14.5.09
Když už jsem soubor divadla Disk (katedru činoherního divadla) minule tak vyzdvihla, tak si teď musím pro změnu postěžovat. Nikoli však na herce, ale spíš na provoz. Měli jsme zamluvené lístky na Naidu a bylo třeba je jít vyzvednout. Tak jsem si výlet do centra pěkně naplánovala, abych vyplnila čas, kdy přejíždím ze školy na plavání. Nejenže jsem musela dobrých deset minut čekat, než vůbec do okénka pokladny někdo přišel, přičemž jsem stála v hustém hnusném kouřovém oblaku, protože celý prostor zdejší studentské restaurace/baru, nebo jak tomu říkají, byl v důsledku pořádání festivalu Zlomvaz narvaný k prasknutí, ale chlapík nebyl schopný oznámit frontě, že má problémy s tiskárnou lístků, a tak jediné, co pro nás může udělat je, že nám může lístky rezervovat. Což mi je na nic, když rezervaci mám a potřebuji lístky koupit. Ne, on se prostě patnáct minut snaží vytisknout lístky paní přede mnou a až když přijdu na řadu, tak suše oznámí, že mi to prodat nemůže. Ale jestli prý tu budu za půl hodiny, tak by to už mělo fungovat. Já tedy nevím, jestli všichni mají tolik času nazbyt, aby mohli věnovat půl hodiny cesty do divadla a ještě tam hodinu bloumat kolem?! Ačkoli je to vůči snaživým hercům nefér, tento zážitek mě tedy dost odradil sem ještě na něco jít.
Vždy mi to jen připomene ty chvíle, kdy se lidé chovají arogantně a jako by si neuvědomovali, že kdyby nebylo nás diváků, tak by mohli všechno vesele zavřít. To se netýká jen divadla, ale všeho, kde jde o obchod “vy nám zaplatíte a my pro vás uděláme, oč nás žádáte”. Jako když jdete do obchodu a prodavač se k vám chová stylem bůhví jaké vám nedělá dobrodiní, když vám onu věc prodá!
No už jsem se trošku vyvztekala, tak další pokračování příště.
I když ještě jedna drobnost. Již jste navštívili právě rekonstruovávané Tesco, alisa My (Máj)? V přízemí udělali potraviny, které jsou stále narvané, je chvályhodné, že udělali hafo “malých” pokladen s cílem urychlit postup řad, ale už se třeba neobtěžovali s označováním, jestli je daná pokladna v provozu, nebo ne. Takže si tak stojíte ve frontě, paní u kasy vypadá, že jen dopočítává transakci po předešlém zákazníkovi, ale ona má zatím zavřeno a pauzuje!! 🙁 Takže pak můžete naprdnutě do jiné fronty. To už to mají lépe na Smíchově – kdo zná onen “košíkový koridor”, tak ví, o čem je řeč, kdo ne, ať se tam někdy staví. Mě to přijde mnohem lepší, praktičtější a rychlejší, než to, co teď v Máji provádějí. Navíc, když omylem vlezete do tohoto prostoru, tak jediná cesta ven je právě těmito uzoučkými cestičkami ke kasám!! Případně zadním vchodem do prvního patra a pak po jezdících schodech opět dolů.

11.5.09 Disk
Jestli si myslíte, že se zde dočtete o nějakém našem alkoholickém opojení, tak to jste na omylu. Na Flámu je totiž hra od Toma Stopparda, na které jsme nedávno byli v Disku. Jsem ráda, že jsme po dlouhé odmlce narazili na tak výbornou hru (pozn.: jako, že jsme dlouho v Disku nebyli, ne, že jsme dlouho nenarazili na dobrou hru). Troufám si tvrdit, že to je to nejlepší, co jsem v Disku viděla! Já jsem holt na ty komedie a toho jsem tady měla dosyta. Nevím, jak ostatním, ale mě naprosto dostala Marie Štípková jako služebná, která dokázala publikum dostat už jen tím, jak chodila po jevišti. A její trošku nepřítomné, trošku “jednoduché”
chování, bylo naprosto výborné.
