Vzhledem k tomu, že obchodní řetězce a obchody se sportovním zbožím si myslí, že rukavice se nosí pouze na sníh a/nebo že děti pod 6 let si zvládají obléknout sami prstové rukavice, nikde jsem nenašla normální spíše tenčí (zkrátka podzimní) palčáky pro děti. Eli, ta rukavice ani moc nenosí a ruce má teplé, ale Maty, i tím, že jezdíme i v chladu ráno do školky na kole, nějaké potřebuje. Takže jako oko v hlavě střežíme ty jedny jediné suprové tenké fleecové palčáky. Jiné buď nejsme schopni (v klidu) obléknout (prstové) nebo v nich nedošáhne na brzdy (zimní palčáky).

Tak není nic jednoduššího, než je ušít, co? A uvidíme, která látka je vhodná do kterého počasí a hlavně který střih je pro začátečníky jako já :-).

Pokračovat ve čtení

Po hektickém červenci nadešel odpočinkovější srpen. Na začátku byla Eli týden na příměstském táboře ve Střešovickém Oříšku – hlavním tématem byl Pražský hrad, kam si děti denně dělaly výlety. V tomto týdnu jsme měli základnu u Babi N. a dědy J. ve Střešovicích, takže to Eli měla ráno na tábor kousek. S dědou jsme s Matym trénovali jízdu na kole. Maty je nyní zas o trošku rychlejší, než na odrážedle, takže mojí chůzi musím občas proložit během. Obzvlášť v Káraným už z toho jsou pak pěkné výlety – Káraný – Čelákovice most – Toušeň most – Káraný. Naštěstí u Toušeňského mostu je stánek Oddechoff, takže celých 6 km mohu děti lákat na zmrzku a hranolky, jinak by se mohly šprajcnout. Celkem je tento okruh 8 km. A druhý parádní okruh s motivací v půlce je zmrzlina u Vosího hnízda v Boleslavi. Od nás pěkně po modré. Repelenty s sebou. Podle zvolené trasy to je opět 7-8 km.

Pokračovat ve čtení

Teda ten čas letí. Naposledy jsem psala, jak prázdniny začínají a za chvilku budu psát “a to je konec léta”. Červenec jsme si, na rozdíl od srpna, pěkně a hekticky naplánovali. Začali jsme týdnem ve Vidnavě (kola, pěšky), dva dny pauza, oslava Eliščiných 7. narozenin na chatě, kde se úplně neplánovaně a náhodou (tedy babička J. to trochu rozhlásila a sezvala) sešly další 4 holčičky v okolí, které s Eli slavily, jinak by to bylo pojato čistě rodinně, pak Kašperky (u Eliščiny kamarádky ze školy), následně byla Eli sama s babi J. a dědou R. na Seči. Tento týden strávila vlastně celý v bazénu :-D. Pak nám odpadl víkend u příbuzných u Brna, kam jsme měli jet rovnou ze Seče. Pak dva dny oddech doma a následně 4 dny v Jeseníku u kamarádů ze Švýcarska. Jeden den jsme si navíc udělali výlet k Opavě, kde v té době byli naši další kamarádi ze Švýcarska 🙂 Všechny jsme moc rádi viděli. V Jeseníku nás děti překvapily, že docela bez remcání zdolali Smrk (1127 m n.m., nejvyšší hora Rychlebských hor. Během měsíce jsem tu již po druhé – minule jsme si sem udělali s Vláďou výlet na kolech, když jsme zrovna byli ve Vidnavě) – 12 km. Maty jel většinu cesty, až na bahno a kořeny, na odrážedle.

(prosinec 2019, po třídních schůzkách)

Hledáme někoho na německou konverzaci pro Elišku (té je teď 6,5 roku, ideálně u nás v Dolních Chabrech, 1-2 týdně, 1-2 h). Může to být student či důchodce, rodilý i nerodilý mluvčí. Někdo nějaké tipy? Samozřejmě bych byla raději za známého známého 🙂 než když bych to musela řešit přes nějakou jazykovou školu. Půjde vlastně jen o hraní si v němčině, běžná komunikace, rozšiřování slovní zásoby, případně domácí úkoly.

17.12.2019

Po cca měsíci hledání a stále nic. Na Hlídačkách mám zatím tři záporné odpovědi z 6 poslaných dotazů. Dále mě zaujaly Babičky na hlídání a Hlídací babička – tam to vypadalo nadějně, ale psali, že jejich babičky německy neumí a že doučování nedělají. A to jsem se radovala, že u tří profilů bylo uvedeno, že německy umí a jedna je dokonce učitelkou němčiny. Tak nevím, jestli své “babičky” tak špatně znají, nebo nám tuto možnost prostě nechtějí nabídnout.

Pokračovat ve čtení

Aneb vysvědčení, zmrzlina a ZOO.

