U Marků

Letošní Velikonoce proběhly v obdobném duchu jako v letech předchozích – na chatě s kamarády, dobrým jídlem a trochou toho sportovního vyžití; nechybělo ani večerní zpívání. S předpovědí se naštěstí trochu spletli – skoro nepršelo, zima sice trochu byla, ale přes den i to sluníčko svítilo. A zatímco někteří dali přednost kolu, další skupinka vyrazila na lov keší, které jsou kousek od nás hned tři. A musím naši skupinu pochválit – našli jsme všechny (u vodárny, na mostě přes Labe a na soutoku). Jak všichni navezli spoustu dobrůtek, tak ještě předtím, než se v podvečer sundávalo maso, tak jsem byla přejedená. Ale to se prostě nedá odolat :-). A abych to měla ještě trochu pestřejší – v neděli večer jsem „musela“ do Prahy, protože jsme měli lístky do Stavovského divadla na Kupce Benátského. Zajímavá podívaná.

Na závěr ještě pár fotek: ZDE

Tímto bych všechny chtěla nenápadně nasměrovat na staronovou diskuzi na mých soukromých stránkách http://cadovi.webpark.cz/michala/michalac.html, kde pro ty, kteří by měli něco na srdci, s čím by se chtěli s ostatními podělit, ale jako reakce na blogu se to nehodí, je volné místo na tyto jejich zprávy.

Jak jsem zmiňovala v minulém úvodním článku o mém pobytu ve Valencii – program konference byl nabitý (24.2.-26.2. od 8:30 do 19h a 27.2. od 8:30 do 15h), a tak jsem toho v těchto dnech z Valencie mnoho neviděla. Ve středu bylo azuro a teplo, a tak si jeden přednášející z New Yorku na úvod svého projevu neodpustil milou poznámku, že velmi oceňuje, že v tak krásný den jsme ochotní sedět v potemnělé místnosti a naslouchat přítomným řečníkům, místo toho, abychom si venku užívali den, který všichni, u kterých je v tomto ročním období opravdu zima, jistě umíme ocenit.

Vlastním průběhem konference se budu zabývat v jiném článku, takže skočím rovnou k obědu 🙂 – ten se podával na otevřeném prostranství v útrobách hotelu a byl vždy výtečný. A protože mi zbyl do začátku odpoledního programu čas, vydala jsem se hledat poštovní schránku a při té příležitosti jsem měla možnost opět obdivovat okrasné stromy obsypané mandarinkami, kdy si člověk musel dávat docela pozor, aby mu všudypřítomný vítr nějaké to ovoce neshodil na hlavu, protože to by zavánělo slušnou boulí. Od 19:30 byl na programu „Sympozium buffet“, který jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Takže do hotelu jsem dorazila něco po desáté a to už jsem na nějaké obdivování Valencie opravdu neměla sílu.

Čtvrtek probíhal stejně, až na ten rozdíl, že večeře dnes na programu nebyla, a tak jsme se s Šárkou (stejně jako já vystudovala na ČVUT FS biomechaniku a momentálně studuje 2. ročník doktorského studia na Ljubljanské universitě, kam ji doporučil můj nynější školitel) vydali do města dát si někde paelu. Nakonec jsme skončili v malém bistru, kde to podle výzdoby vypadalo, že je majitel velkým obdivovatelem USA – SPZ značky Texasu, reklama s Homerem na pivo Duff a na jídelním lístku byly mezi specialitami hamburgery a pizza. Ale našlo se tam i něco ze španělské kuchyně. My jsme si vybraly chalapenos (obalované s tvarohem) a kuřecí paelu. Oboje velmi dobré. A zpět k hotelu jsme se proplétaly křivolakými, živými, velmi dobře osvětlenými ulicemi.

Pátek – program opět od 8:30 do 19h a od 20h slavnostní večeře. Takže z prohlídky města opět nic.