Musím poznamenat, že poté, co jsme v tomto ročníku několik her shlédli, tu jsou opravdu nadaní a zapálení studenti. Jak jsem již zmiňovala dříve – můj oblíbenec Miloslav Tichý, dále Pavel Kryl a Martin Severýn, z těch mě méně známých mě nadchli Ondřej Novák, Ivan Lupták, či výborný krejčí/číšník Tomáš Klus. A aby to nevypadalo, že dámská část zde vůbec nefigurovala, tak zmíním mě nejsympatičtější Lucii Polišenskou.
Takže jestli chcete na výbornou komedii, tak mohu jedině doporučit.

1.5.2009
Tak byla chatička v Káraném svědkem další velké oslavy – pěkných kulatých Aleny. Oslavenec i část gratulantů přijela už ve čtvrtek na čarodějnice, takže se v pátek mohlo pokračovat od ranních hodin. Pěkné počasí jsme využili k výletům jak pěším, tak cyklistickým. A pak se grilovalo, šampaňské teklo proudem a dárky putovaly všemi směry.
Oslavy se táhly samozřejmě i přes oba víkendové dny, ale tomu jsme již s Vláďou nebyli přítomni, protože jsme jeli na závody do Vracova (článek o akci zde ).
Fotky, které jsme v pátek stihli nafotit, naleznete opět na našem rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz) zde.

3. a 4. kolo ČP MTBO 2.-3.5.2009 – Vracov
Tak nadešel další MTBO víkend. Tentokrát se jednalo o 3. a 4. kole českého poháru – ve Vracově na Hodonínsku. Trošku nás rozladila vidina další dlouhé cesty po D1, ale předpověď příjemného počasí to částečně vykompenzovala. A tak jsme v sobotu v sedm vstali, nabalili autíčko až po střechu a vyrazili z Káranýho, kde sice bylo frišno, ale azuro.
Ale jak jsme se přibližovali k místu sobotního startu, počasí se horšilo a na některých místech to vypadalo, že z ošklivých mraků i prší. Ještě že jsem si nabalila ty návleky :-). Centrum ve Vracově jsme našli dobře. Musím říct, že Vracov, ač to není moc velké město, působí velmi uklizeným a říjemným dojmem, cyklostezka po chodníku mě nadchla. Toho se Praha jen tak nedočká. Ale to je holt osud velkých měst a historických center – na takovéhle vymoženosti tady není místo. Do startu nám po příjezdu zbývaly necelé tři hodinky, takže jsme v klidu zahájili přípravu kol a stanu, … a začali řešit, co na sebe. Bylo pod rakem, ale sluníčko sem tam vysvitlo, do toho ovšem nepříjemně foukalo. A tak jsem zvolila dlouhé kalhoty i triko a vyjela na start, který byl od centra závodu vzdálen čtyři kilometry. Teprve tady jsem pochopila, co bylo myšleno tím “písčitým terénem” v propozicích. A už vím, proč Vláďu písčité terény kousek od Lysé nad Labem tak potěšily – “z tréninkových důvodů”. Tady jsme si to užívali. Do toho ten hnusný protivítr. Než jsem dojela na start, byla jsem pěkně vyřízená. Ještě že zde měli připravený pytel na odložené svršky, protože jsem dlouhé kalhoty i triko okamžitě odložila. A mohla se soustředit na závod. No, “soustředit” není to správné slovo. Kdybych totiž do toho jela s tím, že jedu opravdu “závodit naplno”, tak bych během cesty udělala o to víc chyb, a žádný výsledek by mě nepotěšil (na přední místa nemohu pomýšlet ani náhodou). Takže jsem zkrátka jen trpělivě čekala, až přijdu na řadu.