Eliška nečekaně dostávala vysvědčení již v pátek, nikoli až v úterý, takže jsme rázem měli pár dní bez školy navíc. V pátek po posledním zvonění páťáků jsme pádili na autobus a jeli na oběd a odpoledne na chatu. z Letňan nám to jede přímo. Jediný zádrhel cesty byl hned u koupi lístků, kdy jsem se před řidičem místo Lítačkou oháněla kartičkou do Benu lékárny (obě zelené, že jo). Odpolední Opočenskou zmrzlinu na hřišti nám zpestřila průtrž mračen. Ale šílená. Roušky neroušky jsme se všichni mačkali uvnitř malého lokálu, protože jinak by nás vítr a kroupy smetly do Jizery. Zdrželi jsme se s babi a dědou na jedno trojpivo a pak jsme se oklikou dostali skoro suchou nohou domů. Tenisová hřiště i hřiště na volejbal byla pod vodou. Stejně tak jako celá naše ulice. Fakt mazec. No a v Chabrech ani kapka. Večer jsme jeli domů.

Pokračovat ve čtení

Mám takové malé deja vue, takže možná jsem to už někdy někam psala. No ale což, takovéhle triky se hodí vždy.

Takže až vám také někdy vaše děti počmářou bílou tabuli na smývatelný fix permanentím fixem (který jim tatínek v dobré víře, že to je ten správný, dá) tak už vím, čím to jde nejlépe dolů. Není to ani technický líh, ani doporučovaná směs zubní pasty a sody, ale odlakovač na nehty. Tím to šlo samo. Ale raději dělat venku, padlo na to velké množství odlakovače (tabule byla samozřejmě počmáraná celá) a doma bych se tou dobou už asi udusila. Jo, a ze dřevěné části jsem to vzala rovnou smirkem a na jaře to přetřu lakem. A kupodivu na to pak jde tím smývatelným fixem zase dobře psát, trošku jsem se bála, že ten odlakovač pak bude odpuzovat barvu. (pozn. dle kamarádky to prý jde i dětskými ubrousky … na tenhle všestranný nástroj jsem úplně zapomněla! … jdu to zkusit na troubu :-))

Eliška měla hned ze v září team builingovou (seznamovací) akci (s přespáním) v Toulcově dvoře. Ze školy jim tam jede přímo bus 177, takže to není žádná divočina bůhvíkde. Sice to jede půl hodiny, ale bez přestupů. No a když jsem dumala, kam bychom za pošmourného počasí vyrazili (s kámoškou ze Zahradního města), tak mi oko padlo právě na Toulcův dvůr. A tak jsme vyrazili. Maty se začal ptát “kdy už tam budem” po asi až 20 minutách jízdy, takže jsme to dobře zvládli. Toulcův dvůr je přímo u zastávky. V objektu je několik “institucí”, my šli ale pouze po zvířátkách. Ne ke všem se sami dostanete tak blízko, jak když jdete se skupinou v rámci akce pořádanou přímo dvorem. Ale i tak jsme viděli Přeštické prase, králíky, husy, a smradlavé kozy, jedna z nich měla bradku až na zem. Areál to je ohromný.

My to procházkou vzali po cyckostezce a následně červené turistické značce až na Hamerský rybník, kde jsme si v Restauraci Hamr dali oběd. Je tu velká samoobslužná restaurace s pěkným výběrem. Maty cestou na výmolech v bahně usnul, takže oběd pak dojídal již studený. A ještě jsme si dali kafíčko u hracího koutku (vstup 50 Kč, Maty si to evidentně užil) a už jsme jeli pro Eli do školy (cestou jsme ještě krmili kachny našimi kachními granulemi, kupodivu jim to chutnalo, a Maty neodolal klouzačce).

O téhle akci jsem viděla pár příspěvků asi na Facebooku. A hnedka mě to nadchlo! Jde o bludiště v kukuřičném poli! A ne jen tak ledajaké. Pro děti, ale i dospělé je připravená hra – různě po bludišti jsou tabulky s písmeny. Ty musíte všechny najít, zapsat si a vyluštit tajenku. U dospělé verze jsem se docela zapotila 🙂 Bludišť je hned 12 po celé ČR. My zvolili to nejbližší v Líbeznici u Prahy. Prozíravě jsme jeli hned ráno a byli jsme tam první (a to jsme náš plán přijet hned na otvíračku v 9 h nestihli o půl hodiny). Nebylo ještě vedro a bylo dost místa na parkování (parkoviště je tak na max 20 aut). Maty kupodivu běhal a chodil hodně dlouho, jen když už začalo být teplo, tak šel na koně. Pro něj se tak výhled rapidně změnil. Ono choďte v dvoumetrové kukuřici jako metrový trpaslík 🙂 Písmenka jsme našli, střed bludiště také, východ také, vyluštili jsme hádanky a děti dostaly malé dárečky – magnetky a odznáčky. Zkrátka parádní zábava na nedělní dopoledne.

Jinak oficiální stránky jsou zde. Vstupné děti od 3 let 60 Kč, dospělí 85, důchodci 60 Kč. Parkování zdarma. K dispozici byly i záchody. A dalo se platit kartou (takový stánek v kukuřici a ono to fungovalo :-)).

Obrázek zdroj zde.