Sobota – poslední den konference – program byl dnes jen dopoledne, takže jsem si naplánovala, co všechno musím ještě stihnout shlédnout. Ve tři jsme skončili s obědem a se Šárkou a jejím profesorem jsme se vydali jihovýchodním směrem podél Jardin del Túria k futuristicky vyhlížející oblasti s muzei. K Jardine del Túria je třeba pár slov říct, protože to je něco úžasného. Kdysi tekla středem města řeka, ale po velkých povodních v roce 1957 byla odkloněna a místo jejího řečiště vznikl park o ploše 110 ha (myslím, že jsem někde četla, že je 14 km dlouhý). Na jeho území se nachází několik fotbalových hřišť, atletický ovál, hřiště pro rugby, několik jezírek, přírodní posilovna, pingpongové stoly, stolky na deskové hry, biopark a právě zmiňované „město umění a věd“ (City of Arts and Sciences, Ciudad de las Artes y las Ciencias). Samozřejmostí jsou značením oddělené pruhy pro chodce/běžce a cyklisty. A jak to u takové správné „řeky“ bývá – vede přes tento park dobrých 15 mostů, z čehož já jsem přecházela, mimo jiné, přes krásný moderní most Puente de la Expozicion, květinový most Puente de las Flores (1, 2) a historický Puente de la mar (1, 2). Myslím, že o takovémto „parkovém komplexu“ si mohou evropská města nechat jen zdát. Ve Městě umění a věd se nachází palác umění, L´Hemisferic, což tedy nevím co je, dále muzeum věd, které jsme navšívili a L´Oceanofrafic, což jak každý z názvu pozná – „akvarijní komplex“, do kterého jsme také zavítali.

Vědecké muzeum zde bylo pojato obdobně jako Science muzeum v Londýně – velmi interaktivně. Není to na nijak závratné intelektuální úrovni – vše je uvedeno tak, aby to každý pochopil … a hlavně – spoustu věcí si můžete sami vyzkoušet – která „pěna“ nejlépe izoluje vaše pozadí při sezení? – to odhalí tlakové senzory v židi; jakou máte rovnováhu? – test na tlakové podložce; Jakou máte sílu? Optické klamy; Jak vnímáte zvuk? Co je globální oteplování? Jak vznikají hurikány? … a mnoho dalšího. My jsme to tedy vzali „letem světem“, protože tohle je spíš na roční vstupenku 🙂 I tak jsme tam strávili 1,5 h. A pokračovali jsme do (jestli si to dobře pamatuji) v Evropě největšího komplexu akvárií.

Zde jsme byli až do zavírací doby, tedy bezmála tři hodiny. Co vám na první pohled muselo upoutat pozornost byla vstupní hala úžasného architektonického vzhledu (1, 2, 3). Vnitřek byl pak rozdělen podle jednotlivých moří. Nejvíce mě samozřejmě (no tak samozřejmé to není) moře Rudé. Dále byl nezapomenutelný tunel – ne jen tak ledajaký tunel – ale tunel v akváriu, kdy se všude kolem vás proháněli žraloci a rejnoci – to bylo něco úžasného. A pak tu bylo delfinárium! Měli jsme štěstí – přišli jsme přesně na začátek představení. Vzhledem k tomu, že to bylo mé první představení s delfíny – no byla jsem zpět v dětských letech a nadšeně tleskala nejen delfínům, ale i jejich „krotitelům“, kteří se s nimi v neoprenech proháněli v bazénku (tou dobou bylo zataženo, mrholilo, a bylo tak 10st) – jak delfíni, tak cvičitelé prováděli neuvěřitelné kousky a skákali do neuvěřitelných výšek 🙂 Paráda !! – Budu muset někdy zase do zoo u nás 🙂

A to bylo osm hodin večer. A co nás lákalo dál? Chtěli jsme se podívat k moři a k trati F1 :-). … No, pěkně jsme se prošli. Přístav mě sice moc nenadchl, ale šáhli jsme si na trať, po které se prohání Schumacher. A zpět jsme se svezli metrem – nejprve nadzemním, následně jsme přestoupili do podzemního. A na rozloučenou s Valencií jsme si došli do restaurace Neco – podnik se středomořskou kuchyní typu „sněz co můžeš“. Se Šárkou a panem profesorem to bylo krásné odpoledne (i když to počasí bylo to nejhorší, co jsme tu zažili) zakončeno velmi příjemnou večeří. Je druhý den čekalo vstávání v půl šesté (v sedm jim letělo letadlo do Paříže, kde je čekala pětihodinová pauza a následný let do Ljubljaně). Já jsem to měla naplánováno ještě trochu jinak – dopoledne procházka, kolem oběda přesun na letiště, ve tři odlet.