Tři minuty do startu – vynulovat čip … dvě minuty do startu – zkontrolovat čip … minuta do startu – vzít si mapu … a teď už to jde ráz naráz … uložit mapu do mapníku … zorientovat si ji … najít se … tady nastal první problém – nemohla jsme na mapě najít start … a když už jsem ho našla, tak jsem nemohla najít první kontrolu – bylo to k ní totiž přes celou mapu … tak to se projedu … zvolila jsem svůj “osvědčený postup” – tou orientačně nejjednodušší cestou kupředu. A vyjela jsem. Za první zatáčkou to začalo – písek, … písek, … písek … Po sto metrech nějaká chudák holčina měnila píchlou duši … písek … začala jsem chápat, proč dali na 20 kilometrovou trať časový limit čtyři hodiny – tímhle jen tak neprojedu. Navíc kvůli hnízdícím ptákům je absolutní zákaz jízdy mimo cesty (kde by se po kořenech, jehličí a tvrdé hlíně jelo mnohem lépe). “Díky” neustálému kontrolování cesty, jsem jen na cestě na první kontrolu ztratila jedenáct minut na vítěze (ale to jsem se dozvěděla až v cíli). Zároveň jsem již na tomto úseku ztratila veškerou bojovnost – dlouhá rovina s písčitým povrchem byla totiž hrozně nudná. … Ale pak již kontroly nebyly tak daleko od sebe a začalo to být zábavnější. A když mě dohonily další dvě holky z mé kategorie, bojovně jsem se jich snažila udržet … ne na dlouho – přeci jenom jsem si raději kontrolovala svou mapu a jim jsem zkrátka nestačila. Ale i tak jsem je “využila” k rychlejšímu postupu asi přes tři kontroly. Povrch také nebyl pořád písčitý, takže to i jelo. Ale předposlední kontrola mě zase naštvala. Ty cesty byly úplně jinak, než na mapě!! Takže místo krátkého rychlého postupu, jsem to celé nějak divně objela, … kontrolu jsem nakonec našla, ale naprdlá jsem byla, …. štěstí, že jsem jela hodně sama – mohla jsem si z plných plic … říct svůj názor na danou trať. Sice v propozicích psali, že se máme navíc (k tomu zákazu pohybu mimo cest) pohybovat tiše, ale na to jsem úplně zapomněla :-).
No a pak přišel cíl … kdy se ve vás mísí radost, že to máte za sebou a ne úplně jste to odflákli s tím, že tam bylo tolik chyb a bylo to tak pomalé, že to stojí za prd. Na umístění se můžete podívat ze stránek http://www.mtbo.cz/ (kdo hledá, najde).
Po pořádném výkonu, pořádná odměna – zajeli jsme si do Kyjova na něco pořádného k jídlu – jak jinak než sacharidové těstoviny. Bohužel klidný spánek nám nebyl dopřán. Spali jsme ve stanu, který skoro sousedil s velkou a hlavně hlasitou diskotékou pro závodníky. Schválně jsem se tam šla podívat, abych viděla, jak to probíhá – na “parketu” se kroutilo asi deset lidí, ostatní postávali či posedávali u stolků s párky a kecali, ale v tomhle se podle mě nemohli ani slyšet! Vždyť ani my ve stanu bychom si v klidu nepopovídali! Než snášet tohle a snažit se usnout, vypravila jsem se na “procházku” s tím, že třeba po desáté uberou, či dokonce skončí. Vláďa byl tou dobou už zalezlý ve spacáku a se svými špunty do uší si s hudbou nic nedělal. A tak jsem se vydala do nočního Vracova. Naplánovala jsem si to tak, abych se vrátila po desáté – přeci jenom jsem byla docela unavená. Ale protože jsem cestou zpět třikrát minula odbočku (za tmy a bez kola to prostě vypadá jinak!), dorazila jsem ke stanu až kolem půl jedenácté … a hudba neutichala … ba naopak – přišlo mi, že s každou další písničkou to sílí. A tak ani mě nezbylo nic jiného, než vyzkoušet špuntíky – nebylo to sice nic světoborného a ráno mě jedno ucho trochu pobolívalo, jak bylo otlačené, ale pořád to bylo lepší, než nic. Jako písničky hrály pěkné, to se musí nechat, ale ta hlasitost to zabila. V půl druhé stále hráli … a DJ do toho ještě vesele hulákal, že dokud tu ještě někdo bude, budou oni stále hrát. To bylo k nevydržení. Až nakonec ve dvě přestali … aby si ve tři čtvrtě na sedm někdo u vedlejšího stanu začal vařit svou raní kávičku a třískal u toho hrníčky!!! Já nevím, jestli jsem opravdu tak “citlivá”, ale z tohoto víkendu jsem měla pocit, že většina lidí tady je hrozně bezohledná (viz další věc – položit si kolo k našemu autu tak, že jsme ho museli v jednom kuse překračovat, což jsme dělali “okázale”, ale ani to nepomohlo a milé kolo jsme museli sami odstavit). Ale nebyla jsem sama, komu hlučná hudba vadila. Byli i tací, kteří se v jednu ráno sbalili a jeli spát jinam a i prý v lese za Vracovem byla hudba slyšet (a do toho jim ještě kvákaly žáby).
