16.9.2012 – neděle, Tälli-Klettersteig

Dnešní via ferata se náramně povedla. Bylo to náročné, ale nikomu se nic nestalo a všichni ve zdraví, i když někteří značně vyčerpaní, jsme dorazili zpět.

Z Curychu jsme odjížděli já s Vláďou a Janou a pod Tällibahn jsme se sešli s Vaškem, Chrisem a Evelin. Lanovkou jsme vyjeli k Tällihütte (1726 m n.m.) a odtud se po modré alpinweg vydali pod začátek Tälli-Klettersteig (feraty). Tyto přístupové cesty mi leckdy přijdou horší než vlastní ferata. Bez jištění se většinou pohybujete po úzkých cestičkách, kdy pod vámi je sráz do údolí. Sluníčko o sobě začínalo dávat znát, horské kozy se líně válely na kamenech, …

Nástup na feratu je na Alpigerstocku (2067 m n.m.). Zde jsme již byli navlečení do sedáků a helem a jeden za druhým jsme se vydali skalní stěnou na tři hodiny dlouhou cestu vzhůru na Gadmerflue (2555 m n.m.). Cestou byly jak lehčí (skoro jak obyčejný pochoďák), tak těžší úseky (lezení po železných skobách ať již kolmo vzhůru nebo vodorovně ve skalní stěně) a chvílemi i žebříčky.

Cesta dolů pak trvala bezmála tři hodiny, kdy jsme to kamenitým polem šli cikcak dolů, následně traverz po úbočí, kde odpolední sluníčko stále připalovalo, následoval přehup přes sedýlko a pak už jen klesání dolů.

Zpět k Tällihütte jsme dorazili v 18:45 (vyráželi jsme v půl jedenácté). Celí unavení jsme si dali kafe, pivo a kolu a lanovkou sjeli zpět k autům. V nohách jsme tak měli (pouze ty úseky před a po feratě) jedenáct kilometrů.

Fotky na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/T_lli-Klettersteig (udělat výběr 42 fotek ze 193 není nic jednoduchého).

12.9.2012 – Europapark
Tak i u nás v práci se rozhodlo, že na letošní “team-building” se pojede do Europaparku (loni tam byl Vláďa se svými kolegy). Kdyby mě kolegyně nepřemlouvala, tak bych si tuto příležitost asi nechala ujít, ale tím, že nyní znám v práci více lidí (většina těch, se kterými se teď nejvíc stýkám, jsou nově příchozí tento rok), tak jsem se nechala docela rychle zlomit.
A ve výsledku to nebylo tak hrozné. Jsou tam i jiné atrakce než jen ty neuvěřitelné horské megadráhy, kdy jedete hlavou dolů. Sraz jsme měli již po sedmé ráno v práci, kde jsme hromadně nalezli do autobusu a vyrazili směr Německo. Cesta nám zabrala skoro tři hodiny, ale alespoň jsme se pěkně dospali. Zážitkový den jsme začali kávou v italské části parku. Kdo Europapark (http://www.europapark.com/lang-de/Infos-und-Service/c51.html) nezná, tak vězte, že 1) to je prý největší zábavní park Evropy, 2) jednotlivé části se nazývají podle různých Evropských zemí a většinou tam najdete stánky s občerstvením a restaurace v duchu této země.
No a pak jsme to vzali přes nejodpočinkovější atrakce, přes trošku zážitkové, k těm zábavným. Začali jsme na Euro-Tower, což je vyhlídková věž, odkud můžete krásně vidět všechny atrakce a široké okolí. Pak jsme to vzali přes “Švýcarsko” a jeho “bob”, což mělo být mé maximum toho, co jsem schopná na horské dráze snést, ale to já ne, já jsem si před obědem ještě s kolegyní musela zajít na Euro-Mir (foto, video). A po tom jsem byla dost vyklepaná. Nohy se mi podlamovaly, bílá jsem byla a žaludek se na oběd moc netěšil. Na takovýhlech atrakcích jsou nejhorší ty zatáčky, kdy to s vámi škubne. To že jedete dolů chvílemi po zádu nebo bokem už je pak vedlejší. Alespoň jsem měla jasno v tom, že na Silver Star fakt jít nemusím.
Pak následoval oběd u Dona Quichotta (salát, vepřové plátky se zeleninou a mladými brambory, čokoládová pana cota) a mohli jsme pokračovat. Vzhledem k tomu, že začalo pěkně pršet, nasedli jsme do malého vláčku a nechali se provézt po parku. Pak laser show, a když přestalo pršet, tak ještě Poseidon.
V pět odpoledne jsme udělali ještě hromadné foto před parkem a vyrazili jsme domů.
A my s Dominikou jsme zakončili den zhlédnutím Sherlocka Holmese (druhý díl) u nás. Nakonec to tedy byl dlouhý a povedený den.

