Další přednáškový den, další dvě kafe, abych udržela pozornost (+jedna kola). Na oběd jsme zašli do restaurace, kde prý mají mít místní specialitky. A co mě nezaujalo – osmažený knedlík s vajíčkem a žampiony! To jsme si nemohla nedát :-). K tomu jsem měla ještě salát s klasickým dýňovým olejem. Vahid si dal půlku kuřete smaženého v těstíčku. Měl co dělat , to do sebe dostat.

Po přečtení podkladů k přednáškám jsem zkonstatovala, že mě první blok po obědě moc nezajímá a tak jsem se ještě vydala do centra. Konečně jsem zašla do informačního centra podívat se, jaké tam mají suvenýry. Vezu si domů pesto z dýňových semínek. A také jsem našla obchod s čokoládami. Typicky tady vypadají ledové kaštany a Mozartovy koule.

A zpět na přednášky.

Večer pršelo. A stejně Vahid s Helenou říkali, že dnes jsou unavení, tak jsme se vypravili do hotelu. Ale cestou jsem je ukecala na véču v restauraci Pod zlatou střechou. Na malý hlad jsem si dala jen vývar s jedním velkým knedlíkem z krupice. Hezky jsme poseděli a brzy se rozešli každý do svého hotelu.

Tak dnes poslední den. Klasicky jsem se vzbudila ranním mumrajem na silnici venku – tramvaje, auta, apod. Takže v půl sedmé. Co teď? Tak jsem během pěti minut narovnala těch pár kusů oblečení do kufru, čokoládky a víno jsem se při tom snažila alespoň trochu zabezpečit proti nárazům (až budou kufry házet do a z letadla; nepředpokládám, že by v Grazu na letišti měli folii na zabalení, což by pevnosti kufru trochu pomohlo. Navíc těch pár věcí se v tom kufru tak nějak ztratí). A protože jsem neměla ještě hlad, vrhla jsem se na stříhání nahromaděného videa. Moc daleko jsem se nedostala, je to přeci jenom časově náročné. No ale začátek to je. Došla jsem si na snídani, dobalila a vyrazila do deště na poslední přednášky.

V přednáškách se našlo pár zajímavých pasáží. A pak bylo po všem. Hotovo. Ještě velký závěrečný potlesk organizátorům a rozešli jsme se. Spolu se dvěma dalšími účastníky jsme šli na oběd do vegetariánské restaurace, taková samoobsluha. Moc dobré. A pak jsem se rozloučila i s nimi. Rozhodla jsem se, že ačkoli mám čas, pojedu už rovnou na letiště. Šla jsem tedy hledat zastávku autobusu. Byla to ta samá, na kterou jsem v neděli přijela. Ale dle jízdního řádu to vypadá, že autobusy jezdí jednou za 1,5 h a čekat tu tedy ještě 45 minut se mi nechtělo. Tak jsem se vydala pěšky (s tím velkým kufrem) po trati tramvaje směr vlakové nádraží (vlaky jezdí každou půl hodinu). Bylo mi jasné, že pojedu vlakem v asi stejnou hodinu, jako by jel autobus, ale alespoň si ještě prohlídnu naposledy centrum. A dala jsem si kávovou zmrzlinu.

Vlak mi jel za chvilku. Teď za světla se jen potvrdilo, co jsem psala na začátku. Jak malinké toto letiště je. Z vlaku jsem vystoupila jako jediná. Uprostřed polí. Prošla jsem tedy kolem kukuřice do jednopodlažní letištní haly. Kontrolní věž je snad nyšší než Petřínská rohledna :D. Odbavují nejdříve1,5 h před odletem. Takže mám ještě hodinu čas. Záchody nemají bezbariérové, takže musím ten megakufr rvát do schodů. Navíc jim to tam pěkně smrdí. Všechno tu je u sebe – check-in, čekárna, kavárna a bezpečnostní kontrola – takže při čekání stále dokola poslouchám nahranou smyčku, jak se na tu bezpečnostní kontrolu máte připravit (a pak mě stejně museli upozorňovat, že mám pásek). Až se konečně odbavím, tak se ještě zajdu podávat do Sparu, jestli tam nemají nějakou mňamku na cestu :-).