Nedělní závod byl o poznání kratší. Trošku jsem přecenila rychlost svého trávení a na start šla s docela plným žaludkem po snídani. Ačkoli byla trať kratší, nebyla o nic lehčí – písku bylo všude mnohem víc. Ne nadarmo se mapa jmenovala “Duny”. Ale počasí se umoudřilo. Vítr ustal, sluníčko svítilo o sto šest. Vzhledem k náročnému terénu jsem si dnes nedělala vůbec žádné ambice a pojala to jako náročný výlet, takže nakonec zážitek dobrý, i když jsem svými ne moc slušnými výkřiky, několik hnízdících ptáků jistě vylekala. … Vlastně ještě jedna maličkost mě utvrdila v tom, jet dnes spíš pohodově. Asi tak 200 m po startu jsem neomylně zahučela do lesa s přesvědčením, že to je cesta, která mě zavede na první kontrolu. Ale ouha – po padesáti metrech jsem už “cestu” opravdu od lesa nerozlišila. A tak jsem to musela otočit … Ta “opravdová” cesta byla vážně znatelně větší. … ale znáte to – řídký les, šišky úhledně naskládány do dvou linií – koho by to nezmátlo! :-). A protože jsem měla na paměti ono pravidlo nejezdit mimo cesty (i když tohle bylo neúmyslně) a navíc jsem byla na dohled od startu, připravovala jsem se na to, že mě disknou. No ale což – výlet ucházející, náročný, chyby jsem samozřejmě také udělala, ale ve výsledku spokojenost (nediskli mě).
Vláďa se řítí do cíle.
Na závěr ještě sprchu … vzhledem k tomu, že centrum závodu bylo na fotbalovém stadionu a asi se nepředpokládá, že by najednou do sprch potřebovalo mužské i ženské (i když pochybuji, že takové vůbec mají) družstvo, sprchy byly společné. A to jsem se minulý týden v Maďarsku upejpala vlézt do společné sprchy, kde byly alespoň jednotlivé sprcháče odděleny záclonkami … tady šlo o regulérní společnou spršku :-). Tolik nových zážitků za jeden víkend 🙂
Ještě jedna “zajímavost” ohledně celkového hodnocení ČP – za každé umístění se dostávají body, které ovšem závisí na tom, kolik času vás dělí od prvních tří vítězných pozic. Ne pořadí, ale čas je důležitý. Takže za mé umístění tento víkend, které se pohybovalo někde kolem 30. místa jsem nakonec dostala více bodů než za krásná 16. místa z minulého víkendu.
Míša razí cíl.
Další závod je konečně trošku blíž, než bylo Maďarsko či Hodonínsko – u Dobříše.
Takhle vypadá pořádné předzávodní soustředění :-D.
Další fotky na mtbo.cz: http://www.mtbo.cz/view.php?cisloclanku=2009050401

1. a 2. kolo ČP MTBO 24.-25.4.09 – Maďarsko (Veszprém)
Tak tu mám první rychlý report z víkendových závodů ČP v MTBO. Ten se trochu netradičně konal v Maďarsku. Základna byla ve městě Veszprém, vlastní závodiště pak u vesnice Öskü. Po oba dny bylo výborné počasí i nálada. V sobotu se jela krátká trať (Middle distance): optimální trasa pro M21B – 13,9 km, 8 kontrol, Vláďa 11. z 29. Optimální trasa pro W21A – 12,7 km, 9 kontrol. Mé umístění 18. z 28. Výsledky prvního dne .
V neděli se jela trať klasika (Long distance). Optimální trasa pro M21B – 23,7 km, 18 kontrol, Vláďa 7. z 32 (a nebýt přetrženého řetězu, mohl být třetí). Optimální délka trasy pro W21A 23,7 km, 18 kontrol, mé umístění 18. z 25., takže spokojenost. Výsledky druhého dne.
