Tímhle tempem bych události první poloviny května asi nikdy nenapsala. Takže sednout a psát.

Všechno se to pěkně sešlo v jeden termín – oslavy Nanebevsoupení (Ascension Day / Auffahrt), oslavy 10 let od maturity, svatba Jirky s Janičkou, konference v německém Ulmu. Na to, že jsem měla být spíš v klidu, to vypadalo na náročný týden.

Den Nanebevstoupení připadnul na čtvrtek s tím, že ve středu je zkrácená pracovní doba (o dvě hodiny). Takže v plánu jsme měli jet do Čech ve středu ve večer a dovolenou si tak muset vzít jen na pátek. Ačkoli byl tedy Vláďa z práce relativně brzy (já pracuji z domova, takže já byla připravená již od oběda), pohled na dopravní radar nás od brzkého vyjetí odradil. Nemá cenu se honit a pak stát 2-3 h v zácpě. Nakonec jsme vyjeli kolem sedmé a i tak jsme to do Winterthuru vzali okrskami a ne po dálnici. Myslím, že i tak jsme byli rychlejší. Pak už cesta pokračovala v poklidu. Jen někde u Norimberku to chvilku stálo. Ale do Prahy jsme pak dorazili kolem druhé (?) ráno. Takže v docela pěkném čase.

Druhý den jsem mohla v klidu vyspávat a odpočívat. Zato Vláďa si užil různé obíhání kamarádů a servisů, ale nakonec mu zbyl čas i na kolo (nebo to bylo až v pátek?).

V pátek jsme naopak „cestovali“ spolu – po různých nákupech. Přeci jenom, moci si v obchodech „pokecat“ česky je příjemné. Taktéž české ceny. I když ty rozdíly vnímáme stále méně a méně. Můj seznam na dvě A4 jsme zvládli bravurně. V podvečer se za mnou ještě zastavil kamarád a na sedmou mě Vláďa zavezl do centra, kde jsme v Lokále měli sraz z lidmi z gymplu.

Žel, účast byla dost bídná. Sešlo se nás 9 z celkového počtu třiceti, i když „pozvaných“ bylo asi kolem 15. No i tak jsme si pěkně popovídali, čas běžel a já až v jedenáct zjistila, že už jsem tou dobou vlastně chtěla být doma. Dlouhý den. Vláďa byl tak hodný a zase pro mě přijel.

A v sobotu byl další velký den. Ráno jsme se mohli v klidu vyspat a až kolem poledního jsme vyrazili směr Blaník, kde měl můj bratranec svatbu. Počasí sice nic moc, ale to dobrou zábavu nepřekazilo. A kosa byla taktéž. Musela jsem nevěstu v šatech s holými rameny obdivovat. Já byla navlečená a stejně mi žádné vedro nebylo. Svatba se konala venku na statku, který nyní slouží jako penzion. Specialitou každého pokoje a i velké společenské místnosti byla kachlová kamna. Takže komu byla zima, mohl se jít schovat do tepla. Nechyběla spousta jídla, ohnivá šou, soutěž pro novomanžele a pouštění přáníčkových lampiónů. Ačkoli pro nás byly rezervovány dvě postele, ještě večer (v noci) jsme jeli domů. Stejně bychom se ráno museli hned sbalit a vyrazit směr Praha, takže takhle jsme to měli s pohodlným spaním doma.

Vláďa ráno ještě pomáhal se stěhováním kytek, já jsem si tradičně válela šunky u počítače a po obědě jsme vyrazili. Nikoli však přímo do Curychu, nýbrž do německého Ulmu, kde mě čekala dvoudenní konference (Symposium on Computational Biomechanics in Ulm). Byla jsem na této konferenci již před dvěma lety a bylo to supr. Je to docela malé, tak padesát účastníků, a prezentující studenti to mají zadarmo. Takže si hradí jen dopravu a ubytování. Stejně jako před dvěma lety jsem se ubytovala v hotelu Astra, který je cca 5 minut chůze od místa konání konference. Na rozdíl od doby před dvěma lety měli letos WiFi již v ceně hotelu, takže jsem mohla být s Vláďou v kontaktu. Do Ulmu jsme dorazili po deváté večer (Vláďa měl před sebou ještě cca 3h jízdy do Curychu). Ještě jsem si doupravila prezentaci na druhý den, dala teplou sprchu a před půlnoc zalezla do postele.