Při čekání jsem potkala Martina, který byl také na Summer School, studenta z ETH (v Curychu), který je původem z Francie, čtyři poslední roky byl v San Francisku a do Curychu přijel teprve před měsícem. Objevil se tam ještě jeden kluk z toho týdne, který byl z Urugvaje. Tak jsme si za tu hodinku čekání pěkně popovídali. Pak jsme s Martinem, který samozřejmě letěl také do Curychu, prošli kontrolou a já šla sehnat ještě nějaké místní víno. Pak tedy z Martina vypadlo, že má osmi měsíční dceru 🙂 Takže jsme po zbytek čekání a celý let probírali školku, zdravotní pojištění, Curych, děti, apod. Takže to byl pěkný závěr týdne. No a navíc na mě na letišti čekal Vláďa s výbornými čokoládkami.

Fotky z celého pobytu zde.

Vzhledem k tomu, že po zbytek týdne už má jen pršet, mám dneska de facto poslední možnost jít si prohlídnout město. Obětovala jsem tak nezáživné ranní přednášky a tím, že jsem vstala brzy a na půl sedmou byla na snídani, jsem měla spoustu času na focení. Na to, že je Graz druhým největším Rakouským městem, je to centrum pěkně malé. Budovy tu jsou maximálně tři patra vysoké.Všude samí cyklisté. Je tu podle mě mnohem víc cyklistů, než v Curychu. V Curychu mají cyklisté vlastní pruhy na silnicích, tady pro sebe mají vlastní pruhy na chodnících a spousta ulic je tak jen jednosměrná. Navíc tu kola stojí úplně všude, úplně pořád. V Curychu si na noc každý své kolo na noc uklidí, tady ani ne. Ale jsou to fakt plečky :-). Po hlavní třídě Herrengasse, což je prý nejluxusnější ulice, asi jako Bahnofstrasse v Curychu, jsem došla až ke schodům vedoucím na Schlossberg. Což je jediný kopec široko daleko. Navíc nahoře stojí hodinová věž. Nahoru se můžete dostat z této strany třemi způsoby – zubačkou po úbočí, výtahem skrz kopec, nebo po schodech. Kvůli focení jsem se samozřejmě vydala po schodech. Takhle ráno tu bylo, až na několik sportovců, prázdno. Využívala jsem zastávky k focení ke krátkým vydýchání. Hodinová věž je pěkná, bohužel nepřístupná (přístupná jen s oficiálním průvodcem).

Po druhé straně jsem sešla dolů kaštanovou alejí. Ty stromy jsou prý 200 let staré. Což znamená, že musely být součástí prvních plánů zahrad poté, co zbořili (během napoleonských válek) hrad, který tady nahoře stával. A pak jsem v centru začala hledat zastavení, která jsme v pondělí při prohlídce s průvodcem prošli, a která jsem si teď chtěla vyfotit. Naštěstí není centrum tak velké, takže když dostatečně dlouho jdete, vždy to, co hledáte, najdete. Navíc ještě nezačal semestr, takže v ulicích chybí na 50 tis. studentů a tak tu bylo pěkně prázdno. Vše jsem našla. I dvojité točité schodiště. Ale pak jsem chtěla ještě najít sněhuláka. Jo, zní to divně. Ale na jednom nádvoří (největším v Grazu) stojí umělý sněhulák shlížející do louže vody, což byl jeho kamarád. Vše to má symbolizovat, jak je čas pomíjívý. Raději jsem se u onoho schodiště zeptala , kde bych ho našla. „Umělého sněhuláka?“ No, mělo by to být na Grazburgu. „Tady to je Grazburg“. Hmmm, tak nic, já budu ještě chvíli hledat. Podle mapky Grazburgu jsem si tipla, kde to tak vypadalo na velké nádvoří. Ven, doprava, doleva, doprava … a co byste řekli? Byl tam. Sám na celém prostoru. Měla jsem tak klid na focení. I když mé focení není nic moc. Kamínky mi křupaly pod nohama. A mám hotovo. Měla jsem tak i čas dojít do hotelu a nechat tam stativ a foťák. A plná energie jsem akorát dorazila na kávičkovou pauzu. Pak přednášky a pauza na oběd.

Stále nepršelo, i když po noci bylo mokro. Přidala jsem se k jedné skupince na oběd. Nevím, v jakém ročníku studia byly, ale řekla bych, že jsou všichni relativně na začátku, takže o něco mladší než já. A to asi ovlivňuje i výběr toho, kam jdete na jídlo. Zatámco já bych si v klidu někam sedla, oni skončili (a já s nimi) na Jakominiplatz. Tady jsme si každý dle výběru u nějakého stánku něco koupili a šli si to sníst do parku. Bohužel všichni byli opět spíš přes modelování arterií a podobných věcí (plak v cévách, aneurysmata, srdce, apod.), takže jsem nějakou novou pracovní známost nenavázala.

