S Eli a Jirkou jsem vyrazila na hrad Lenzburg, který je z hlavního curyšského nádraží jen 20 minut vlakem. V Lenzburgu jsme kdysi s Vláďou byli, ale ne na hradě jako takovém (zato jsme hrad viděli v celé jeho kráse, což teď ne, protože „pod svícnem je tma“). Co totiž na hradě mají je Kindermuzeum – v jednom z podkroví je malý hrad, kde si děti mohou hrát. Také tam jsou šaty na vyzkoušení a malá výtvarná díla. Pak jsme objevili i malou kuchyň a dětsky vybavenou věž. Ale nepředbíhejme. Celá cesta nám zabrala cca 1,5 h – 20-25 minut tramvají na Hlavní nádraží, kde jsme měli 20 minut čas na nákup lístků (nákup lístků z pohodlí domova přes app se mi nepovedlo … a to v reklamách říkají, že to zvládnou i staříci … no nevím) a pak 20 minut rychlíkem. Následně jsme přeběhli ještě na autobus, kterým jsme jeli 3 zastávky na Kronenplatz. A pak už jen nahoru po schodech (nekonečných)- Vlastní hrad jsme tak zahlédli jen na chvilku ještě ve vlaku, pak už prostě nebyl vidět.

Dva dospělí a dítě vyšlo na 35 CHF (vstupné na vše, ne jen nádvoří). Většina fasád hradu se momentálně opravuje, ale lešení jsou vkusně zakryta „malbami“ zdí tak, jak by měly vypadat. Nejprve jsem si tak lešení ani nevšimla, jak byly maskovaná. Náhoda tomu chtěla, že jsme začali v té části, kde byla kavárna. A pak už jsme zamířili do sálu, kde si Eli mohla zkoušet různé princeznovské šaty, vyrobit si papírovou korunu a hrát si s maketou hradu (kde byly i princezny a čarodějové). Pak jsme pokračovali do vězení, kde nás v jednu chvíli vystrašily klíče chrastící v zámku (z reproduktorů) tak, že Eli mazala z vězení pryč ve strachu, že ji tam zamknou. Pak různé sály, jak to na hradech bývá. Další parádní atrakcí byl malý drak, kterého se ovšem Eli také bála. Nechyběla ani stínohra o tom, jak to na hradě s tím drakem bylo. A na závěr si Eli vyzkoušela drátěnou čapku a helmu. Prohlídka nám zabrala 3,5 h a máme se ještě proč vracet.

Cestou na autobus jsme to vzali přes kavárnu vedle radnice. Pak na autobus a vlakem zase na Hlavák. Kde jsme hbitě přeběhli na jinou kolej a jiný rychlík nás dovezl do Oerlikonu. Zde jsme ještě Jirkovi ukázaly MFO Park a ve Starbucks jsme si s Eli daly ledové osvěžení (bylo fakt vedro) a skončily v Oerliker Parku u vody. Jirka s Eli pak jely už domů (bylo skoro půl šesté a to jsme v Lenzburgu začínali v deset) a já ještě vyzvednout Máťu do jeslí.

Fotky (zamčené).

Povídání (česky) od dalšího oblíbeného webu, který je zdrojem inspirace.

Je to již nějaký pátek, co jsem pomalu začala volné prostředky po malých částech investovat. Začala jsem u ČSOB a ING podílovými fondy. Stavební spoření nepočítám. Pak jsem ale narazila na článek o p2p půjčkách (a další navazující příspěvky). Rok jsem si to nechala rozležet v hlavě a pak před skoro již dvěma lety to také zkusila. Na nějaké zevrubné povídání je teď už moc hodin a mě padají víčka. Ale chci tu uvést alespoň seznam toho, co využívám, a kde mám jaké „bonusové“ kódy. To se vám může hodit při zakládání účtu – vy i já dostaneme bonus, většinou na základě vaší investované částky. Pokud si tedy budete chtít účet u níže uvedené společnosti založit, napište mi a já vám pošlu můj kód (pokud zrovna nějaký bude). Takže tedy:

Na převody peněz poté využívám TransferWise a CurrencyFair (ty také mívají „doporuč přítele“ akce).

Z dalších platforem využívám:

Nějaké podrobnější povídání snad příště.

Ani jsem nevěděla, že máme kousek za Curychem takovou parádní „naučnou stezku“. S babi, dědou a Eli jsme v úterý vyrazili na výlet (Maty byl v jeslích, Vláďa v práci), takže jsme vlakem, lístek na tři zóny (17.8 CHF zpáteční). Cesta zabrala všehovšudy 30 min tramvají a 30 min vlakem údolím řeky Sihl, která protéká Curychem. Na tuto zážitkovou trasu jsem narazila na našem oblíbeném blogu zde. Pro kočárek tahle trasa není, takže dobře, že si to mohl Maty užívat v jeslích.

Prvotní stoupání bylo tedy husté, pak už to bylo po rovině (na závěr zase padák po prudkých schodech, které se ale daly obejít delší cestou). Cestou jsme se naučili různé zde rostoucí stromy, počítali jsme letokruhy, šli skoro až pohádkovou trasou mokřady, vyzkoušeli si na boso cestičku po různých lesních materiálech, a mnoho dalšího. Navíc tu bylo po dešti příjemně, žádné vedro a dusno jako v Curychu v těchto dnech. Eli cestou navíc potkala stejně starou holčičku, takže s ní skoro polovinu cesty blbla. A holčička nás pak zvala na oběd :D. Na závěr se Eli brouzdala v řece a pak jsme si ještě dali sladkou tečku v restauraci kousek od nádraží. Vlaky sem jezdí jednou za hodinu, tak jsme museli trochu přidat v jídle (Nina s Jirkou si dali Rösti s lososem, já kafe a panaché a Eli čokoládový dort), ale stihli jsme to.

Fotky zde.

Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.

Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání  – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení

Im Titlis Gebiet wartet ein spektakulärer Klettersteig auf dich.

To tedy sedí. Ale nepředbíhejme. Před dvěma týdny Vláďa hlídal děti a já s Honzou vyrazila na feratu. Tentokrát jsme děti nechaly na pospas babičce s dědou (nebo možná spíš babičku s dědou napospas dětem) a vyrazili spolu a s Honzou na další feratu. Vybral ji Vláďa a já mu věřila, že vybere něco obdobně lehkého, jako minule. No jo no, není lehké splnit všechny požadavky – aby to bylo kousek od Curychu, obtížnost, přístupovou cestu, atd. Na poslední chvíli se k nám připojil ještě jeden kamarád, který ač má trochu strach z výšek, tak lezení a feraty pořád zkouší. „Tak to bude ok“, říkala jsem si, když jde i on. Honzu jsme nabrali v sedm a vyrazili přes Luzern do Engelbergu. Dokonce jsem si i vzpomněla, že jsem tu už s Vláďou na jednom výletě byla. Vláďa musel hodně zavzpomínat 😀 Takhle on si výlety se mnou pamatuje. Vyjeli jsme lanovkou TITLIS Xpress z Engelbergu k Trübsee (mezistanice na cestě na vlastní vrchol Titlisu) a  podél Trübsee jsme ještě chvilku šli k sedačkovému Jochpass-Lift. Pokračovat ve čtení