Fotky (na našem rajčeti http://cadovi.rajce.idnes.cz/) naleznete ZDE
Oficiální stránky pořadatele: http://www.mtbo.hu/result
Úžasné fotky z letadla z nedělního hromadného startu naleznete ZDE
Podrobnější popis zážitků snad co nevidět sepíšeme.

Je to ostuda, ale ani po skoro 14 dnech nejsem schopná napsat žádný článeček k Velikonocím. A že to letos bylo ve velkém!! Takže pokud vám nevadí, že informace budou zprostředkovaně, ráda bych vás nasměrovala na článek od mé kamarádky, která se Velikonoc také zůčastnila a narozdíl ode mě si našla čas své zážitky sepsat. Takže pokračujte na: Dadulka-Velikonoce 2009. A těch pár fotek, které jsem pořídila, najdete opět na rajčeti: Velikonoce 2009 .
Kdo nebyl, ani si neumí představit o jaké dobroty přišel.

Tak jsem po nějaké době opět porušila jedno ze svých “pravidel” – přes pracovní týden nejezdit na kole. Když ono bylo v úterý tak krásně, že jsem se rozhodla to ve středu přeci jenom zkusit. Navíc, mám-li trochu natrénovat, tak jenom posilovna nestačí. Středeční dopoledne mě v rozhodnutí projet se jen utvrdilo. Bylo nádherně. Na obloze ani mráček, pohodička. Domů jsem se dostala kolem druhé hodiny. A protože tahat se s “těžkým” horákem ze sklepa se mi nechtělo, zvolila jsem silniční. Nejdřív jsem tedy trochu bojovala s pumpičkou, ale nakonec jsem zvítězila a kolo bylo připraveno na projížďku.
V půl třetí jsem vyjela. Jen jsem se ujistila, že hodiny na tachometru mi jdou stále o čtvrt hodiny pozadu a otráveně shledala, že si budu muset opět štelovat sedlo (za celou cestu jsem se tím zaobírala asi třikrát, navíc bez rychloupínáků to je otrava). Tou dobou už obloha nebyla bez mráčku, ba naopak. Začínala jsem brát Vláďovo “varování”, že mají být přeháňky, vážně. No což, i když bylo teplo, v baťůžku jsem měla vestu i bundu. Co se mi na silničním nelíbí, je jak to oproti horskému kolu drncá :-). Ale na druhou stranu to ujíždělo úžasně lehce.
Kolem vojenské nemocnice jsem se dostala ke Hvězdě. Tady mě chytla první přeháňka. To ještě bylo v pohodě – padaly takové ty velké kapky, mezi kterými se dá dobře kličkovat 🙂 S údivem (radostným) jsem zjistila, že podél Bělohorské v oblasti u Hvězdy udělali nový chodníček – už to není ten půl metrový rozbouraný asfalt, po kterém se musí jet krokem. Teď je to pěkná široká kostkovaná (ale takové ty rovné hladké kostky) cesta. Začal foukat vítr.
Na Bílé hoře už saze nepršelo. Trošku jsem protáhla své kolu neuvyklé tělo a jelo se dál. Další nemilá přeháňka na mě čekala v Sobíně. A to se k tomu přidal takový vítr, že jsem musela zastavit, protože 1) by mě to mohlo odfouknout ze silnice, 2) kvůli zvířenému prachu nebylo nic vidět. Tak jsem se mohla ” v klidu” obléknout do vesty a počkat až se prach utiší. A do jarního deštíku jsem vyjela dál. A protože jsem pochybovala, že by v okolí byl nějaký cyklista, který by mě mohl zaslechnout, mohla jsem si v klidu nahlas zanadávat – na počasí a na to, že jsem nešla do vyhřáté posilovny, co jsme měla původně v plánu. Ne, to já si musím vybrat to nejhorší počasí. Není nad to se bez blatníků projet jarním slejvákem. Cítila jsem, jak mi voda ze zadního kola stříká na kalhoty, které nejsou sto tuto spršku zachytit a volně propouštějí vodu do spodních vrstev. No což, už jsem párkrát v dešti jela a mám důkazy, že se nerozpustím. Navíc foukal vítr proti, tak jsem měla naději, že deštěm rychle projedu. A také že ano. V Břve už nebylo po dešti ani památky, dokonce byly suché i silnice. A protivítr mě rychle usušil. Vyšlo sluníčko.