Ráno jsem tedy vstala v půl osmé, dobalila, zašla na snídani (většinou jsem si dávala croissant a jiné plněné sladké pečivo z listového těsta) a vyrazila ještě do města. Mým dnešním cílem byl biopark na druhém konci Jardines del Túria než jsme byli včera. Tím jsem vlastně onen 14 km dlouhý park shlédla celý. Tato severozápadní část Jardines del Túria přecházela do Parque de Cabecera (1, 2, 3) – poklidné místo s potokem, jezerem a Bioparkem (taková Zoo). A tím má prohlídka Valencie skončila.

Ještě bylo třeba zajet zpět do hotelu vyzvednout si zavazadla a vyrazit na letiště. Odlet z Valencie se o půl hodiny zpozdil, což mě trošku znervóznilo, protože v Curychu jsem měla opět jen 45 minut, takže to bude dost našlapané. Ale … foukalo nám do zad a trasu do Curychu jsme stihli o půl hodiny rychleji, než bylo plánováno, takže nakonec jsem vše stihla. Na Ruzyň jsme přiletěli pouze s 15 min zpožděním, takže Vláďa na mě nemusel čekat zas až tak dlouho.

Tak jsem se na konci února podívala do Valencie. Koho by zajímalo, jak jsem přišla k tak příjemné „dovolené“ – jela jsem tam od školy na konferenci Computer methods in Biomechanics and Biomedical Engineering 2010 (Počítačové metody v biomechanice a biomedicínském inženýrství). Měla jsem velké štěstí, že jsem si výjezd zařídila ještě před projednáváním rozpočtu – jiní neměli takové štěstí a jejich zahraniční konference byly seškrtány. A tak mi škola zajistila letenku, já jsem si zajistila hotel a mohla jsem vyrazit.

Na letiště mě naštěstí mohl Vláďa odvézt a i počkal, až se v pořádku odbavím. Vzhledem k tomu, že jsem z létání trošku nesvá, nechtěla jsem si ještě přidělávat starosti s tím, že se budu bát o mé zavazadlo, které bych posílala „spodem“, a tak jsem si vše zabalila jen do příručního zavazadla, které je možné vzít s sebou na palubu letadla (a jak jsem se pak na konferenci dozvěděla – spoustě lidí dorazily jejich kufry třeba až druhý či třetí den). K tomu jsem měla ještě poster, který šel se mnou také na palubu. Odlet z Ruzyně byl bez problémů, na palubě servírovali čerství croissanty a pití dle výběru. Během letu, vzhledem k oblačnosti, toho moc vidět nebylo. V Curychu jsem měla 45 minut čas na přestup, ale vzhledem k tomu, že jsem odlétala z úplně opačného konce terminálu, to bylo jen tak tak. Ještě jsem si stihla koupit pití v automatu (naházíte tam eura a vrátí vám to švýcarské franky). A už jsme nastupovali … se zpožděním. Toto letadlo bylo o poznání větší, také měla každá čtveřice sedadel obrazovku, kde nám během letu zobrazovali polohu, kde se právě nacházíme a také venkovní teplotu (až -48st., rychlost (cca 700km/h) a kolik nám ještě do cíle zbývá kilometrů a minut) a také Mr.Beana :-). Ale abych nepředbíhala. Když už jsme byli všichni usazení, tak nám musel pilot sdělit nemilou novinu. Jestli jsem to dobře pochopila, tak se ve Francii stávkovalo a žádali o omezení letového provozu. Naštěstí byl pilot (nebo kdo to zařizoval) schopen pro nás zajistit „okno“ již za hodinu (původně to prý měly být hodiny tři). A tak jsme seděli v letadle na ranveji a čekali, až nás pustí. Letušky nám naštěstí přinesli občerstvení ve formě vody a malých balení Toblerone :-), a s knížkou to docela rychle uteklo. Vlastní let pak proběhl v pořádku, jen nad Španělským pobřežím to dost foukalo. A jak jsem pak zjistila, jedno obzvlášť silné fouknutí, bylo vlastně přistání – raději jsem turbulence přečkávala se zavřenýma očima, takže jsem si vůbec nevšimla, že už klesáme :-). … A opět tu byl pilot se sdělením, že je mu to líto, ale že nás ještě nemůže vypustit z letadla, protože pozemní personál na nás není přichystaný. Po cca 10 minutách se s námi tedy rozloučil slovy “ … but the wind is a little bit bumpy“, což jsem si přeložila tak, že trochu fouká. V té chvíli jsme ještě nevěnovala pozornost tomu, že ačkoli jsme již na pevné zemi, stále to s námi trochu pohupuje. „Bumpy“ pro mě dostalo hnedle nový význam – takový pořádný fičák 🙂 Ale azuro a 18st. Ještě že mě mé „lehké“ příruční zavazadlo drželo při zemi. … A je to … dorazila jsem do Valencie (odlet z Ruzyně byl v 10h, a přistáli jsme zde v 15h).