Registrace účastníků byla až od 9:45, takže jsem měla spoustu času se v klidu vyspat, dát si snídani a připravit se. Bohužel žádné vedro. Ráno i pršelo. Na snídani jsem potkala Alexe (z ruského Permu), kterého jsem poznala loni na konferenci Human Biomechanics v Třešti. Chudák líčil, jak mu cesta zabrala přibližně 27 h (a to sebou táhnul i sádrový model jater!).

Vlastní konference proběhla opět ve velmi přátelském duchu. Tím, jak je tu relativně málo lidí, se dá lépe s někým dát do řeči a najít někoho, kdo pracuje na podobném problému. Přestávky na kávu, svačinku a obědy se střídaly s 1,5 h bloky přednášek. A v pondělí večer jsme měli společnou večeři v centru v tradiční švábské restauraci „Drei Kannen“. Minule to bylo také zde, to jsem si ale mohla „dovolit“ tam jít pěšky. Tentokrát jsem musela věnovat několik minut času hledání spojení. Naštěstí to nebylo tak těžké. Ptala jsem se (samozřejmě že anglicky) na recepci, jestli by mi nemohla dát internetovou adresu, kde bych spoje našla. Tak řekla, že by mohla, ale že to jen v němčině. „No to nevadí“. Ono ve výsledku, i když člověk tou danou řečí nemluví, tak vyhledat spoj není zas až tak těžké. Ale dobře, že ty základy mám, bylo to o to jednodušší. Takže až příště budu hledat systém městské dopravy, tak zde je odkaz: http://www.ding.eu/karten-und-plaene/ulmneu-ulm.html. Ve výsledku to funguje docela dobře. Až na to, že autobus, který jsem si vyhlédla, zrovna vynechal. Což znamenalo čekat o 10 minut déle. Pak jsem si ještě nevšimla, že autobus staví v jiné ulici, než jsem si myslela a udělala si tak neplánovanou procházku, ale nic dlouhého. Restauraci jsem nakonec našla. A protože byla zrovna doba chřestu, dala jsem si něco a la palačinku se sýrem, šunkou a bílým chřestem (tarte flambe / flamkuchen). Po zkušenosti z doby před dvěma lety jsem si nechtěla dávat žádný masový pokrm – to bych měla na tři večeře. Ale spolustolovníci si dali nějakou pánvičku pro tři a to byla hromada brambor, zelí, klobásek a masa … další jim s tím museli pomáhat a stejně se s tím nepopasovali.

Zpět na hotel jsem jela spolu s Alexem a ještě jedním klukem, který v hotelu bydlel. Byla jsem docela ráda, že nemusím jet sama. Kluci šli ještě pracovat na Alexově prezentaci na následující den a myslím, že se u toho docela bavili.

Druhý den jsem se u snídaně potkala znovu s Alexem. A k mému milému překvapení jsem zjistila, že odjíždí až následující den, což znamená, že si mohu zavazadla nechat u něj v pokoji a až budu po skončení konference čekat na Vláďu až pro mě zase přijede, tak mohu být u něj na pokoji. Super. Hotel jsem ráno zaplatila, vše si pobalila a vyrazila na další várku přednášek. Až nyní, když nepiji kávu jsem si uvědomila, jak moc kafe na konferenci normálně vypiji. Teď mi musel stačit džus. I když malou kávičku s hodně mléka jsme si dnes (po osmi měsících!) neodpustila.

Závěrem jsem moc ráda, že jsem jela. Mluvila jsem s profesorem z Aalborgu, zakladatelem AnyBody software technology, se kterým nyní pracuji. Celé pondělí a též u večeře jsem si sním chtěla promluvit, ale pořád jsem ho nemohla odchytit. No a pak si našel on mě. Řekl, že mám rozhodně kontaktovat jeho kolegu, který na něčem podobném , jak já, pracuje. A pak jsem se také dostala do kontaktu s klukem, který též pracuje na modelu čelisti, ale ne model jako tuhé těleso, ale jako deformovatelné. K čemuž bych se časem také chtěla dostat. Tak uvidíme, jestli z toho nějaká spolupráce vzejde.

No a ani ne v šest už jsme s Vláďou jeli zpět do Curychu. To byl dlouhý týden. No aby toho vlastně nebylo málo – druhý den jsem měla od osmi čtyř hodinovou přednášku o statistice (v němčině). K mému překvapení jsem se docela chytala. Ještě to mělo pokračování týden na to, opět 4 h. Ale teď už je fakt pobíhání po Curychu konec. No ještě se párkrát stavím v práci, o víkendu asi v centru na jeden rozlučkový večírek a pak už nevytáhnu paty z domu.