O SUP* závodech na divoké vodě si většinou můžete na webu přečíst od předních závodníků české (evropské, světové) scény (třeba rok 2021 zde). To jsou většinou lidi, co tím doslova žijí, neustále objevují nové řeky, které se na paddleboardech dají sjet, trénují i v zimě, jsou strašně extrovertní a vehementně tento sport a přidružené vybavení všude propagují (prostě jako jakýkoli jiný šílenec jakéhokoli sportu). Toto povídání bude naopak z pohledu člověka z úúúplně opačného spektra – spíše netrénovaný introvert, který si to prostě chce zkusit (a moct si tak odškrtnout jedno ze svých dlouholetých předsevzetí) :-). Pár fotek z letoška – Fotky Luboš Toman

Loni jsem se odhodlala na paddleboardové závody na klidné vodě na Probošťských jezerech v technical race (nic delšího, než půl kilák bych nedala. A „technical“ bylo v pohodě, jezdilo se prostě do čtverce kolem bojek), a protože se v té době konaly, myslím, i mnohem větší závody na Mácháči, účastníků nebylo tolik, tak jsem byla dokonce na bedně :-).

Víc mě ale lákala divoká voda. Na rozdíl od klidné vody, jsou závody na divoké de facto jen tři – v květnu v Roudnici, v červenci v Praze v Tróji a v srpnu v Českých Budějovicích). Na květnové většinou nemám natrénováno (už jsem po nich pokukovala loni i předloni … ale jezdím holt jen v době, kdy už je voda jakž takž teplá, takže v květnu to fakt není) a v létě jsme většinou bůhvíkde. Až letos to vyšlo, že jsme měli čas a mohla jsem se tak přihlásit na závody do Českého Vrbného. Natrénováno jsem měla 🙂 – byla jsem dvakrát v Tróji a dvakrát v Brandýse.

Závody mají vždy stejný průběh – v pátek odpoledne volný tréning, v sobotu dopoledne sprint, 8-16 nejlepších (dle počtu účastníků) se následně kvalifikuje do boardcrossu (kdy, podobně jako v kajak crossu) jedou 4 jezdci najednou s objížděním několika bójek na trati), večer masokros pro všechny, v neděli slalom.

Děti jsme nechali doma a v pátek po obědě jsme s Vláďou vyjeli z Prahy, abychom stihli podvečerní tréning, který končí v šest. Já si trénovala tu největší vlnu, která mě na trati čekala, při výjezdu z poslední laguny se schody. Takové velké vlny většinou netrénuji, protože vím, že to je bohužel nad moje možnosti. Takže jsem si to párkrát proplavala a šla si spravit chuť na spodní část tratě, která je pro mě dostatečně zábavná a necítím se při tom jako naprostý neumětel, který se víc koupe, než stojí na boardu. Vláďa si mezitím trénoval na horním úseku na packraftu … než zlomil pádlo! Šel si půjčit na recepci nové … aby následně někde vytratil „vestičku“, která slouží jako označení, že má člověk zaplaceno za kanál. Takže nám ten víkend pěkně začal 🙂 Po zkušenostech z minulých let, kdy ten, kdo si v kanále „zaplaval“, druhý den blib, jsme se nadopovali pořádnou dávkou černého uhlý a za hlasitého doprovodu kapely Klacci z lesa si šli brzy lehnout. Jo, abych nezapomněla – až se půjdete v tamním kempu sprchovat, tak ten čip se vkládá DOvnitř ve sprše, nikoli jen přikládá. To jen abyste pak neodešli neosprchovaní, jako já. A druhá místní „vychytávka“ je na záchodech, které se splachují pomocí čudlíku zleva dole na míse. Není divu, že většina záchodů zůstávala nespláchnutá, protože lidi většinou nabyli dojmu, že to je automat. Takže jako fakt pěkný den.