Dál má cesta vedla přes Chýně do Úhonic. Jak tady se krásně jelo! Hned jsem si začala pochvalovat, jaký to byl dobrý nápad jet se projet. Už jsem Vláďovi i odpustila, že jsem na kolo vlastně jela kvůli němu … Ptice a … a začal foukat vítr proti. To byl boj. Opět jsem začala myslet na spinningové kolo v posilovně – jak na tom se krásně jezdí. A máte pocit, že vaše vynaložená síla jde do vlastního pohybu kola a ne do boje proti větru. Tak se alespoň trochu vyvětrám :-). Kdyby alespoň ve vzduchu nepoletoval ten píseček 🙁 A od Červeného Újezdu byl vítr nesnesitelný. Tak jsem se přesvědčila, že není kam spěchat, že jsem na pohodovém výletě a hned se jelo lépe. Přes Břve a Sobín jsem vjela zpět do Prahy. Musím tedy zkonstatovat, že pršelo jen v Praze. Pouze tady bylo mokro na silnici, jinde ne.
Takže závěr je na konec spokojenost. Ke své hrůze jsem ale zjistila, že necelé dvě hodiny na kole mají na mé nohy docela unavující efekt. Holt to chce jezdit. Jenže zrovna když chci začít pořádně trénovat, tak mě skolí buď nějaká nemoc, nebo bolest některé z důležitých částí těla. Ale neházím flintu do žita a snad bude za týden opět “hezky”, abych mohla znovu vyrazit. Ještě možná jedna poznámečka – to byste neřekli, jakou má člověk po ionťáku žízeň 🙂

Tak jsme si tak v pátek v prvním pořádném jarním podvečeru vyšli s Vláďou provětrat nožičky na malou procházku. Zničehonic Vláďa prohlásil, že jsme již dlouho nebyli na žádné dobré večeři a že bychom měli v tomto směru něco podniknout – abychom měli zase o čem psát a co doporučovat.
A protože měl druhý den v plánu MTBO závody, ze kterých přijede vyhladovělý a zároveň tak nebude mít čas něco vybírat, spadl tento úkol na mě. A tak jsem nelenila a nechala si něco doporučit od mého známého gurmeta. A nebylo to ani daleko od nás – Cesta časem
http://www.cestacasem.cz/page.php?zobraz=kontakty (Na Kocínce 210/3, Praha 6 – Dejvice).
A tak jsme se vydali sem. Sice jsem si nevzala brýle, ale i tak jsem nemohla přehlédnout obrovský hodinový stroj, který vyplňoval výklenek oddělující místo za barem s prostorem pro hosty. A to nebyly jediné hodiny tvořící výzdobu. Zdi zdobily portréty, předpokládám, že hodinářů a astronomů.
A jídelní lístek? Dobrůtky. Ovšem zde jsme se ocitli trochu jinde, než v posledně popisovaném Wings clubu – zde dražší a menší porce, ale chuťově výborné a prostředí také velmi příjemné. Já jsem sice šla pouze do předkrmu, ale vzhledem k tomu, jak pomalu jím, jsem nad tím strávila stejný čas jako Vláďa nad svým pořádným biftekem. Dala jsem si grilovanou věžičku z lilku, sušených tomatů a kuřecích prsíček na bylinkových canapes. A Vláďa si objednal biftek s houbovou omáčkou a restovanými žampióny se šťouchanými brambůrky s cibulkou. A nemohl si ho vynachválit.
Takže, jak to říká pan Pohlreich ve své Primovské show: “tuto restauraci doporučuji!”

Tak máme opět o čem psát. Sice to je trošku se zpožděním (Vláďa správně napsal, že zážitky by i byly, ale pak už není čas na to, o nich něco napsat). Ale čas na krátkou kulinářskou zprávičku jsem si konečně našla.
U příležitosti tátova svátku jsme zavítali do Wings clubu http://www.wingsclub.cz/index_cz.html . Jak název sám trochu napovídá – nejen interiér je inspirován leteckou tématikou. Když zavítáte do této vinohradské restaurace, tak se rázem ocitnete v příjemném prostředí, kde vám během čekání na jídlo budou oči těkat ze starých leteckých ciferníků, přes modely a fotografie letadel až třeba k velké vrtuli, která dominuje jednomu křídlu restaurace (vrtule je mimochodem i zvenku).
