• Sklízíme jahody, jak lesní, tak zahradní.
  • Dozrály tři kousky zimolezu
  • Koukáme, jak rostou angrešty
  • Sázíme slunečnici, ačokču, rajčátka (jak už docela vrostlé sazeničky, které jsem dostala od souseda, tak mé, vypiplané ze semínka, což jsou zatím taková nedochůdčata, jako vždycky) a saláty (též od souseda).
  • Soused si nechává zarůst velkou nadzemní nádrž na dešťovku úžasným popínavým Plamínkem, to si budu muset sehnat.
  • Minikiwi se má docela k světu (a na začátku června i kvete!)
  • Udala jsem 6 vypiplaných řízků z fíků holkám z NW týmu. Málem se mi o to popraly. Tak snad se jim bude dařit a budou z toho časem fíky.
  • Na začátku května proběhla velká zahradní rodinná oslava. Hlavní hřeb dne byly krásné kulatiny, které mě za dva roky také čekají. Počasí nám vyšlo, dort se nám povedl, sešli jsme se v opravdu hojném počtu, takže paráda. A tím, že se slavilo vše v rozmezí plus mínus tři měsíce :-), byla to velká párty.
  • S Vláďou jsme se jeden den zúčastnili kurzu záchrany na divoké vodě. A víkend na to jsme šli, jako loni, na testování packraftů do Tróje. Vyzkoušela jsem si velikost M různé typy, ale asi nejsem správný typ na tento druh lodi. Na závěr jsme si s Vláďou chtěli sjet celý kanál. Nejprve se cvaknul on, ale podařilo se mu zastavit hned ve vracáku a naskočit. Já na něj čekala o kousek níž, abych následně z lodi také „vystoupila“, ale já si na rozdíl od něj zbytek (což byla větší část kanálu) proplavala. A teda ty vlny mi přišly dost velké a vůbec mě nenapadlo se packraftu pustit, držela jsem se ho jako bójky. Naštěstí se nikde nezasekl a v pořádku jsem, nalokaná, splula až dolů.
  • Zároveň tam probíhalo testování Tambo paddleboardů (česká značka) a to mě nadchlo mnohem více než packarft a i mi to na tom víc šlo. Mají novou technologii, kdy jsou paddleboardy ještě o něco lehčí a tužší (a leckdy také o polovinu dražší než konkurence), ale jezdilo se na tom v kanále super. Následně jsme si půjčili i úzké závodní a šli na klidnou vodu nad kanál. Teď už vím, že to, že mi můj paddleboard nejede rovně není tak úplně moje vina – na tom dlouhém paddlboardu to rovně jede skoro samo 🙂 Ale je teda fakt secsakra vratký.
  • Zúčastnila jsem se online Women GoTech webináře. Nejzajímavější na celém bylo, jak z jedné studie vyplývá, že aby žena reagovala na inzerát, tak chce splňovat 100 % požadavků, které jsou v něm uvedeny, zatímco muž se přihlásí, i když splňuje pouze 20 %. A dokola omýlané, že na testovaní SW může jít kdokoli.

Dochází nám místo na serveru, tak nemohu přikládat fotky. Ale Vláďa určitě usilovně hledá nového providera s lepšími podmínkami 🙂