4.9.2012, Cirque du Soleil Corteo, Zürich
S pořádným předstihem jsme koupili lístky na toto úžasné představení Cirque du Soleil quebeckého umělecko-artistického spolku, které se konalo na začátku září v “Grand Chapiteau” v Hardturmu (Kreis 5, Zürich, Schweiz).
Celé se to odehrávalo pod ohromným chapiteau, kde měl každý pěkný výhled na plochu. Pohodlně jsme se usadili, kolem nás křupal popkorn a voněla káva, setmělo se … A pak to začalo. Podmanivá živá hudba a neuvěřitelné akrobatické kousky, při kterých vám tuhla krev v žílách (nebo alespoň já jsem rozhodně tajila dech, protože to, co tam předváděli naprosto odporovalo fyzikálním zákonům), při jiných se zase ozývaly salvy smíchu. Ale stejně – u poloviny figur a toho, co tam předváděli, jsem si kladla otázku, jak to udělali, a u druhé poloviny věcí jsem si říkala, jak tohle mohli udělat (tolik salt! a do toho ještě přeskočili jeviště, případně metali obruče, nebo někoho jiného z kolegů, …). A do toho všeho mluvili lámanou němčinou, francouzsky, anglicky, italsky a s Vláďou jsme se shodli, že jedna písnička musela být v ruštině.
  • Pro zajímavost doporučuji projít jejich oficiální stránky
  • Ale nejpopisnější bude jejich oficiální trailer. Sice má pouze dvě minuty, ale pak si představte, že takhle to bylo dvě hodiny.
  • Pozn.: fotky zde uvedené jsou z http://www.cirquedusoleil.com/fr/shows/corteo/show/acts.aspx
  • Celé představení jsme se nemohli shodnou, odkud jsou. Takže jejich oficální stránka to nakonec vyjasnila: Jsou z Quebecu, ale členové jejich společnosti, která nyní čítá kolem 5 tis. zaměstnanců, z čehož je více než 1300 artistů, jsou z 50 zemí a mezi sebou tak mluví 25 jazyky

Sobota 8.9.2012 – Tierbergli-Klettersteig aneb Via Ferata u Sustenpassu
Tak jsme se po dlouhé době dostali na “feratu” (Via Ferata neboli “zajištěná cesta”, “feráta” či “klettersteig” je cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jistícími fixními lany, železnými stupačkami případně dalšími umělými pomůckami. Cílem takových úprav je zvýšení bezpečnosti procházejících osob a zpřístupnění terénu i návštěvníkům, kteří nemají zkušenosti s náročnými horolezeckými výstupy. Zdroj Wiki). Parkoviště u výchozího bodu (Umpol, 2090 m n.m.) se nachází kousek od Hotelu Steingletscher (1865 m n.m.) a ten zase těsně pod Sustenpassem (2264 m n.m., kanton Bern/Uri). Nebyli jsme jediní, koho krásné počasí vytáhlo ven do hor. Zprvu to vypadalo, že půjdeme v pořádném balíku lidí, ale nakonec se to roztáhlo. Vše asi nejlépe popíší fotky. I když některé mohou vypadat …. (doplňte si vhodné), tak to bylo supr. Měli jsme nádherné výhledy na ledovec (Steingletscher, Steilimigletscher) a na Titlis (přes údolí s parkovištěm). Parkoviště pod námi bylo v nedohlednu. Výstup nám zabral cca čtyři hodiny, s tím, že čas pohybu byl jen kolem dvou hodin. Zbytek jsme svačili a fotili. Celkem jsme nastoupali kolem 700 m.
Nejlepší na tom ale bylo, že na vršku této feraty je Tierberglihütte (malá dřevěná ubytovna, 2795 m n.m.), kde jsme si dali kolu a domácí koláč. K tomu výhled na ledovec, modrou oblohu a sluníčku nad hlavou.
Cesta dolů nebyla naštěstí tak hrozná, jak Vláďa vyhrožoval. Po modré alpinweg, to šlo přes kameny zik-zak cestičkou 550 výškových metrů dolů. Na sestupu už bylo znát, že sluníčko zapadá, ochlazovalo se.
K autu jsme dorazili někdy kolem sedmé, takže nám to celkem trvalo sedm hodin. Pěkná “procházka”. Pár modřin mám, ale jinak jen pěkné zážitky a fotky.