V sobotu bylo pro závodníky připraveno i občerstvení, které jsem bohužel nemohla pro samou nervozitu vůbec ochutnat (ale alespoň nám fakt nebylo blbě z nalokané vody z předchozího dne). Řazení závodníků je klasika – ti, kteří jsou v průběžném žebříčku nejlepší, startují jako poslední, což znamenalo, že jsem šla v ženách jako první (naštěstí se pak ještě dohlašovala jedna závodnice na místě, takže jsem šla až jako ruhá). A navíc před námi naštěstí startovali chlapi, takže ještě jsem měla 40 minut čas. Startuje se v minutových intervalech. Musí se nechat, že i těm nejhorším chlapům to šlo dobře a skoro nepadali.

Jo a počasí nám vyšlo, bylo vedro, takže jsem se do neoprenu cpala až na poslední chvíli – ono totiž i ta tenká vrstva neoprenu pomůže, pokud pod vodou při pádu trefíte sem tam nějaký ten šutr. Ani ve snu by mě nenapadlo jet naboso, jako jela spousta dalších závodníků. Většinou jezdili všichni v kraťasech, či elasťákách.

No co to budu protahovat. První vlna, dobré, druhá taky (to byla ta, na které jsem včera vždy spadla) … takže dál jsem to neměla natrénované 🙂 Bohužel mě to hodilo dost nastranu a já ploutvičkami zavadila o překážku a už jsem letěla do vody. A jako vždy se mi opět nepodařilo chytit si board. Alespoň že pádlo jo. Po proplavání laguny jsem se chytla ve vracáku a čekala na board. Ten se zasekl ve vracáku, dokud mi ho nějaký fanoušek neodstčil do proudu. Vyhoupla jsem se na něj a zbytek trasy už nespadla. Což taky nebylo samo sebou. Před cílem ještě vlnky byly. A pokud byste neprojeli cíl (a start) ve stoje, tak vás diskvalifikují. A já to dala! Sice čas vlastně 2x tolik, co ostantní, ale jízda se mi započítala! Takže už tohle za mě bylo super. A druhá jízda mohla být už jen lepší.

Vláďa mi mojí epesní jízdu i natočil, následně se zbalil a vyrazil na Kleť :-). Já se zase převlékla do kraťásků a šla jsem koukat na další závodníky.

Ještě jsem se včera večer, když zastavili vodu, šla podívat do kanálu, kde jsou všude na zemi překážky, abych tušila, kde je bezpečné se ode dna odrazit, až budu nalézat zpět na board (bylo mi jasné, že spadnu). Ono samozřejmě není vhodné si v řece/kanále stoupat, protože se právě můžete o něco kopnout a cíleně si většinou nestoupám. I přes tuto přípravu jsem se někde musela kopnout. Opět (jako po tréninku z před 14 dní v Tróji) se mi udělala boule na holeni. No což, zas tak moc to nebolí. Do druhého kola jsem měla cca 1,5 h čas.

Druhé kolo mi vyšlo super – nespadla jsem! Fakt jsem z toho měla parádní pocit, kupodivu jsem nespadla ani před cílem 🙂 A bylo po závodě. Tyhle sprinty jsou na 1 minutu. Ty lepší to mají za 50 s, ty horší, pár vteřin přes minutu.

Opět jsem se šla ze všeho svléknout, a když jsem teď už od Vládi věděla, jak se pouští sprcha, šla jsem se umýt. No a tam se to stalo. V té teplé vodě, která tam automaticky tekla, mi ta naražená noha brutálně natekla a udělala se mi tam jako pěst vělká boule. Dosprchovala jsem se a dobelhala jsem se na recepci optat se, jestli tam nemají první pomoc. Nemají. Tak něco na chlazení? Nemají. Vláďa tou dobou někde bůvíkde na Kleti. Naštěstí jsem si s sebou do sprchy vzala i kartu (že si cestou zpět koupím konečně dneska něco malého k jídlu a kafe, bylo kolem jedné odpoledne a já od rána měla kapučino a 3/4 koláče), u které mám i kartičku pojištění, a telefon. Tak jsem si bez skrupulí, i s ohledem na to, že se tento rok v rodině jeden parádní komplikovaný hematom na noze řešil, zavolala záchranku. Trošku tedy na lince otáleli, ale trvala jsem na tom, že tu jsem fakt sama (což byla pravda) a nikdo mě odvézt nemůže. Přijeli do cca 13 minut, fakt dobrý. Koukli na to a uznali, že asi pojedeme do nemocnice.