Při odpolední pauze jsem narazila konečně na někoho, kdo je zaměřený obdobně jako já. Na studenta z Holandska, původně z Iráku, Vahida. S sním a ještě s Helenou (z Matfyzu) se vypravili do Grammophonu na véču. Helena nás pak opustila a vydala se do centra, kde se pak přidala k ostatním a kolem osmé šli někam do baru a na šíšu. To už není pro mě :-). My jsme zatím s Vahidem probrali naše úlohy a mohla by z toho nakonec být i nějaké spolupráce. Navíc zjistí, jak jsou na tom u nich s penězmi a možná se uvidíme zase za měsíc na konferenci v Amsterdamu.

Musí se nechat, že nekuřácké restaurace mají něco do sebe. Ačkoli tady mají většinou stavebně oddělené místnosti (dveře), člověk pak stejně smrdí kouřem. Ještě že jsem si na tak málo dní vzala tolik oblečení. Mám teď tedy ještě pár čistých košil. Jo, a ráno při focení mi prdly kalhoty. Vydržely rok intenzivního nošení.

Ráno se mi fakt nechtělo vstávat. Když jde člověk spát o půlnoci, tak se není čemu divit. Budíka jsem měla sice až na osmou, ale s těmi ranními tramvajemi dlouhé vyspávání moc nefunguje. Po snídani hned na přednášky od devíti. Kávičková pauza v 10:30 nás všechny vždy nakopne na druhou část dopoledne. Také to je příležitost poznat někoho dalšího ze zúčastněných. Jsme tu čtyři ze Švýcarska. Jeden kluk z ETH, jeden z Bernu a jedna holčina z Lugana.A podle seznamu dokonce čtyři z Čech, jeden Slovák a dva lidi z Polska.

V obědové pauze jsem chtěla jet do centra ještě udělat pár fotek, protože druhý den má již prý pršet. No, začalo už dneska. S Mor (studentka z Izraele) jsme se vydaly kolem Opery do centra najít Hofbäckerei, kterou nám včera průvodkyně doporučovala. Po pár nejistých zatočeních jsem ji našla.

Jako dobrůtky měli, ale čekala jsem víc. A teď už fakt pršelo. Tak jsme chtěly zapadnout nějak na oběd. Vzpomněla jsem si, že slečna průvodkyně včera zmiňovala restauraci „Račí sklep“ (Krebsenkeller), což je nejstarší restaurace v Grazu a druhá nejstarší ve Štýrsku (DE: Steiermark, Aj: Styria). Tak to jsem nemohla vynechat. Mor se nelíbilo, že je jídelníček, připevněný u vchodu, pouze v němčině a raději se vydala hledat nějakou pizzerii v okolí university. Já se usadila v poloprázdném lokále a dala si „silný vývar s knedlíčky“ a protože mě to zasytilo až až, zakončila jsem oběd sladkou tečkou: mousse au chocolat (bílá a hořká) v „misce“ z listového křupavého těsta a horkým lesním ovoce. No myslela jsem, že to snad nedojím. A je znát, že si zakládají ne tom, že to je nejstarší restaurace a že je přímo v centru. Za oběd jsem dala kolem 17 Eur. Zpět na univerzitu jsem to vzala tramvají, protože už mě tlačil čas. Máme na oběd sice dvě hodiny, ale když do toho chcete stihnout procházku městem i oběd, tak to je relativně málo.

Takže dnes jsem se po přednáškách, které skončily v 18:15 vydala rovnou do hotelu, kde jsem si na chvíli dala nohy nahoru. A jakmile mi vyhládlo, vydala jsem se na véču do nedaleké restaurace „Pod zlatou střechou“ (Unterm Goldenen Dachl), kde prý mají místní speciality. Neměla jsem zas až tak velký hlad (přeci jen ta kafe a kola člověka tak nějak zasytí), tak jsem si dala štýrský salát s ovčím sýrem a všudypřítomnými dýňovými semínky a dýňovým olejem. Dýňový olej má totiž ve Štýrsku (Štýrsko, také zelené srdce Rakouska, je druhou největší rakouskou spolkovou zemí) 300 let dlouhou tradici. A dýňová semínka vám dají i na zmrzlinu (to jsem, zatím, nevyzkoušela). Salát se skládal ze zahradního salátu, kyselých brambor, fazolí s cibulí, vajíčka, ovčího sýra a dýňových semínek a oleje. Výborné.

