Jsme již doma, Vláďa ohřívá večeři a já jsem se zašila k počítači. Přeci jenom mi ten kopec a studený vzduch dal zabrat. A jen slyším, jak se Vláďa ptá skotačících dětí: “A vy jako nejste unavení?” … Eli: “Ani ne … ty snad jo?”. Tož to mluví za vše. A to jsem si myslela, že jim tímto široko daleko nejvyšším kopcem dáme zabrat.

Pokračovat ve čtení

Po Pramenáči a Nedvězí jsme měli krásně rozjetý náš projekt “Ultrakopce“, a tak, když padl nápad na Bezděz, zkontrolovala jsem seznam, a kývla na to. Trochu smutné na tomto výletu bylo to, že v Praze i Káraným bylo azuro a sluníčko, zato parkoviště pod Bezdězem bylo mlhavé, sychravé, v mracích … a hlavně byla fakt kosa. Na děti jsme nandali vše, co jsme měli, sama jsem si vzala dvoje rukavice a abych je při focení nemusela sundavat, nastavila jsem telefon na ovládání hlasem … tzn. vždy, když jsem řekla “cheese”, pořídila se fotka. Geniální. Občas to mohlo vypadat trochu komicky, když jsem fotila zamrzlou kytku na zídce a do toho na ní “udělej cheese!”. No ale ruce byly v teple.

Jak jsme serpentinkami stoupali, mraky se díkybohu rozestupovaly, až na vrcholku byl krásný výhled do okolí a i to sluníčko nás trochu zahřálo. Ale začalo foukat. Jo a cesta byla pěkně kluzká, takže směr dolů, to byla lahůdka.

Charakteristika kopce a výletu:

  • Název: Velký Bezděz
  • Výška: 604m
  • Prominence: 285m
  • Izolace: 15,2 km
  • Pohoří: Ralská pahorkatina
  • Nastoupáno: 209 m
  • Vzdálenost: 3,69 km
Na vrcholu azuro …
… pak jsme klesali do tohohle. Alespoň jsme nepotkali moc lidí.

Další ze zdolaných ultrakopců (článek o kopcové výzvě zde). V Praze bylo hnusně a zima. Když jsme projížděli kolem Milešovky, tak na chvliku vykoukla modrá obloha, pak jsme opět sjeli dolů, než jsme následně vystoupali do krásného počasí. Jeden by nevěřil, že jen hodinu jízdy od Prahy bude tak krásně. Nad mraky se dostala jen Milešovka a pár okolních vrcholů, a k tomu kouř z komína nějaké teplické továrny.

Pokračovat ve čtení

V době lockdownu, izolace, karantény, prázdnin, apod. na mě na FB vykukují různé výzvy, challenge, virtuální výzvy a běhy a podobně. Jednoho jsme se již zúčastnili – Zoo běhu, kdy děti běžely 500 m u nás za barákem a k tomu jsme si dali 5 km Šmajdu – výlet na Kokořínsku.

No a pak na mě vykoukla tato výzva – během 99 dní zdolat 7 vrcholů sedmi nejvyšších českých pohoří. Kdo již na dané hoře byl a znovu se mu tam nechce, tak může zdolat druhou nejvyšší, ale musí být zachováno pravidlo, že cesta na vrchol musí měřit minimálně 4 km a převýšení být minimálně 500 m. Tato výzva se mi hrozně líbí, ale že bych se na víkend musela táhnout až na Praděd … Takže to asi necháme být …

