Jo, jo, kde jen je to předsevzetí, že vám zde sepíši shrnutí každého měsíce!? Je půlka října a já koukám, že článek za srpen je stále mezi rozepsanými. No což, tak jen trošku rozvedu těch mých pár poznámek a vrhneme se dál.
Tak srpen byl ve výsledku pěkně narvaný událostmi. Na konci července jsme se vrátili po čtyřech týdnech z Čech. My s Eli tam byly celou dobu, Vláďa přijel na poslední týden a jeli jsme spolu s Vláďovými rodiči na týden do Třeboně. Ubytování v Apartmánech Nový Svět bylo fajn, hlavně jsme měli luxus vlastní kuchyně, což je pro Eli dobré. Ale i tak jsme jedli často venku. Eli si ryby užívala dokud nedostala porci, kde i přes trojitou kontrolu našla několik kostí. Naštěstí je již ve svých dvou letech schopná to nejen oznámit, ale dané sousto i vyplivnout (Vedlejší efekt byl, že pak ještě několik týdnů, kdykoli v soustu narazila na něco „jiného“, to plivala se slovy „kost!“). Pak již dala přednost stejku. Jeden den jsme strávili u rybníka Svět, bylo šílené vedro. My s Vláďou jsme si zašli na masáž a na floating (38 stupňů horká „voda“, 200 kg vody + 250 kg soli, prostě jako v Mrtvém moři). Také jsme si v Českých Budějovicích půjčili tandem a udělali si 50 km výlet přes Křemži, kde zrovna byl Honza Š, který nás přivítal maminčiným domácím borůvkovým koláčem.
V Curychu pak za námi na týden dorazila Kačka se Zbyňkem. S nimi jsme podnikli výlet (lezení) na Partnunsee, foto zde http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Lezeni_Partnunsee/, a já s Eli jsme s nimi byly v Curychu na tradiční obhlídce toho nejzajímavějšího (z mého pohledu). Kačku, architektku, pak zajímaly i věci, které dosavaď nikoho z mých kamarádů nezajímaly 😀 Týkalo se to samozřejmě staveb a netýkalo se to jen Curychu, ale udělali si výlety všude možně po Švýcarsku.
Další z milých návštěv byl Pepa, který přijel vlakem i s kolem. Nezdržel se dlouho, ale i tak to bylo fajn. Na kole pak zamířil do Mnichova.
Konečně jsem si prožila můj dárek z Vánoc – létání. Ale nikoli venku, nýbrž ve vzdušném tunelu. A bylo to parádní!
Stejně jak v Praze, tak v Curychu bylo slušné vedro. A tak jsme s Eli vyrazily na koupaliště, které máme 4 minuty od baráku a kde jsem za celý náš švýcarský pobyt ještě nebyli. Mají to fajn. Je tu velký plavací bazén, menší bazén pro různé cachtání a pak úplně malý (rozuměj mělký) bazén pro prcky, kde je vody maximálně nad kolena. Eliška zprvu do vody vůbec nechtěla, ale pak se se to zlomilo a užívala si. Mají zde i prolézačky usazené v pískovišti. To se u ní se zájmem nesetkalo, páč ji strašně vadil ten písek na bosých nohou.
Po parných dnech následovalo sychravé a prostě i jinak hnusné počasí. A tak jsme vyrazili na jiný druh koupáku – do spa v Zurzachu, což je tak 40 minut jízdy od Curychu. Mají tady kde co – velký bazén, malý bazén pro děti, vířivky, restauraci, apod. Nejvíc mě zaujala jeskyně se slanou vodou, něco jako ten floating v Třeboni, jen to nebyl malinký bazén pro dva, ale ohromná potemnělá jeskyně s vodou. A díkybohu to nebylo tak vařicí jako v Třeboni. A kromě toho to bylo v rámci vstupného do komplexu :).
No a na konci srpna jsme zase vyrazili do Prahy. Hlavně kvůli tomu, abych měla trošku víc času na psaní disertačky a také se to lépe konzultuje tváří v tvář školiteli, než jen přes e-maily. Vláďa si v té době udělal lezeckou dovolenou s Honzou (na to mě neužije), o které jste se mohli již dříve na tomto blogu dočíst. Po třech týdnech si nás Vláďa zase vyzvedl a jeli jsme domů. Věděli jste, že letenka pro dvouleté dítě už stojí to, co pro dospěláka?! To byl také důvod, proč jsem Vláďu ukecala, aby nás vzal autem.