A teď začala fáze dvě – najít Westin hotel, kde se konala vlastní konference, kde bylo nutné se prezentovat, a poté najít hotel, ve kterém jsem ubytovaná. Na rozdíl od Prahy má Valencie metro zavedené až na letiště a Westin hotel se nacházel nedaleko zastávky. U automatu bylo výrazně vyznačeno, že lístek na oblast A+B, což je z letiště do centra, stojí 1,9 Eura. Už jsme chtěla projít turnikety, když mě oslovil chlapík (později se představil, jako Thomas Franc z Jižní Afriky (ale byl to „normální“ běloch)) dotazem, zda náhodou nejedu do Westin hotelu. Tak jsem odvětila, že ano a on, jestli by se nemohl přidat – že si nějak nezjistil, kde to je. A tak jsme vyrazili spolu, čemuž jsem byla ráda – ve dvou se to bude lépe hledat. Ale problémy jsme žádné neměli. Už cestou do hotelu jsem si náramně užívala teplo, sluníčko, trochu to kazil ten šílený vítr, ale sluneční brýle zachytily většinu písku, který ve vzduchu poletoval … a ty palmy!! Byl to nádherný pohled – palmy, mandarinky, platany … spousta zeleně a relativně čisto.

Po úspěšné registraci jsem se vypravila hledat svůj hotel. Od Westinu to bylo 1,5 zastávky metrem (což jsem šla pěšky, když bylo tak krásně)- Husa Liar na rušné ulici Colon, ale pokoje byly do dvora, takže v noci byl klid. Ubytování proběhlo v pořádku – pokoj měl dvoupostel, televizi, kterou jsem ani nepustila („naladit“ olympiádu jsem zkoušela, ale zimní hry Španělům asi moc neříkají) a koupelnu s vanou, kterou jsem si stihla pořádně užít jen ten první den večer. S vybalováním jsem se moc nezdržovala a vyrazila jsem na prohlídku centra – bylo totiž jasné, že kvůli nabitému programu konference, který má končit každý den v 19h a k tomu je na dva večery naplánována hromadná společenská večeře, toho v další dny moc nestihnu.

Podařilo se mi projít celé centrum od jihu k severu a jen jsem se musela smát doporučením z internetového průvodce, který chrlil všelijaké rady, jak se v centru neztratit – tady tedy opravdu nebyl problém, stačilo jen sledovat široké ulice a ty vás přímo provedly po hlavních náměstích s památkami. Když uvážím, jak spletité jsou uličky Starého Města … Fotila jsem kde co, ale leckdy to moc nešlo, protože své historické stavby měli pevně obklopeny novodobými budovami a nebylo tam dost místa dostat na snímek celou stavbu. Ale zážitek z procházky byl krásný. Snad se mi alespoň trochu na fotkách podařilo tu atmosféru zachytit.