Pokračovat ve čtení

O téhle akci jsem viděla pár příspěvků asi na Facebooku. A hnedka mě to nadchlo! Jde o bludiště v kukuřičném poli! A ne jen tak ledajaké. Pro děti, ale i dospělé je připravená hra – různě po bludišti jsou tabulky s písmeny. Ty musíte všechny najít, zapsat si a vyluštit tajenku. U dospělé verze jsem se docela zapotila 🙂 Bludišť je hned 12 po celé ČR. My zvolili to nejbližší v Líbeznici u Prahy. Prozíravě jsme jeli hned ráno a byli jsme tam první (a to jsme náš plán přijet hned na otvíračku v 9 h nestihli o půl hodiny). Nebylo ještě vedro a bylo dost místa na parkování (parkoviště je tak na max 20 aut). Maty kupodivu běhal a chodil hodně dlouho, jen když už začalo být teplo, tak šel na koně. Pro něj se tak výhled rapidně změnil. Ono choďte v dvoumetrové kukuřici jako metrový trpaslík 🙂 Písmenka jsme našli, střed bludiště také, východ také, vyluštili jsme hádanky a děti dostaly malé dárečky – magnetky a odznáčky. Zkrátka parádní zábava na nedělní dopoledne.

Jinak oficiální stránky jsou zde. Vstupné děti od 3 let 60 Kč, dospělí 85, důchodci 60 Kč. Parkování zdarma. K dispozici byly i záchody. A dalo se platit kartou (takový stánek v kukuřici a ono to fungovalo :-)).

Obrázek zdroj zde.

Tak začínáme objevovat co vše je možné dělat v Praze a okolí. Jako první přichází na řadu oblast kolem tratě tramvaje číslo 1 – jednoduché spojení se světem 🙂 U Letné je nejen Technické muzeum, ale také Zemědělské, ve kterém jsem nikdy nebyla, a tak jsme tam s příbuznými holkami a jejich dětmi vyrazili (šest dětí to už je jak malá školka, slyšet byly po celém muzeu). K vidění je kde co a něco si tu najde každá věková kategorie, jen ti malí se musí hlídat, aby si nic neodnášeli a nelezli, kam nemají (některé exponáty jsou na ohmatání, u jiných to je zakázané a paní hlídačky to bedlivě kontrolují). Malé traktůrky v -1 patře nechaly Máťu kupodivu v klidu. Zato Eli se na velkém traktoru ráda nechala vyfotit. Pokračovali jsme postupně patry nahoru, lesem, vodou a rybníkářstvím, přes gastronomii, kde si děti na tabletech mohou jakože vařit, až na střechu, kde jsou zasazeny různé plodiny včetně konopí, k dispozici je trávníček na piknik a hlavně tu je úžasný 360° výhled na Prahu. Strávili jsme tu bezmála tři hodiny. Z popisků jsem si díky dětem nepřečetla vůbec nic, ale zážitek pěkný a určitě se sem zase někdy vypravíme. Na rozloučenou jsme v kiosku zakoupili Turistický deník a hned první nálepku (oficiálně tomu říkají vizitka). A máme o zábavu na výletech postaráno. Jinak vstupné dospělí 150 Kč, děti do 18 let zadarmo.

Díky ubytování “all inclusive” u babičky jsme si zajeli domů na guláš, odpočinuli si a odpolední program absolvovali v nezměněné skupině ve Hvězdě. Děda to s Matym v kočárku vzal pěšky, takže se Maty vyspal. Nejprve jsme začali na novém hřišti u Libocké brány. To praskalo ve švech. K dispozici jsou i pěkné kovové záchodky. A ostraha (?) Dále jsme pokračovali k Letohrádku na další hřiště. Zatímco maminy seděly a povídaly si, děti prošmejdily okolní keře a stále nosily další a další modráky 🙂 Myslím, že večer bude smaženice. Zašli jsme i ke kiosku v Letohrádku pro další vizitku do Turistického deníčku. Tímhle tempem to budeme mít za chvíli plné :-). Čas se nachýlil k večeru, a tak jsme se pomalu vydali zpět na tramvaj. Děti cestou nepřetržitě nacházely další a další houby, dokonce i jednu bedlu 🙂 Domů jsme dorazili jen tak tak na Večerníček.