Na půl devátou jsem zamířila na TUG (Technical University Graz) na registraci na Summer school on Biomechanics. Dostala jsem jmenovku, informace o Grazu, a ohromný šanon se všemi přednáškami. V devět jsme hnedka začali. No bude to náročný týden. Jak jsem tak v průběhu zjistila, tak mi to přijde, že to je hodně zaměřené na kardiovaskulární systém (takže modelování srdce, cév, apod.), takže budu muset dávat velký pozor, abych si z toho všeho vybrala to, co je důležité pro mě. Není pak divu, že u těch rovnic před pauzou na kafe usínám. Ještě, že tu je i automat na kolu.

Oběd si máme zařídit dle sebe. Naštěstí jsme dostali i seznam, co se kde v okolí nalézá zajímavého. Chtěla jsem vyrazit do řecké restaurace, ale ta má bohužel v tomto týdnu zavřeno. Tak jsem vyrazila do Grammophonu. Je to naprosto vychytané. Mají sedm základních jídel: pizza, toust, salát, pečené brambory, plněné papriky, zapečené špecle se sýrem v pánvičce a omeletu. Tím „základem“ myslím opravdu jen pizzu jako těsto, samotné špecle, apod. K tomu jsou v ceně většinou čtyři ingredience a nějaké sosy. Vše si dáváte dohromady sami, dle své chuti. Takže na stole je pro každou kategorii lístek, kde si z cca 30 ingrediencí zaškrtáte ty, které chcete, a lístek dáte obsluze. Většinou si také zvolíte jednu ze tří možných velikostí. Přišlo mi to jako super nápad. Jen jsem byla s výběrem trošku bezradná :D. Nakonec jsem si zvolila špecle a k tomu jsem si dala brokolici, špenát, špek a uzené tofu. Velikost malou. A nemohla jsem to dojíst! K tomu limonádu s vodou, sluníčko na mě na zahrádce pěkně pálilo, zaplatila jsem šest Euro a odkráčela přes park zpět na přednášky. To se to pak usínalo.

Předášky skončily v šest. Měli jsme hodinu a čtvrt volno. Pak byl sraz v centru na prohlídku města. Na Hlavním náměstí se každé pondělí od 18:30 koná … něco jako Speaker´s Corner v Londýně. Dneska tam mluvčí nabádal lidi, aby slepě nevěřili tomu, co je v televizi, ale kriticky informace hodnotili. Nejlépe číst online denníky a hlavně diskuze ke článkům pod nimi (heslo měl „TV off, brain on“, takže „Vypni TV, zapni mozek“).

Průvodkyni nám dělala mladá studentka historie. Prošli jsme centrum, staré i nové, cik cak. Centrum Grazu je totiž na seznamu UNESCO. Za zmínku jistě stojí dominantní věž s hodinami, na kterých je hodinová ručička velká a minutová malá (dříve totiž měly jen tu velkou, která ukazovala čas, takže jen hodiny, minuty se nějak tipnuly. Až pak chtěli přidat minutovou ručičku, ale větší ručička, než už tam byla ta hodinová, se na ciferník nevešla, tak musela být malá), pak samozřejmě hrad na kopci, Murinsel („plovoucí“ kavárna na řece Maur), moderní budova muzea (takový skleněno-železný blob), radnice na Hlavním náměstí, budova Swarovski na Hlavním náměstí s krásnou fasádou, hradní sídlo Habsburků (mají tu jedinečné točité dvojschodiště, ve světě jsou jen dvě nebo tři další, a umělého sněhuláka na nádvoří, který má spolu s dalšími symboly vyjadřovat pomíjivost času) a mauzoleum. Procházku jsme zakončili v restauraci Gottfried Maurer, kde prý třikrát denně nahoře v okně tančí panáček s panenkou. Zde jsme měli v ceně konference pivo a čerstvý, ještě teplý, preclík. A já, protože jsem před prohlídkou nestihla večeři , jsem si dala dýňovou polévku, kterou mi přinesli zalitou dýňovým olejem a zasypanou dýňovými semínky (ty jsou tady všude). Trošku jsem si dělala starosti, jak se dostanu domů. Uličky jsou tady takové úzké a temné a v průběhu prohlídky jsem se tak trochu ztratila. Ale centrum je tak malé, že se tu vlastně ztratit nedá, takže jsem cestu našla v pohodě.

