděpodobně způsoben špatným propnutím stanu (vnitřní a vnější stan se nesmí dotýkat). Jinak se toto nestává.“

Tohle mně fakt dostalo! Nevím, jestli paní vůbec ví, na jaký se ptám stan – tenhle je totiž naprosto blbuvzdorný! Ten se nedá postavit špatně! Proporce tropika a vnitřku dotyk prostě technicky neumožňují! A i kdyby – tak blbě bych ho já opravdu nepostavila.

Takže také žádná odpověď.

A co vaše zkušenosti?

Mimochodem, nepotřebuje někdo stan? Skoro fungl nový 😉