Vláďa jel někam lézt na stěnu (kopce), tak jsme zůstaly sami. A tak se konečně dostalo na curyšskou botanickou zahradu. Našly jsme ji jednoduše. A je moc pěkně udělaná. Nejzvědavější jsem samozřejmě byla na tři kopulovité velké skleníky, které v sobě ukrývají tropy a poušť. Začínaly jsme ovšem u záhonků s bylinkami a pokračovaly přes skalky se vším možným. V těch brzkých ranních hodinách (10 h, ale akorát se přecházelo na letní čas, takže pro jiné to mohlo být ještě 9 h :-)) jsme viděly jen pár dalších lidí s foťákama. Počasí bylo výborné – teplo, sluníčko. Bohužel kafeterie otevírá až v polovině dubna; asi se nepočítá s tím, že na konci března budou již skoro letní dny.

Od botanické jsme pokračovaly nejkratší cestou k jezeru (Zurichhorn). Z dálky byly vidět čínskou zahradu (tam se vypravím někdy příště). A konečně jsme vyzkoušely piknikovací deku. U jezera s výhledem na Alpy na udržovaném trávníku jsme rozložily naší károvanou deku a jaly se odpočívat a krmit Elišku. Válení se nám vydrželo docela dlouho.

Pak jsme se vypravily na tramvaj a tou do centra. Centrum jsme prošly a ještě neodolaly a zkusily novou „vlajkovou loď“ švýcarských mekáčů – The Prime. Burger jen ze švýcarských ingrediencí se 180 g Burgerem. Nebylo to špatné. I ve dvou jsme se pořádně najedly. Ačkoli jsou švýcarské restaurace nekuřácké, před nimi se kouřit smí. Takže na zahrádce před mekáčem se kouřilo, a proto jsme vzaly zavděk trávníkem opodál a opět použily naší deku.

Domů jsme dorazily kolem páté, jen asi hodinu před Vláďou. Na to že jsme odcházely v devět, to byl náš snad nejdelší výlet.