A jídlo? To bylo výborné! Za prvé – dávají tu ohromné porce. Cena je více než přiměřená. Navíc, když bychom se z jedné porce najedli dva … Například táta si dal jako přílohu výborné šťouchané brambory s cibulkou – poté, co snědl jednu hromádku, tak jsem si ještě já mohla vzít druhou a Martin se postaral o třetí. Na tohle se příště musí člověk připravit. Asi jako v Balonu, kde jsme také velikosti porcí podcenili. Dále na stůl putoval pečený losos, panenka s papričkami Jalapenos a sýrem, kuřecí křidélka barbecue a cibulové kroužky.
Asi nemá cenu něco více popisovat. To se zkrátka musí ochutnat a zažít. Snad jen poznámečka pro pivaře – pivo tu je také dobré :-). A druhá poznámečka pro dámy – zde se nechodí “na dámy”, ale “na letušky”.

Jak tak koukám, tak nám ten blog nějak upadá 🙁 Jako náměty by i byly, ale nějak chybí více času, který bychom byli ochotní obětovat pro psaní. Pokud se ale neodehraje něco, co by za zaznamenání stálo … Až přišla uplynulá sobota (4.4.) …
Celé to ale začalo zcela nevinně. 26. březince volal Hynek (nemyslím Hynka od Míši, ale Hynka Drsoně 🙂 – www.jason-drson.com) a začal vyzvídat, jestli bych neměl v sobotu čas. Prý jim vypadl človíček do firemní štafety, co se běží v rámci PIMu (www.pim.cz) a jestli nechci běžet. Začal jsem se kroutit, že jsem už dlouho neběhal (což je čirá pravda) a že ani nemám moc v úmyslu s tím začínat skrze bolavá kolena (což je bohužel také pravda). Chvíli probíhala výměna názorů a dohodli jsme se, že si zkusí najít záskok jinde, ale kdyby neuspěl, tak že to odklušu (naštěstí našel). Co ale čert nechtěl, tak následovala další otázka, cože to dělám v sobotu. Nejprve jsem si myslel, že se zbláznil, že si ani nepamatuje, na čem jsme se dohodli před pár vteřinami, ale pak jsem pochopil, že už se stihnul posunout v kalendáři o další týden vpřed. Začal jsem něco žbleptat, že nevím, že to je daleko a tak, ale že s ním nikam neběžím. A on na to, že nemusím běžet. Stačí, když pojedu na kole. To mě také krapet znervóznilo. Přeci jen, proflákaná zimní sezóna se za tři týdny ježdění na kole moc dohnat nedá, a jelikož vím, jak to Hynkovi jezdí, tak jsem se cukal. Zkusil jsem argumentovat, že mě bolí rameno (mi ty výmluvy ale jdou, že? 🙂 bohužel byla opět pravdivá) a vydržet na kole přes dvě hodiny je někdy i náročné. Na to Hynek vytáhl odzbrojující argument, že se jedou dvě etapy – jedna tak hoďku a půl a druhá tak dvě. Njn, to už mi došly veškeré mé bolístky, tak jsem mu přislíbil, že 4.4. se s ním zúčasním Voděradských Bučin.
