Tak abyste neříkali, že vám zatajuji novinky – ve středu 9.6.2010 jsem ve vile Lanna (vila Akademie věd v Bubenči) slavnostně převzala cenu prof. Valenty a prof. Čiháka za rok 2009 za nejlepší diplomovou práci v oblasti biomechaniky. Konkurence prý byla oproti jiným rokům silná, takže mohu být pyšná a vyvěsit si to na chvíli na zeď :-).
            Jak to již bývá – byla jsem pěkně nervózní … naštěstí „předávací“ sál nebyl nijak enormě velký, takže se tam vešlo nějakých 25 pozvaných hostů. Po úvodních proslovech pana děkana ČVUT, zástupce České společnosti pro biomechaniku, proděkana 1.LF UK a předsedy Inženýrské akademie ČR a vlastním předávání cen (udělují se totiž dvě – „malá“ za diplomku, a „hlavní“ za disertační práci) následovaly krátké prezentace našich prací (toho jsem se právě děsila nejvíce). Podle Vládi to prý bylo hrozné, podle jiných to bylo dobré :-).
            A na závěr neformální raut, kde tedy byly opravdu dobrůtky, ale nebudu vám dělat chutě.

7.6.2010
Tak mi dneškem začíná třítýdenní intenzivní kurz angličtiny. Nabídku jsem na školních stránkách zahlédla asi před dvěma měsíci a přišlo mi to jako dobrá volba při oprašování komunikačních schopností – abych alespoň nějakou řeč relativně „suveréně“ ve Švýcarsku ovládala. Ano vím, že zrovna angličtina k jejich oficiálním jazykům nepatří, … když on se francouzský jazykový kurz neotvíral. … Takže ode dneška musím každý den na cca 3,5h přepnout a hlavně se soustředit. Výborné na tom ale je, že celkem se na výuce podílí šest rodilých Američanů, takže minimálně jazyková úroveň bude dobrá. Dneska jsme měli profesora neurofyziologie, nebo něčeho takového, který byl výborný. Je to totiž krása poslouchat pěknou angličtinu 🙂 Sice jsem byla po víkendu trochu otupělá, takže jsem se do vlastního mluvení moc nepouštěla, ale i „pasivní“ poslech na mě má, myslím, pozitivní účinky. Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Přeci jenom první hodina byla taková seznamovací, abychom se trošku uvolnili … Navíc zde jde nejen o jazyk, ale i o kulturu. Kromě toho, Massoud je docela kovaný v dějepise, takže jsme se i dozvěděli, že jeho rodná Philadelphie je vlastně kolébkou USA, jak je známe. … A při pohledu na skorodozrávající třešně za okny prohodil, že jeden náš král prosazoval vysázení třešní na obecních prostranstvích, aby měl prostý lid, co jíst. Tak to jsme na něj koukali :-). Další dny budeme mít kromě jiného i geologa a možná (nebo to bylo v minulých ročnících) i chirurga 🙂

Čas letí, hrozně letí. Než se človek naděje, tak měsíc a půl je v tahu. A proč zrovna měsíc a půl? Přesně pře 43 dny jsme si totiž s Míšou pochutnávali na dobrůtkách na šumavské bio farmě zvané U Štěpána (http://www.biofarmavojetice.cz/).
Pokud sledujete, lépe řečeno sledovali, pořad Ano šéfe!, tak jistě víte, o kom je řeč. Takže ano, ne šéfe, ale ano – byli jsme tam! 🙂 A nutno říct, že jsme se oblizovbali za ušima úplně stejně, jako pan Pohlreich. Kuchyně vážně skvostná a navíc za velice rozumné ceny! Co víc si může hladový turista přát, že? 🙂 Vlastně vím, co si má přát – chce to, aby U Štěpána zrovna měli volné místo, kam byste si sedli 🙂
Ale pojďme k našemu menu. Jako předkrm jsme si dali jejich domácí škvarky s rozpečenou bagetkou. Škvarečky přinesli na pěkné hromadě domácího sádélka, které také nebylo vůbec špatné, ale z mého pohledu na škvarky zdaleko nestačilo. Míša si jako hlavní chod dala hovězí jehly (well done) obložené zeleninou, já jsem neváhal ani minutu a objednal si hovězí steak (rare) s hříbky a štouchanými brambory. Pokud budu hovořit o svém steaku, tak lepší jsem asi nikdy nejedl. Masíčko mělo skvělou chuť, ačkoliv střed byl řádně syrový, tak z něj netekla žádná krev, no prostě lahoda! To Míša se bohužel trošku zbytečně zalekla a její well done, byl doopravdy well done, takže ve finále si stěžovala, že to je zbytečne vysušené, ale jinak v cajku. No jo no, za chyby při objednávce se platí 🙂 Ze zákusků nás nic moc příliš neoslovilo, tak jsme ho pro jednou oželeli a spokojili se jen s masem 🙂
Na závěr se snad již jen zopakuji, že návštěva U Štěpána vážně stála za to a budeme-li se někdy opět vyskytovat v jeho okolí, tak zkusíme opět zavítat – snad budou mít nějaký to místečko volné.