  • V první půlce dubna už kvetou některé lesní jahody
  • Připravujeme jižní záhonky – byly v nich zasazené truhlíky s jahodami, tak ty jdou na přechodné stanoviště (ještě stále občas v noci mrzne).
  • Kvete zimolez (nakonec jsme měli 2 kuličky)
  • Meruňka mrazíky, zdá se, přečkala a v první půlce dubna začíná kvést.
  • 11.4.22 – sázíme první várku hrášku (ten stojí letos zaprd)
  • Dodělala jsem kurz (ani nevím, kdy jsem ho začala, ale možná dokonce až letos v lednu (!)) – The Complete Python Course – Learn Python by Doing in 2022 (ale jak koukám do meilu, koupila jsem si ho již v únoru 2021, to by dávalo větší smysl, přišlo mi, že jsem ho dělala celou věčnost).
  • 11.4.22 – Vláďa poprvé letos na packraftu na kanále
  • Eli měla svůj první větší koncert – v kostele U Salvátora. Byl to moc pěkný zážitek. A víkend na to proběhla i pěvecká soutěž Zahrada písní, kde si Eliščin sbor odvezl stříbro.
  • Velikonoce jsme strávili s kamarády z loděnice v Jeseníkách. Bylo to super do té doby, než tam tříleťák roznesl nějakou střevní virózku. Z 18 lidí, to postihlo cca 15. Od nás to nejlépe prodělala Eli, která si jen jeden večer stěžovala, že jí bolí břicho. No ale my ostatní. Ani o tom nebudu mluvit. Ale s Eli jsme stihly výlet na Dlouhé Stráně po sjezdovce. No to jsme si daly. Takový kopec jsem snad v životě nešla. Eli má můj obdiv, že to dala. Já to skoro nedala. No a večer na mě skočila ta virózka, fakt super. A na Velikonoční pondělí byla jak pomlázka, tak hledání vajíček od Velikonočního zajíčka.
  • Předposlední víkend v dubnu jsme strávili víkend na Vysočině a poslední víkend v dubnu jsem Vláďu přihlásila na packraftový kurz do Brandýsa 🙂
  • Jo a v dubnu proběhla chodecká výzva 10000 kroků. V Chabrech jsem se „soutěže“ zúčastnila v rámci mého Nordic Walkingového týmu. Nějak bylo pořád co dělat, že jsem se za celý duben s nimi nedostala na výlet, takže jsem to vlastně měla celou dobu jako takový virtuální závod. Tím napínavější to ale pro mě bylo. Jak postupně kilometry přibývaly, tak jsem si své cíle posouvala výš a výš, až tedy poslední dubnový den, na Čarodejnice, jsem pokořila můj 500 000. krok, v což už jsme skoro nedoufala. Ačkoli můžu být na svůj chodecký výkon pyšná (tolik km za jeden měsíc jsem v životě nenachodil … já jsem snad v dubnu jenom chodila, na nic jiného nebyl čas, … v průměru to tedy bylo 2 h denně), tak „díky“ přepočtu v závislosti na BMI index a věk jsem za ty své kilometry nedostala tolik bodů, co jiní, a na žádných stupních vítězů jsem se neumístila. Ale zhubla jsem za duben dvě kila :-D. Celkem jsem dala 360 km! Ale nevím, jestli se tomu upíši i v říjnu, kdy jede další kolo.

  • Můj programovací majstrštych – vytvořila jsem si prográmek , který mi automaticky nahraje data z excelové tabulky na naší půjčovnu na pujcim.to. To je docela úspora času, protože mi už tak zabere dost času si data pěkně v excelu uspořádat, ještě abych to pak musela ručně kopírovat.
  • Objevila jsem, že existují Prostředí na tvorbu mobilních aplikací (jde to i bez programování)
  • Poprvé jsme se letos dostali na lyže – do Desné v Jizerkách. Maty stál vlastně vůbec poprvé na běžkách a sjezdovkách a oboje na konci těch 4 dnů obstojně zvládnul (na běžkách jsme dali (já na vypůjčených, protože se mi lyže i boty v rámci coronaviru rozpadly) jeden den i 13 km).
  • Vůbec poprvé, co jsme zpět v Čechách, jsme si udělali výlet do Jindřichova Hradce za Vláďovou sestřičkou a dětmi.
  • Projekt fíky – snaha o zakořenění další várky fíků. Z loňska mi přežily 2 ze 6, tak uvidíme co letos, mám snad 50 klacíků, tak uvidíme.
  • Už nám lezou krokusy.
  • Eliščiny jablůňky se mají docela k světu.
  • Dále nakličujeme 5 pecek z avokád, ze kterých bylo na Matyho narozeninovou oslavu guacamole. Tak malé pecky jsem u avokáda ještě neviděla! 🙂
  • Konečně jsem dodělala další kurz – Automating Web Testing with Selenium and Python na Udemy (ten měl tedy jen 4 h 🙂 )
  • Vláďa prořezal meruňku. Kdybych viděla jen tu hromadu větví, tak řeknu „řez na pařez“, ale na té meruňce to skoro není vidět 🙂 Maximálně si člověk všimne jedné větší tlusté větve, která rostla hodně nahoru, ale jinak paráda. Tak uvidíme, jestli letos zmrzne nebo ne.
  • Vyrostlo nám několik lístků medvědího česneku.
  • Eli si z nás užila lyže nejvíce – se školou byli na týden v Krkonoších.