Abyste si nemysleli – tohle není žádná dovolená; já se jedu vzdělávat. Přednášky od devíti do šesti. Ale jako dovolenou to beru. Vždyť poslední dovolená byla, skoro na den přesně, před dvěma lety v Americe. Pak už jen pár víkendových výletů a čtyřdenní velikonoční výlet k ženevskému jezeru. Takže třeba se vyspím celou noc v klidu v kuse (i když teď, v 21:20 se do vedlejšího pokoje nahrnuli další, hluční, hosté, ale snad půjdou brzy spát).

Ono jsem vlastně do poslední chvíle nevěděla, jestli poletím. Zarezervovala jsem si totiž letenky u Airlines-direct a až týden před odletem jsem zjistila, že mi od nich vlastně nepřišel ten meil s letenkou. Na mé e-maily neodpovídali a dovolat jsem se jich nemohla (a že jsem to zkoušela každý den; a několikrát). Takže jsem v neděli vyrazila na letiště ještě o něco dříve, než bych obvykle jela. … A vše proběhlo úplně v pohodě. Koukla na pas, dala jsem jí i číslo letu, našla si mě na počítači, odbavaila a … měla jsem rázem 2,5 h volna na letišti. Dala jsem si v klidu frappé u Starbucks, chatovala, četla FB a Reflex, který mi Nina přivezla z Prahy (alespoň zase na chvilku vím, co se tak asi v Čechách děje).

K letadlu nás vezl autobus. Asi tím, že to letadlo bylo táááák malé, že by jeho dveře asi nedosáhly na ty napojovací tunely :D. Neuvědomuji si, že bych tak malým letadlem někdy letěla. Vrtulové. Snad jen o něco delší než autobus („no trošičku jsem si zapřeháněla“, ale tak to na mě působilo). Obsazenost tak z poloviny. Počasí super, výhledy krásné. Nejdřív jsme myslela, že nic neuvidím, ale pak jsme se stočili k severu a mě se naskytl výhled na Uetliberg a sluncem zalité jezero, Zoo, Greiffensee, Pfaffikonsee, … po nějakém čase jsem okýnkem naproti zahlédla i Bodensee. Přišlo mi, že půl trasy stoupáme a půl trasy už zase klesáme. Zapnout telefony jsme si mohli jen někde uprostřed snad tak na 10 min. Žila jsem v odmění, že mám přímý let. Ale ono ne. Letělo se přes Salzburg. Ale tím stylem, že jsme přistáli, někdo vystoupil a pár lidí přistoupilo a letěli jsme dál.

Letiště v Grazu mi přišlo dost malé. Vystoupili jsme z letadla na letištní plochu a pěšky šli do hlavní budovy. Ani jsem nestačila dojít k pásu a už mi jel kufr. Před terminálem čekal autobus a za nějakých deset minut jsme jeli (byly jsme dva + řidič). Cesta do centra trvala asi půl hodiny. Předměstí Grazu (jestli se to tak dá nazvat) je … no nic moc. Nějaké to nákupní centrum a kino, čtyři kamenictví, nuda, nuda, šeď, šeď. Tím centrem nemyslím úplně centrum, ale ohromnou tramvajovou a autobusovou křižovatku Jakominiplatz. Všude bylo málo lidí. Pár nagelovaných a pěkně oháklých chlápků asi mířilo do baru (bylo kolem šesté večer). Ještě dvě zastávky tramvají a dorazila jsem do hotelu. Přímo u tramvaje, takže budu vzpomínat na své mládí nad Hlavním nádraží. Ale teď večer toho už moc nejezdí.

Vydala jsem se do centra, které je cca 1 km daleko, hledat něco k jídlu. Tady to funguje jako ve Švýcarsku: neděle = vše zavřeno. Jen restaurace s cafe/glace/asian/kebab byly otevřené. Skončila jsem tak na asijském eat-what-you-can (sněz, co můžeš). Docela dobré. Už jsem umírala hlady, páč jsem kvůli té nejistotě s letenkami přes den zas až tolik nejedla. Všichni kolem chodili se zmrzlinou; italska zmrzlina tady byla na každém rohu. No a vzhledem k tomu, že většina obchodů zavírá v 18 h a my v téže dobu končíme přednášky, asi toho moc nenakoupím.

Za tu svoji hodinovou procházku jsem prošla kolem tří obchodů s cupcak (kapkejky, no prostě s těmi zdobnými mafinami) a v centru pěších zón to po setmění vypadalo … no něco ve smyslu „Řásnovka hadr“.