29. – 30.5.2010
Tak mé letošní první a asi i poslední MTBO závody. Vláďa letos nějak marodí, tak jsem jela sama. Tedy na kole sama, Vláďa mě tam dovezl a v pohodlí auta mi držel palce. A protože byly závody kousek za Louční, což je z Káranýho půlhodinka jízdy, mohli jsme zároveň využít poklidného zázemí chaty u prarodičů. A vlastní závody? V sobotu se udělalo nad očekávání hezky – nepršelo a dalo se jet jen v tričku. Sobotní „long“ mi zabral jeden a půl hodiny, v lese bylo krásně, bahno bylo až za ušima, …. prostě klasika. Poté jsem si dala ještě 1,5 h cestu na chatu, de facto pořád z kopce. Nedělní „middle“ jsem stihla do hodiny, všechny kontroly jsem našla na mé poměry velmi dobře, počasí už ale bylo o poznání horší než včera – přes noc sprchlo, takže ke včerejšímu bahnu přibilo další, navíc deštík seshora nepříjemně kapal spolu s potem do očí. Ale na náladě mi to nic neubralo. Sice mě pak Vláďa nechtěl pustit do auta, ale když jsem si zabahněné nohy trochu ošmudlala, tak vyměkl a mohla jsem se na chatu svézt v teple a pohodlí. A příští víkend si dám pohodový výlet na silničce – terén je „fajn“, ale silnice je silnice.

Tak konečně
pořádné informace! Nechávám si poslední dobou posílat novinky z různých odborných časopisů, mimojiné i z Journal of the International Society of Sport Nutrition (časopis o sportovní výživě), kde jsem narazila na článek, který mě nemohl nezaujmout, nesoucí název „Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study“. Uznáte sami, že možnost pít čokoládový nápoj, jakožto regenerační prostředek, je pro milovníka čokolády, jako jsem já, úžasná novinka. Tak jsem se jala zjišťovat, co že se pod jejich „chocolate milk“ skrývá a našla jsem další úžasné stránky věnované „čokoládě“: http://www.chocolatemilk.com/ Sice jsem stránky nepročetla celé, ale je mi jasné, že to, co oni považují za regenerační čokoládový nápoj asi v Bille nebo Tescu neseženu. No což. však já mám jiné podpůrné prostředky s čokoládovou příchutí 🙂
A jak vlastně zněl závěr oné studie? „Post-exercise CM provided similar muscle recovery responses to an isocaloric CHO beverage during four-days of ITD. Future studies should investigate if the attenuated CK levels observed with CM have functional significance during more demanding periods of training.“ Volně přeloženo: čokoládový nápoj podávaný po výkonu má obdobné účinky na svalovou regeneraci jako isokalorický sacharidový nápoj popíjený během zvýšeného tréninkového období. Zároveň doporučují, že by se mělo v budoucnu ještě prošetřit, zda snížená hodnota creatine kinázy, pozorovaná při užívání čokoládového nápoje, má nějaký funkční význam během období tréninku se zvýšenou zátěží.
Aby ale bylo „objektivitě“ učiněno zadost – na anglické wikipedii jsem se dočetla, že (jak musím přiznat, měl Vláďa pravdu) nejde o nic jiného než, v našich končinách známé, kakao. A zároveň „Some nutritionists have criticized chocolate milk for its high sugar content and its relationship to childhood obesity.“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Chocolate_milk)
Pozn: isokalorický – mající obdobnou kalorickou hodnotu
Literatura:
Stephanie F Gilson, Michael J Saunders, Charles W Moran, Rebecca W Moore, Christopher J Womack and M. KENT Todd.: Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study. Journal of the International Society of Sports Nutrition 2010, 7:19doi:10.1186/1550-2783-7-19