Minule jsem uváděla posilovací cviky „proti bolestem zad„, která jsem dostala na poslední rehabilitaci, a které jsem víceméně pravidelně cvičila do května 2021. Pak nějak přestala být chuť či co (a výmluva, že není čas, funguje vždycky) a přestala jsem. To je takové to, jak vynecháte jednou, dvakrát, pak týden, pak zjistíte, že už jste měsíc necvičili, a je konec. Těžko říct, jestli mělo těch pár cvičení pár minut denně takový vliv, ale v zimě 2021 jsem záda opět začala řešit. A vzhledem k tomu, že i za normálních okolností se na ortopedii či fyzioterapii čeká pár měsíců, s covidem se to úměrně protáhlo na půl roku. Takže jsem oprášila staré cviky a v mezidobí (než se dostanu na předepsané fyzio) si platila fyzio soukromě.

No a najednou tu je desítka (minimálně) posilovacích cviků a k tomu neméně protahovacích cviků. A jak to časově skloubit, protože najednou už to není na pět, či deset minut. Nakonec jsem došla k tomu, že abych byla schopná pravidelně cvičit, nemůže to být na každý den hodina posilování a hodina protahování, ale něco kratšího a intenzivnějšího.

Pokračovat ve čtení

Programovací výzva je hravý způsob, jak se seznámit s těžšími úlohami, než na které člověk narazí ve škole/kurzu. Pokud navíc takovou výzvu plní více lidí, tak soutěživost člověka nutí ze sebe vymáčknout to nejlepší.

Začalo to vánoční výzvou Advent of code 2021, který jsem nedokončila, protože to bychom asi byli úplně bez Vánoc (takhle jsme byli jen bez cukroví).

A pokud se chvilkově nudím, nebo si potřebuji otestovat, jak na tom jsem, tak jsem hledala co dalšího je.

Python kurzy a jiné povídání

Začalo to někdy loni v létě, když Maty v rámci konzumace jablka uvnitř narazil na jadérko, kterému již rostl kořínek. Podařilo se nám ho uchovat až domů a zasadili jsme ho. Dopiplali jsme ho až do pár lístečků, ale pak se naše péče nesetkala s jeho potřebami (moc nebo málo vody, kdo ví). Eli to zaujalo a že to taky chce zkusit. A tak jsme v září 2021 uskladnili několik jadérek z dobrého jablka (nevíme jaké, ale tipuji, že něco jako Galla nebo Red Prince, v tomhle je Eli dost vybíravá) v lednici. A úspěšně na ně zapomněli 🙂 Stejně, jako to dělám s mangem a avokádem – zabalila jsem je do vlhké papírové utěrky a uzamkla do pytlíku. A pak na ně fakt zapomněla. Myslím, že jsem je zkoukla někdy kolem Vánoc, když jsem v lednici uklízela. A opět při dalším úklidu na začátku března 2022. A to už byla naklíčená! Jenže nebyl čas je zasadit. Až když Eli odjela na týden na hory jsem je všechnu vyndala. Až na dvě jadérka naklíčila úplně všechna! Bylo jich, myslím, nakonec 12. Takže 03/2022 šla jadérka do hlíny do květináče a zatím zůstávají doma pěkně na světle. A uvidíme, jak se jim bude dařit dál. Je mi jasné, že jestli to někdy bude mít nějaká jablka, tak třeba až za 5-15 let. A třeba to nebude rodit vůbec. Ale je to úžasné pozorovat, jak to roste.