Tam mi udělali rentgen a ultrazvuk, následně mě tam našel i Vláďa. Ve výsledku to je fakt „jen“ boule s modřinou a několika cca 7 mm hematomy. Vyfasovala jsem berle, zavázali mi to a mám si to mazat Liotonem. A hurá „domů“. V kempu Vláďa všechno pobalil, doběhl se ještě podívat na start masokrosu v pět hodin a vyrazili jsme domů.

V týdnu jsem si zašla v Praze na kontrolu a pět dní nato už se opatrně šourám i bez berlí. Z fialové už to přechází do nechutně zelené, rozlezlé to mám od paty po koleno s výraznou vystouplou boulí.

Takže to byla moje premiéra, a jak to tak vidím, tak možná i derniéra, na závodech. Asi nemusím mít všechno. Holt pro samotinkého introverta závody asi úplně nejsou 🙂 Tak si teď s klidným svědomím budu v klidu užívat línou Jizeru.

Jo a bývale bych se do sobotního odpoledního krosu asi kvalifikovala – postupovalo 16 holek (bylo nás celkem 17) a já byla 16. :-). Takže mě ve výsledku diskvalifikovali, páč jsem nenastoupila ke startu, že ano. Sice jsem organizátorovi psala SMS a meil, ale sám také závodil, tak si to včas nepřečetl (jestli vůbec).

Vystouplá boule se vstřebávala hodně dlouho a pomalu. bandážovala jsem si to vlastně 4 týdny, nejen kvůli bouli, ale i pro zakrytí barevné nohy od kotníku po koleno. 22.9.23 jsem měla asi pátou kontrolu, kdy už tedy doktor řekl, že mě znovu vidět nepotřebuje. Modřina už je vidět jen při podrobném zkoumání a boule je taky už znát jen na pohmat, než že by mi výrazně vystupovala.

Jo a ještě dodatek – v článcích popisujících jednotlivé závody SUP na divoké vodě, se neopomene zmínit, že 90 % paddelů je TAMBO, protože jsou nejlepší. Jako ono to není rozhodně super plovák a je to rozhodně na divokou vodu paráda. Na druhou stranu v pravidlech je, že plovák musí mít pevné flosny … a takových moc není. Osobně vlastně vím už jen o plovácích STARBOARD, které mají pevné flosny. Jinak si trouvám tvrdit, že jakýkoli začátečník, který si chce paddleboard vyzkoušet, šáhne po levnějších značkách, než je jsou tyto dvě. A ty budou mít vždy ploutvičky sundavací. Takže ačkoli by vás s takovým paddlem asi nediskvalifikovali, mohli by. Takže se pak není čemu divit, že jsou na kanále jen Tambo. Protože žabaři, jako já, kteří si jako první SUP koupí dostačující HydroForce (za tu cenu super allround s parádním vybavením), který je na třetinové ceně oproti Tambo, si prostě na takovéhle závody asi netroufnou. Troufnou si možná až poté, co si koupí Tambo a doufají, že to je „jen“ o plováku. Jo a pádlo! Pokud nemáte karbonové Tambo za minimálně 6tis., tak vám to taky asi nebude dobře jezdit. My zainvestovali do Decathlonního dvoudílného za 2 tisíce a spokojenost. Rozhodně tam i já vidím rozdíl oproti pádlu, které se dodává s paddleboardem (tím mým HF), ale že bych musela mít pádlo za 10 tis. to zase ne. To z Decathlonu je pěkně lehké, ale hlavně má oválný průřez s drážkou, takže se vám ve spoji neprotáčí. Závěr tohoto mého odkladu je prostě ten, že dobří jezdci by jezdili stejně dobře na SUP HydroForce, zatímco začáteníkům Tambo k vítězství nepomůže 🙂 (I když musí se nechat, že jsem si jednou v Tróji zkoušela Tambo Core Wow s karbonovou výstuhou a jezdilo to moc pěkně.)

*SUP – StandUp Paddling

Odkazy

• závody 2023
• závody v Tróji (nejsem si jistá, který rok)