Voděradské Bučiny je jednodenní dvouetapový scorelaufový závod dvojic v MTBO podle více méně turistické mapy a pořádal to Pepa Vosol z RAČe (rac.xf.cz). Závody od lidí z RAČe bývají povětšinou kvalitní a zároveň i zábavné a někdy i pekelně zničující. Už když jsem si pročítal informace o závodě, tak jsem si nemohl nepovšimnout, že se Hynek v těch časech trochu sekl a místo 1,5h limitu pro první etapu byl limit 2,5h a u druhé etapy se nejednalo o 2 nýbrž hned o 3 hodinky. Ale znáte to, ne? Na takové drobnosti se moc nehledí 🙂 a to byl můj první kámen úrazu. Nějak naivně jsem si myslel, že to bude pohodička, vždyť kolem Louňovic, kde byl start, přeci žádné kopce býti nemůžou, když tam dokonce postavili i kuželník, ne? 🙂 V této naivně blbé představě mě utvrdil i letmý pohled do KČTčkové mapy. Ach jak já se mýlil 🙂
V sobotu v Louňovicích bylo krásně. Sluníčko svítilo a úplně vypalovalo do kůže, že jaro je zde i se suchým terénem a vyhřátým vzduchem. Opět chyba 🙂 Zapište si za uši, že “je-li sucho v Šárce, tak to neznamená, že je sucho v lese v okolí Louňovic”. Dále si zapište za uši, že “je-li na sluníčku teplíčko, tak to neznamená, že v lese není zima”. Naštěstí ale ani jedno nebylo tak hrozné a vcelku jsme se s tím popasovali. Bohužel to sluníčko na nás zanechalo trochu následky a po startu první etapy jsme při plánování strategie doslova perlili 🙂 Holt jsme si mysleli, že když je malá mapa, tak to musíme stihnout objet všechno – nestihli 🙂 Na druhou stranu jsme si vyzkoušeli, jaké to je sprintovat do cíle, abychom stihli limit 🙂
Další skutečnost, kterou jsem zjistil během první hodiny první etapy byl fakt, že moje naivní představa, že mi bude stačit jen voda, byla doopravdy zcela naivní. Ionťák by se šiknul víc než dost. Myslím si, že když jsem si během stop-time mezi etapami objednal dva půllitry koly, nechápala nejen paní hospodská, ale ani Hynek. Půl litřík jsem vyžahl skoro na stojáka a druhý putoval do velblouda. Pak jsem si ještě dal třetinku koly na zapití polévky a opět zbyteček koly putoval do vaku. V druhé etapě to bylo znát, že nechlemtám jen vodu 🙂
Také jsem zjistil, že počet najetých kilometrů před závodem u druhých je zcela nesměrodatný údaj, který navíc může vyvolávat velice plané naděje. Já jsem měl za letošek našlapáno něco kolem 600km, když jsem docela slušně jezdil celý březen. Hynek onu sobotu seděl na kole letos podruhé … A stejně mi ujížděl. Naštěstí to ale během oběda pozichroval nakládaným hermelínem, což mi zajistilo pro následující 1,5h závodu přijatelné tempo 🙂
A co bych napsal o závodu? Podcenil jsem ho 🙂 Čekal jsem silniční kritérium a opak byl pravdou. Nádherně postavené a umístěné kontroly, nádherná příroda a úžasné lesní cesty. Super počasí. Hynek suprově mapoval a těch pár chybiček jsem buď podchytil, nebo jsme je rychle vyřešili. Zároveň jsem se vrátil zpět z výšin, jaké to je krásné, že už mám tolik naježdíno. Je to na nic a chce to jen dřít a dřít a dřít 🙂 Na druhou stranu se ale ukázalo, že soupeři na tom nebyli o moc lépe a chtě nechtě jsme byli vyhlášení jako vítězové 🙂 (výsledky na http://rac.xf.cz/wrc09www.htm)
Co dodat závěrem? Snad jen, že
– už dlouho jsem nezažil po dojezdu pocit, kdy člověk je rád, že má zvracení či mdloby pod kontrolou
– už dlouho jsem nezažil pocit, že pokud okamžitě něco nesním, tak snad umřu
– už dlouho jsem nezažil pocit toho, kdo tahá za slabší konec lana a visí na pneušce toho před sebou
– už dlouho jsem nezažil pocit, že víc jsem ze sebe vyždímat nemohl.
A nejlepší na úplný závěr. Hynek se mě po závodě nenápadně optal, cožeto dělám v sobotu, tentokrát 18.4. (http://www.viprahlo.snadno.eu/VIPrahly_BAJKonur_09.html) … A tentokrát na 7 hodin a bez obědové pauzy … no nechme se překvapit …

PS: Musím ale zároveň prohlásit, že jsem pyšný na fakt, že jsem mohl startovat pod proslulou značkou “SZRSAVSD neboli Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech”. První, kdo uvede v komentáři, kde se tento název prapůvodně zjevil, vyhrává 100g čokošku dle svého výběru (Míša je ze soutěže vyloučená, páč je příliš dobře informovaná 🙂 ). Tahání informací z Míši je také zakázáno soutěžním řádem 😉