Pokračovat ve čtení

  • Pomalu pokračuji v „hobby-práci“ na naší půjčovně deskových her :-). Při té příležitosti jsem objevila fakt dobře vypadající aplikaci půjčím.to. Idea vypadá výborně – máte doma věci, které nevyužíváte? Půjčte je! A najdou se tam i deskovky. Ale asi tam postupně dám i další naše věci :-).
  • Na konci ledna jsme konečně vybředli ze 14 denní karantény. To je tak, když vám ze dne na den přestanou akceptovat očkování i prodělanou nemoc a v rodině si to předávají pěkně s rozestupem, takže jsme to měli 3×5 dní.
  • V lednu jsme se zúčastnili sčítání ptáků. Bohužel jsme si zrovna vybrali nějakou neaktivní hodinku, takže jsme si mohli zapsat jen nějaké vrabce a kosa. Vcelku pravidelně k nám na krmítko létají i dvě hrdličky, spousta kosů a vrabců, jednou dokonce i sojka a … papoušek! Dle sousedky létá po okolí již od podzimu. Někomu uletěl a zatím se mu daří přežít.
  • Opět jsem se (po tříleté pauze) vrátila k objevování Google Analytics a tentokrát to vypadá, že jsem to i snad správně nastavila. Po prvních dvou dnech měření, máme konečně nějaká data. O nastavení více zde.
Hlavní výsledky z Google Analyticks po dvou dnech.
  • Od ledna chodím docela pravidelně s místní Nordic Walking (NW) skupinou na procházky. Pořídila jsem si i NW hole s 80% obsahem carbonu. Takže jsou fakt lehoučké. Jednodílné. Samozřejmě. Protože, jak se dozvíte na FB stránkách českého NW, tak prostě nic jiného, než jednodílné, nejsou košér. Asi se nakonec z této skupiny budu muset odhlásit, protože mě fakt irituje, jak radikální někteří v prosazování NW jsou. On je totiž trochu problém v tom, že NW je u nás pořád dost nová aktivita a troufám si tvrdit, že 80% populaei považuje jakoukoli chůzi s jakýmikoli holemi za NW. Což tak úplně není a zarytí NW jim pak nemůžou přijít na jméno (a nejsou samoyřejmě s to pochopit, jak (si) někdo může dovolit provozovat NW třeba s trekovými holemi). Já jsem tedy pro „volnou chůzi s holemi“. To mi vyhovuje nejvíce. Takže na „tréninky“ se skupinou si beru NW hole, na moje soukromé chození si beru trekové hole, protože mi to je s nimi pohodlnější.
  • Konečně jsem se s Vláďou dostala na tréning eskymáků. Vláďa už jednou byl, tak měl náskok. Musím říct, že s oporou velké destičky to jde dobře. Ale s pádlem to je něco úplně jiného. A když navíc čerstvě víte, že máte šoupnutou plotýnku a rotace tomu nedělají úplně dobře, byla to i moje lekce poslední. Byla jsem opatrná, nic jsem si neutrhla, nic nebolelo, ale vím, že víc do toho dát nemůžu.
  • Začala jsem pracovat na fotoknize z roku 2020. Ten čas tak letí. Fakt bych dala ruku do ohně, že jsem jí dělala. Ale asi jsem „jen“ vytřídila fotky a pak na to zapomněla.
  • Káranský masopust. Bohužel ve stejném termínu, jako Chaberský, takže jsme se toho chaberského opět nezúčastnili. Minule nám to překazila karanténa, nebo rodinná oslava. Ale ten káranský se povedl. Pršelo jen trochu na začátku a trochu na konci. Na vjezdu do Káraného byla celnice, kde se vybíraly příspěvky na kapelu. Letos jsme to dali i s celým průvodem – od káranského městského úřadu k vesteckému.
  • Snad poprvé jsme s dětmi byli (já a děda J.) v Národním muzeu! Hlavně kvůli Máťovi jsme šli na dinosaury, což, ne že by to bylo úplně zklamání, ale čekala jsem víc. Ale výstava pěkná. Jen jsme si zvolili pro návštěvu víkend a to byl masakr. Takových lidí pohromadě jsem už dlouho neviděla. Také jsme si vystáli frontu až úplně do kopule, odkud je tedy moc pěkný výhled.

