Tak jsem se na konci února podívala do Valencie. Koho by zajímalo, jak jsem přišla k tak příjemné „dovolené“ – jela jsem tam od školy na konferenci Computer methods in Biomechanics and Biomedical Engineering 2010 (Počítačové metody v biomechanice a biomedicínském inženýrství). Měla jsem velké štěstí, že jsem si výjezd zařídila ještě před projednáváním rozpočtu – jiní neměli takové štěstí a jejich zahraniční konference byly seškrtány. A tak mi škola zajistila letenku, já jsem si zajistila hotel a mohla jsem vyrazit.

Na letiště mě naštěstí mohl Vláďa odvézt a i počkal, až se v pořádku odbavím. Vzhledem k tomu, že jsem z létání trošku nesvá, nechtěla jsem si ještě přidělávat starosti s tím, že se budu bát o mé zavazadlo, které bych posílala „spodem“, a tak jsem si vše zabalila jen do příručního zavazadla, které je možné vzít s sebou na palubu letadla (a jak jsem se pak na konferenci dozvěděla – spoustě lidí dorazily jejich kufry třeba až druhý či třetí den). K tomu jsem měla ještě poster, který šel se mnou také na palubu. Odlet z Ruzyně byl bez problémů, na palubě servírovali čerství croissanty a pití dle výběru. Během letu, vzhledem k oblačnosti, toho moc vidět nebylo. V Curychu jsem měla 45 minut čas na přestup, ale vzhledem k tomu, že jsem odlétala z úplně opačného konce terminálu, to bylo jen tak tak. Ještě jsem si stihla koupit pití v automatu (naházíte tam eura a vrátí vám to švýcarské franky). A už jsme nastupovali … se zpožděním. Toto letadlo bylo o poznání větší, také měla každá čtveřice sedadel obrazovku, kde nám během letu zobrazovali polohu, kde se právě nacházíme a také venkovní teplotu (až -48st., rychlost (cca 700km/h) a kolik nám ještě do cíle zbývá kilometrů a minut) a také Mr.Beana :-). Ale abych nepředbíhala. Když už jsme byli všichni usazení, tak nám musel pilot sdělit nemilou novinu. Jestli jsem to dobře pochopila, tak se ve Francii stávkovalo a žádali o omezení letového provozu. Naštěstí byl pilot (nebo kdo to zařizoval) schopen pro nás zajistit „okno“ již za hodinu (původně to prý měly být hodiny tři). A tak jsme seděli v letadle na ranveji a čekali, až nás pustí. Letušky nám naštěstí přinesli občerstvení ve formě vody a malých balení Toblerone :-), a s knížkou to docela rychle uteklo. Vlastní let pak proběhl v pořádku, jen nad Španělským pobřežím to dost foukalo. A jak jsem pak zjistila, jedno obzvlášť silné fouknutí, bylo vlastně přistání – raději jsem turbulence přečkávala se zavřenýma očima, takže jsem si vůbec nevšimla, že už klesáme :-). … A opět tu byl pilot se sdělením, že je mu to líto, ale že nás ještě nemůže vypustit z letadla, protože pozemní personál na nás není přichystaný. Po cca 10 minutách se s námi tedy rozloučil slovy “ … but the wind is a little bit bumpy“, což jsem si přeložila tak, že trochu fouká. V té chvíli jsme ještě nevěnovala pozornost tomu, že ačkoli jsme již na pevné zemi, stále to s námi trochu pohupuje. „Bumpy“ pro mě dostalo hnedle nový význam – takový pořádný fičák 🙂 Ale azuro a 18st. Ještě že mě mé „lehké“ příruční zavazadlo drželo při zemi. … A je to … dorazila jsem do Valencie (odlet z Ruzyně byl v 10h, a přistáli jsme zde v 15h).

A teď začala fáze dvě – najít Westin hotel, kde se konala vlastní konference, kde bylo nutné se prezentovat, a poté najít hotel, ve kterém jsem ubytovaná. Na rozdíl od Prahy má Valencie metro zavedené až na letiště a Westin hotel se nacházel nedaleko zastávky. U automatu bylo výrazně vyznačeno, že lístek na oblast A+B, což je z letiště do centra, stojí 1,9 Eura. Už jsme chtěla projít turnikety, když mě oslovil chlapík (později se představil, jako Thomas Franc z Jižní Afriky (ale byl to „normální“ běloch)) dotazem, zda náhodou nejedu do Westin hotelu. Tak jsem odvětila, že ano a on, jestli by se nemohl přidat – že si nějak nezjistil, kde to je. A tak jsme vyrazili spolu, čemuž jsem byla ráda – ve dvou se to bude lépe hledat. Ale problémy jsme žádné neměli. Už cestou do hotelu jsem si náramně užívala teplo, sluníčko, trochu to kazil ten šílený vítr, ale sluneční brýle zachytily většinu písku, který ve vzduchu poletoval … a ty palmy!! Byl to nádherný pohled – palmy, mandarinky, platany … spousta zeleně a relativně čisto.

Po úspěšné registraci jsem se vypravila hledat svůj hotel. Od Westinu to bylo 1,5 zastávky metrem (což jsem šla pěšky, když bylo tak krásně)- Husa Liar na rušné ulici Colon, ale pokoje byly do dvora, takže v noci byl klid. Ubytování proběhlo v pořádku – pokoj měl dvoupostel, televizi, kterou jsem ani nepustila („naladit“ olympiádu jsem zkoušela, ale zimní hry Španělům asi moc neříkají) a koupelnu s vanou, kterou jsem si stihla pořádně užít jen ten první den večer. S vybalováním jsem se moc nezdržovala a vyrazila jsem na prohlídku centra – bylo totiž jasné, že kvůli nabitému programu konference, který má končit každý den v 19h a k tomu je na dva večery naplánována hromadná společenská večeře, toho v další dny moc nestihnu.

Podařilo se mi projít celé centrum od jihu k severu a jen jsem se musela smát doporučením z internetového průvodce, který chrlil všelijaké rady, jak se v centru neztratit – tady tedy opravdu nebyl problém, stačilo jen sledovat široké ulice a ty vás přímo provedly po hlavních náměstích s památkami. Když uvážím, jak spletité jsou uličky Starého Města … Fotila jsem kde co, ale leckdy to moc nešlo, protože své historické stavby měli pevně obklopeny novodobými budovami a nebylo tam dost místa dostat na snímek celou stavbu. Ale zážitek z procházky byl krásný. Snad se mi alespoň trochu na fotkách podařilo tu atmosféru zachytit.