15.5.2010 Pochod Praha-Prčice 45.ročník.
Tak po pětileté pauze jsem se konečně dostala na tento masový pochod v roli pěšího turisty. V roce 2005 jsem absolvovala tento „pochod“ na kole – 80 km do Prčic a dalších cca 40 zpět na vlak do Benešova, takže pěkná dávka kilometrů. A od té doby se pokaždé v tomto termínu konaly minimálně další dvě akce, kterým jsem vždy dala přesnost. Ale letos jsem již Drsoňovi dala vale a šla do Prčic. Nakonec jsme se dohodli s Pepou, že půjdeme 30 km z Votic. Bývala by mě lákala i cesta se skupinou od Karla, ale plánovali trasu ze Střezimíře, kdy v pravidlech byla tato trasa značená jako dětská, tak se mi nechtělo riskovat, že by mě na trasu nepustili.
A tak jsme v 8:50 s davy vyrazili po červené z Votic. Jak jsem se akorát dočetla – z Votic startovalo celkem 3 303 lidí (2341 na dětskou trasu o délce 23 km a 962 na dospěláckou o délce 30).
Co se mi moc líbilo – byla výborně popsaná a značená trasa po celé délce. I když z větší části vedla trasa po turistických značkách, na každé křižovatce bylo „místní“ značení „P-P“, které nás najisto provedlo všemi povinnými punkty. A kudy se šlo? Nejprve jsme z Votic vystoupali k samotě Lysá (4 km), kde byla první kontrola. Pak se dělila trasa pro dospělé a děti a my pokračovali přes Větrov, Ohradu, Černý les do Vlčkovic. Další kontrola byla v Bučině. Dále přes Záhoříčko a Podlesí, vystoupat na Mezivrata a přes Oldřichovice do Ješetic, kde byla poslední kontrola. Pak už jen 6 km skoro pořád z kopce a uvítalo nás plné náměstí v Prčicích.
Výborné bylo, že ač bylo zataženo a na otevřených prostranstvích foukalo, tak nám nepršelo a zima také nebyla. Co mě tedy dost znechutilo, byla omladina s lahváčema (či něčím tvrdším) v rukách, a kuřáci, kteří si nemohli cigárko na cestě odpustit. Nametené skupinky jsme potkávali ještě po 12 km, takže ponaučení pro příště – vyrazit tak brzy, abychom tato individua nepotkali. Fascinovali mě rodiče, kteří to šli s děckama na zádech nebo s kočárky – rozblácené polňačky a potoky bez brodů jim musely dát zabrat.
Ocenila jsem hustou síť občerstvovacích zastávek, bohužel jsme se na žádné nezastavili, protože u nich byly takové fronty, že by mě při čekání přešla na cokoli chuť. A tak se mi stalo, že jsem to celé šla de facto pouze na svých 0,75 l vody (jídla jsem měla zásobu), protože prostě se mi ty hrozné fronty čekat nechtělo. A když už fronta třeba v Ješetici nebyla, tak tam měli jen pivo a kolu – pivo nepiji a po sladké kole má jeden pak ještě větší žízeň 🙁 Zachránili mě až chlapíci asi 2 km za Ješeticemi v lese, kde měli točené pivo a limonádu.
A mezitím, co jsme obcházeli stánky na náměstí v Prčicích a tu a tam si dali nějakou dobrůtku, Vláďa z Prahy vyrazil, aby nás nabral – Pepu odvezl do Votic k autu a my pokračovali do Káranýho.
Takže závěrečné shrnutí:
  • Klady a plusy – suprově značená trasa, dobré počasí, kondice vyšla, oblečení zvoleno perfektně
  • Zápory – hodně lidí (takže občasná chůze ve špalíru byla otravná), „čuňátka“, co kelímky a obaly od sušenek zahazovali cestou, brutální fronty na občerstvení (kdyby bylo navíc vedro, to si to neumím vůbec přestavit – klidně bych na startovné zaplatila o 20-50 Kč víc, jen aby u stánků byla možnost načepovat si čistou vodu – hospodu jsme totiž cestou nepotkali ani jednu, abych si mohla nechat nalít jednu „točenou“)