Pár dalších věcí, které mě zaujaly“

  • 3D klávesnice. Prý s ní dokážete zvýšit svojí rychlost psaní až o 500%. A zkrátka píšete rychlostí myšlenky.
  • Zaujaly nás 3D figurky k deskové hře Karak, ale v Luxoru jsme je viděli snad za 800 (dají se sehnat už kolem 500 Kč), tak jsme koukali, jak by se to dalo nechat vytisknout. Na tvoření 3D figurek je super program Desktop Hero, případně Thinkiverse (tam se dají najít hotové modely). Pak už jen najít někoho, kdo vám to za rozumnou cenu vytiskne. Dále je k dispozici online STL prohlížeč – viewstl. Pro ty, kteří si chtějí „vytesat“ vlastní postavičku od základů, tak je tu třeba Blender, Sculpteo, nebo ZBrushCoreMini a ZBrush. …. Ale myslím, že to nebude nic pro nás.
  • Začala jsem novou rubriku „Zdraví“ a první příspěvek je „Bolavá záda„. Abych dokázala nutné cviky do každodenního režimu, musím to mít napsané a odškrtávat si – moje nejkratší cvičební série je na 16 minut, takže k tomu jsem schopná se skoro každý den dokopat.

Toto je Nekonečný příběh a táhne se to se mnou od brzkých dvacátých let houserem na squashi. Z fyzioterapie z té doby si pamatuji pouze upravený cvik „žabák“, který mi ale celá léta dobře funguje na uvolnění svalů a svalíků kolem „esíček“ (prostě spodní záda) a už vím, co nemám dělat a kdy zvolnit, aby se bolest nerozjela. Ve Švýcarsku jsem pak za léta vystřídala tři různé fyzioterapeuty, kdy každý měl docela jiný přístup.

Pokračovat ve čtení

Jednou za čas musí člověk vyměnit starou matraci za novou. S postupem času si třeba ani neuvědomí, jak se ta jeho původní prolehla, dokud třeba nebolí záda. No jo, jenže jak vybrat tu novou. Já si tedy nikdy nepamatuji, jakou a kde jsem kupovala. Tu poslední tedy ano – ve Švýcarsku – a vzala jsem si tu samou, jako Vláďa, protože jeho matrace je vždy lepší, než ta moje. Poslední nejnovější nákup jsme provedli v říjnu 2021, takže je již čas to trochu ohodnotit … a opět jsem nedala na své zlaté pravidlo „koupit si tu samou jako Vláďa“ a opět se potvrdilo, že to je dobré pravidlo. Ta jeho je zase lepší, než ta moje.

Pokračovat ve čtení

Začalo to tak, že na mě na FB vykoukl fotonávod na Házecí věž k deskovým hrám ze stránek Maxíkova kuchyňka. A tam jsem zahlédla právě Karak. Na první pohled mi to připomnělo deskovou hru Tajemný hrad, který se bohužel již nedá sehnat (nebo minimálně se mi to v letech 2020-2021 nepodařilo). Hráli jsme ho 2 roky zpět u známých a dětem se to hrozně líbilo. A pak jsem se najednou ocitla s Vláďou v knihkupectví a měli ho tam – Karak. Později jsem se z jedné recenze dozvěděla, že to je prý levná hra – no za 700 Kč to za úplně levnou nepovažuji, když už, tak středně drahou. Hned jsme si ji po příchodu domů zahráli – já s dětmi. A protože se jim dařilo (velký vliv má prvek náhody a k tomu se tam hází kostkou), tak se ta hra hned stala jejich oblíbenou. Večer jsme si to zopakovali – já, Vláďa, E.. A to už se E. tak nedařilo a skoro to obrečela. Vláďa si stěžoval, že to je nuda a že by to raz dva vyhrál, kdyby chtěl.

Pokračovat ve čtení