Náš poslední měsíc ve Švýcarsku. Trošku se měníme v “prachobyčejné” turisty a snažíme se ještě vidět co se dá. Sháníme suvenýry. K zařizování toho tolik nemáme – stále čekáme až bude měsíc před stěhováním, abychom se mohli jít odhlásit. A teprve s tím papírem můžeme začít odhlašovat vše, co lze běžně odhlásit pouze ke konce roku, jako třeba zdravotní pojištění a další typy pojištění a spoření.

Pokračovat ve čtení

(Devil´s Gorge / Čertí rokle)

Jeden z posledních výletů ve Švýcarsku (ano ano, už se nám to krátí, ještě nás příští týden čeká Trpasličí trail a pak už hurá do Čech). Podrobný popis v angličtině najdete na mém oblíbeném blogu Swiss Family Fun. Tento trail se nachází v Aargau, cca hodinu od Curychu. A abych nevyšla ze cviku (haha), opět jsem řídila. Prázdninový víkendový provoz je ok, jen ty zúžené pruhy na dálnicích kvůli pracím na silnicích jsou o nervy :-). Na konec trailu nás GPS navedla v pohodě – většina lidí to evidentně chodí odspodu nahoru, asi pak máte lepší výhledy na vodopád. My to ale chtěli seshora dolů, tak je větší šance, že to děti ujdou 🙂 Takže od spodního parkoviště jsme museli popojet na horní konec. A tady to bylo o strach – silnička byla uzoučká jak na jedno auto! Vláďa samozřejmě tvrdí, že tam bylo spoustu místa, ale potkat se tam v zatáčce s autobusem, který tu právě vozí turisty z jednoho konce rokle na druhou … to bych nedala. Takže jsem měla knedlík v krku, srdce v kalhotech a v zatáčkách jsem jela div ne krokem na jedničku (se zavřenýma očima … ne to ne). Na to, jak byla cesta docela v pohodě, tak na těchle závěrečných několika kilometrech jsem se celá opotila durch und durch. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, že domů řídí Vláďa.

Pokračovat ve čtení

Další z tématických procházek, dnes opět zaměřená na lidské smysly. Opět jsme se nechali inspirovat na Swiss Family Fun (oficiální stránky zde).

Děti stále vstávají brzy, takže jsme v pohodě vyrazili do devíti. Museli jsme se ještě stavit na pumpě koupit bagety na oběd (od té doby, co jsou nákupy na mě, tak to někdy se zásobami vázne, tentokrát jsme doma neměli chleba :-). No alespoň jsme ušetřili čas jindy strávený přípravou chlebů). Jo a pozor! Já řídila! 🙂 Abych se do toho zase trochu dostala. Takže kdy jindy začít než v neděli ráno, kdy je provoz nejklidnější. Navíc cesta neměla trvat déle jak hodinu, takže ideální. A zvládla jsem to 🙂

Parkoviště jsme našli, nastříkali jsme se proti komárům/klíšťatům apod. a vyrazili. Cesta byla psaná jako vhodná pro kočárek, takže jsme golfky vzali, přece jen 7 km je na Matyho ještě dost, i když většinu trasy ušel. Ale i tak, kočár je dobré vozítko pro všechny naše krámy (hlavně jídlo, jídlo, pití a náhradní oblečení).

Ačkoli na to na stránkách upozorňovali, u slunečních hodin jsme v klidu pokračovali rovně, ačkoli jsme měli zahnout prudce doprava. Tak jsme se pár desítek metrů museli vrátit. Zastavili jsme se u výběhu s prasátky (dle info tabule jdou na porážku v pěti měsících), kde se parádně bahnili.

Trasa tvořila jakousi osmičku s osmi zastaveními. Pro děti to bylo vždy dobré zpestření cesty.

Jo a odpuzovač na klíšťata nefunguje – Maty jedno chytil, ale Eli ho ještě v lese odhalila, takže jsme ho vyndali hned. A otravné mušky sprej také ignorovaly a lítaly až moc blízko.

Výlet dobrý a navíc jsme na odpolední kávičku byli již zase doma. Hrozilo, že odpoledne bude pršet, takže raději být včas doma.

Fotky zde.