7.5.2010
Tento zápis bude stručný, ale i tak se v něm slovo „čekání“ objeví 5x. Proč to? No protože tato „akce“ se ve smyslu čekání nesla celá. Nejprve koupit lístky – díky hercům je představení skoro hned vyprodané, a tak se Vláďovi až na podruhé podařilo přes internet lístky zamluvit (takže to žádné čekání nebylo), ale až na dobu za 3 měsíce, takže tady jsme se načekali. Nakonec v den představení Vláďa onemocněl, takže jsem šla s Martinem a jeho kamarádkou.
A vlastní představení? Obsazení úžasné – David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka, Jan Kačer. Kdo četl „předlohu“, jistě si umí představit scénu, na které jsou maximálně výše uvedení čtyři herci, většinou ale pouze dva a vedou nekonečné rozhovory o čekání, o životě, o minulosti a budoucnosti (i když to jediné, čím všichni byli schopni žít, byla přítomnost), ale to vše ve více či méně absurdní rovině.
Děj rozhodně rozebírat nehodlám, … protože, … no já to klidně přiznám – asi jsem dílo tak úplně nepochopila. A jak to pak někdo shrnul v tramvaji – „první polovinu se čekalo až přijde Godot, druhou půlku na to, až odejdou herci.“ 🙂 Přeci jenom tříhodinové absurdní představení, i v pohodlných křeslech, které v Nové scéně ND jsou, bylo dlouhé. Nejinak tomu bylo při čekání na WC (pouze 4 kabinky !!) a na kapku kofeinového moku na svlažení a zbystření nervů.

