Sobotní ráno bylo těžké, moc těžké. Zaprvé mě osobně po páteční večeři bylo dost zle a za druhé nám končila dovolená. No což. Pěkně bez snídaně jsme dozabalili (měli jsme to předpřipravené z večera), odtahali krámy do auta a vyrazili směr nejbližší pošta, kde jsem potřeboval poslat ještě nějaké pohledy. Vtipné bylo, že to samo osobě byla hezká 10 minutová projížďka autem 🙂

Po zdárném vyřízení jsme vyrazili za naší poslední atrakci – National Air and Space museum na Dulles Airport. Krásně nám hrálo do karet, že po prohlídce jen přejedeme během pár minut přímo na letiště, odku jsme letěli, takže jsme ani nemuseli moc spěchat.

[Míša] K vidění bylo kde co, od počátků letectví, přes první a druhou světovou válku, přes helikoptéry, dobývání vesmíru až ke sportovnímu letectví. Některé kousky byly opravdu zajímavé. Na závěr jsme vyjeli na věž podobnou klasické řídící věži na letišti. Kde bylo popsáno jak to v provozu vypadá, o času, o měření nadmořské výšky, bezpečnosti leteckého provozu, apod.

Já bych k tomu jen dodal, že největší atrakcí je poslední vyřazený raketoplán Discovery v celé své kráse. Škoda, že se nedá jít do jeho kabiny, či nahlédnout do trupu. Ale i tak dobrý 🙂

Po prohlídce jsme už jen vrátili auto přímo na letišti a hurá na check-in. Zde Míše navážili 26 kg kufr, což není úplně v normě (+3kg), ale klučina si asi dobře uvědomoval, že bysme začali přebalovat krámy z kufru do tašky (ta byla alespon -7kg) a zpět a jen by to zdržovalo, tak přimhouřil oko, udělal „bububu to se nedělá“ a kufr i s taškou vzal. Jen tak ze cviku jsme bokem převážili Míšin „baťůžek“, neb je expert na balení „příručních“ zavazadel a ejhle, také přes limit 🙂 Naštěstí jí ho nikdo nevážil ([Míša] No Vlýďa říkal, ať dám těžké věci raději do příručního zavazadla, jinak ten kufr bude moc těžký, no :D).

U gate už bylo připraveno naše letadlo. Největší letadlo sloužící pro civilní přepravu. Ano, ano hádáte správně pokud jste si vybavili Airbus 380.

[Doporučuji kouknout i na videa či kokpit]

Let byl super zážitek. Teda na můj business na cestě do US to nemělo, ale na prostou economy to rozhodně špatné nebylo. Každý cestující má svoji obrazovku v opěrátku sedadla před sebou a k dispozici přehršel filmů, kterýma si cestu může krátit. Míša stihla za cestu tři ([Míša] Tohle bylo fakt supr. Jako já jsem chtěla spát, ale po pěti miutách do mě Vláďa drcnul, že podávají večeři, pak mi ukázal jaké supr filmy jsou na výběr, no a už jsem oka nezahmouřila), já jen dva, ale zase jsem alespoň hoďku pospal. A co mi přišlo naprosto geniální, k dispozici jsou online záběry ze 3 kamer, které jsou umístěny na trupu letadla. Jedna je někde na čumáku, druhá na křídle a třetí na zadním kolmým křídlo-kormidlu. Tudíž můžete celou cestu, včetně startu a přistání koukat, co se děje venku 🙂 V našem případě byl zajímavý jen ten start a přistání, jelikož jsme celou dobu letěli po tmě. Ale i tak super! Do Paříže jsme přiletěli na čas a i s tradičními francouzskými zmatky jsme stihli naše letadlo do Zurichu v pohodě. Let do ZH už proběhl v tradičním stylu, že sotva jsme vzlétli a dali nám snídani, tak nám to už zase brali zpět, že už přistáváme. Po výlezu z haly, nás přivítalo jen humusné, studené a dešťové počasí, tak jsme vyrazili domů do pelechu prospávat časový posun. Zlatých 28 stupňů ve Washingtonu … 🙂