Naposledy jsme tady byli loni a užili jsme si to. Poprvé s malou Eli jsem tu byla asi před dvěma let (?) a musela jsem tehdy uznat, že je asi i lepší než ta curyšská ZOO. A vzhledem k tomu, že nebudeme bydlet zas až tak daleko, bylo jasné, že si koupím celoroční permici. Na rozdíl od Curychu, tady musí děti platit už od tří let (v Curychu až od 6 let), takže s Matym mám už jen půl roku zadarmo. Ale mají levné pondělky, děti jen za 50. Takže Eli jsem permici zatím nekupovala a uvidíme.

V sobotu jsem se domluvili s Helčou a vyrazili jsme. Sraz jsme si dali v deset u severní brány (pro příště nesmím zapomenout, že je otevřená jen o víkendu a prázdninách, to by mohlo být někdy nemilé překvapení, dnes ok). Na Eličin lístek jsem ještě díky své Lítačce dostala 5% slevu.

Ani snad nebudu popisovat, co vše jsme viděli, protože jsme viděli vše. Mile nás překvapili aktivní hroši kousek od severního vstupu. To byla podívaná na dlouhé minuty. Koupi mapy jsem tentokrát vzdala – většinou ji po prohlídce stejně někam zahrabeme a do další návštěvy nevydrží, takže jsem ji měla staženou v mobilu a stačilo. A nejvíc času nám zabraly sloni, žirafy a přilehlé hřiště. Pak jsme šli až dozááádu kolem Gobčárových domů (tady vzadu jsem nikdy nebyla, hned vedle byla expozice malinkatých žabiček), zastávka na párek v rohlíku a zmrzlinu v kiosku u trilobita, dál kolem lvů (neviděli jsme je), goril (také nebyly) do dětské zoo k bazénku. Tam bylo příjemné svlažení, začalo se dělat vedro a dusno. Následně jsme ještě nemohli vynechat projížďku malou “tramvají” a návštěvu jsme završili u tučňáků a lachtanů. A loučili jsme se u spící pandy červené. Naťapáno hnedle 8tis. kroků 🙂

Příště začneme u gaviálů a třeba se také konečně svezeme lanovkou.

O náš odvoz se opět postaral děda Jirka, který na nás čekal u hlavního vchodu. Jo a máme další “vizitku” do Turistického deníku.

Obrázek zdroj zde.

Tak začínáme objevovat co vše je možné dělat v Praze a okolí. Jako první přichází na řadu oblast kolem tratě tramvaje číslo 1 – jednoduché spojení se světem 🙂 U Letné je nejen Technické muzeum, ale také Zemědělské, ve kterém jsem nikdy nebyla, a tak jsme tam s příbuznými holkami a jejich dětmi vyrazili (šest dětí to už je jak malá školka, slyšet byly po celém muzeu). K vidění je kde co a něco si tu najde každá věková kategorie, jen ti malí se musí hlídat, aby si nic neodnášeli a nelezli, kam nemají (některé exponáty jsou na ohmatání, u jiných to je zakázané a paní hlídačky to bedlivě kontrolují). Malé traktůrky v -1 patře nechaly Máťu kupodivu v klidu. Zato Eli se na velkém traktoru ráda nechala vyfotit. Pokračovali jsme postupně patry nahoru, lesem, vodou a rybníkářstvím, přes gastronomii, kde si děti na tabletech mohou jakože vařit, až na střechu, kde jsou zasazeny různé plodiny včetně konopí, k dispozici je trávníček na piknik a hlavně tu je úžasný 360° výhled na Prahu. Strávili jsme tu bezmála tři hodiny. Z popisků jsem si díky dětem nepřečetla vůbec nic, ale zážitek pěkný a určitě se sem zase někdy vypravíme. Na rozloučenou jsme v kiosku zakoupili Turistický deník a hned první nálepku (oficiálně tomu říkají vizitka). A máme o zábavu na výletech postaráno. Jinak vstupné dospělí 150 Kč, děti do 18 let zadarmo.

Díky ubytování “all inclusive” u babičky jsme si zajeli domů na guláš, odpočinuli si a odpolední program absolvovali v nezměněné skupině ve Hvězdě. Děda to s Matym v kočárku vzal pěšky, takže se Maty vyspal. Nejprve jsme začali na novém hřišti u Libocké brány. To praskalo ve švech. K dispozici jsou i pěkné kovové záchodky. A ostraha (?) Dále jsme pokračovali k Letohrádku na další hřiště. Zatímco maminy seděly a povídaly si, děti prošmejdily okolní keře a stále nosily další a další modráky 🙂 Myslím, že večer bude smaženice. Zašli jsme i ke kiosku v Letohrádku pro další vizitku do Turistického deníčku. Tímhle tempem to budeme mít za chvíli plné :-). Čas se nachýlil k večeru, a tak jsme se pomalu vydali zpět na tramvaj. Děti cestou nepřetržitě nacházely další a další houby, dokonce i jednu bedlu 🙂 Domů jsme dorazili jen tak tak na Večerníček.