17.-18.4.
Tak konečně se dostávám k zápisku o raftech z Otavy. Touto dobou již jsou všechny špatné zážitky zapomenuty, a tak budu psát jen v pozitivním duchu (náhodou jsem zápis stihla do měsíce od akce – to je takové mé malé předsevzetí).
Pro mě začala příprava na víkend již v pátek – pekla jsem makovník (moc se povedl a dnes ho již řadím do mé klasiky) a dělala malé karbanátky (nový recept na „dietní“ karboše z trouby – bez pracného smažení jsem jich zvládla 40ks).
Do kempu v Radešově jsme dorazili za šera, postavili stan a jali se ohřívat u ohně, protože ačkoli v Praze již bylo jaro v plném rozpuku, tady to bylo na čepici a rukavice. Ještě že jsem si nechala od táty přivést péřovou mumií a vzala si zimní pyžamo. Noc totiž byla opravdu krušná. Ale raní jinovatka a modrá obloha dávala najevo, že den bude pěkný. A když se Vláďa navlékl do vypůjčeného neoprenu, usoudil, že za těchto podmínek je ochoten to zkusit. Předem totiž vyhrožoval, že jakmile bude zima, tak nepojede. Takže jsme po desáté vyrazili k Čeňkově pile. Cestou jsem ale jen nevěřícně koukala na vodu – samý šutr, samé vlnky a mělčiny – tohle se přeci nedá jet!? Na Čeňkárně jsme ale nebyli jediní, kdo dostal chuť na vodu. A tak jsme vyjeli. Nejprve Martin s tátou na pálavě a my s Vláďou, Fandou a Kačkou na jejich „rybářském člunu“. No jízda to byla úplně jiná, než když jsme tady byli před třemi roky, a vody bylo o dva metry víc. Tohle bylo více technické – hlavně „náfučku“ neproříznout. Měli jsme výhodu oproti pálavě, že jsme byli celkově výš nad vodou, takže jsme nebyli tak mokří a nemuseli jsme tak často vylévat. Když pominu, že mě Kačka jednou málem shodila do vody, když ji vlna odhodila z jejího místa, tak to byla úspěšná jízda.
Druhou jízdu už se mi ani jet nechtělo, ale Vláďa si to chtěl zkusit na pálavě, a tak jsme s nim vyjela. A to jsem si tedy dala. Není nad to mít za háčka někoho, kdo je vyšší a těžší než vy (a navíc to moc neumí :-)). Takže se nám také stalo, že jsme najeli na šutr, který nás naprosto zastavil a já musela vyskočit z lodě a dotáhnout ji (i s Vláďou, který se neorientoval a stále nechápal, co po něm chci) na větší hloubku. Ale ke konci šestikilometrového úseku jsme našli i chvilku aby si Vláďa zkusil základní vodácké záběry.
Místo dalšího sjezdu jsme se převlékli do suchého, dali si pozdní oběd a vyrazili hledat místní cash. Kterou jsme po asi tak po půl hodinovém ťapání do kopce našli v hromadě kamení. Umístěná na horní straně louky nám poskytla krásné výhledy na okolní kopce ozářené odpoledním sluníčkem.
Druhý den jsme se s naší raftovou skupinou rozloučili a vydali se na pěší výlet na Poledník. A opět nekonečné stoupání. Ačkoli jsme včera blbli na vodě, zde ještě ležel sníh a led. Ale ani to nedoradilo cyklisty, kteří v malém počtu na Poledník také jeli. Sezóna pro rozhlednu ještě nezačala, ale výhledy byly i bez rozhledny. Zpět jsme to vzali kolem skoro zamrzlého Prášilského jezera.
A na závěr krásného víkendu – restaurace/hospoda U Štěpána – známá z pořadu Ano, šéfe! Ale o tom až někdy jindy.
Foto zde.

Tak nevím, do jaké rubriky tento článek zařadit. Zvolila jsem „naše sportování“, protože o tom to přeci jenom bude víc. Ale možná to nakonec skončí v „kulinářských zákoutích“. Chystáme se totiž příští víkend na Otavu na rafty. A když už budeme v  těch Jižních Čechách, chtěli bychom se stavit i v hospůdce U Štěpána, která byla loni v Ano šéfe! a docela nás nadchla. Na internetu to můžete nalézt jako biofarma Vojetice. Mají vlastní stádo bio býčků a prý to chlapec i podle Pohlreicha opravdu umí, jen se „bojí“ nechat si za tu dobrotu a kvalitu nechat náležitě zaplatit.
Tak se těště! Bude povídání o tom, „jak jsme chtěli utopit Vláďu“ a o Štěpánovi.

Letošní Velikonoce proběhly v obdobném duchu jako v letech předchozích – na chatě s kamarády, dobrým jídlem a trochou toho sportovního vyžití; nechybělo ani večerní zpívání. S předpovědí se naštěstí trochu spletli – skoro nepršelo, zima sice trochu byla, ale přes den i to sluníčko svítilo. A zatímco někteří dali přednost kolu, další skupinka vyrazila na lov keší, které jsou kousek od nás hned tři. A musím naši skupinu pochválit – našli jsme všechny (u vodárny, na mostě přes Labe a na soutoku). Jak všichni navezli spoustu dobrůtek, tak ještě předtím, než se v podvečer sundávalo maso, tak jsem byla přejedená. Ale to se prostě nedá odolat :-). A abych to měla ještě trochu pestřejší – v neděli večer jsem „musela“ do Prahy, protože jsme měli lístky do Stavovského divadla na Kupce Benátského. Zajímavá podívaná.
Na závěr ještě pár fotek: ZDE