Jsem druhý víkend bez rodiny v Curychu, byt snad zrovna prochází generálním úklidem, žádné další povinnosti na krku, tak hurá na kolo. Z mé 2000m challange (vyjet na silničce na všechny švýcarské silniční pasy, co mají přes 2000m n.m.) mi zbývají poslední 3 pasy. Všechny ve Valisu a hrozně z ruky. Nakonec se rozhoduji pro Gross Sankt Bernard, jelikož je z nich nejvyšší. Mimo jiné, je to třetí nejvýše položený silniční pas ve Švýcarsku.
Bernard je potížista v tom, že se nedá naplánovat rozumné kolečko. Tudíž nezbývá, než ho vyjet nahoru, sjet na druhou stranu a znova nahoru a znova dolu zpět k autu. Navíc Bernard je z hlediska provozu hodně ošklivý pas a proto ho nechci jet z údolí. Plán je, dojet autem do nějakých 1950m n.m., kde začíná tunel pod pasem, a kde většina aut jede skrz, a napojit se na starou cestu do pasu, kde už provoz bude mírnější. Navíc se tím vyhnu nepříjemným galeriím a kratším tunelům, kde to cyklisti rozhodně příjemné nemají.
Z Curychu vyrážím těsně před šestou a před devátou jsem na parkovišti. Cesta je sakra dlouhá, speciálně na jednodenní výlet … ale což, 8 let jsem se k tomu nedostal udělat si cyklo víkend ve Valisu, tak to holt jednou kousnu.
Bohužel díky horší předpovědi počasí se rozhoduji již tak krátký výlet ještě víc zkrátit. Původně jsem chtěl na italské straně sjet až do Cerisey, kde se spojuje stará cesta s provozem z tunelu, ale kvůli možným bouřkám už kolem jedné odpoledne se rozhoduji sjet jen do cca poloviny. I tak je kolem 7km a pětiset výškových metrů dolů z pasu.
Stoupání ze Švýcarské strany je peklo. Konstantně prudké na úrovni 10% či lehce přes a jen pár kratších úseků na vydýchání, které srážejí průměry na kilák k hodnotám, co si člověk přečte na Internetu – tzn. všechno kolem 8,5% a jen poslední kilák 9,7%. Hot není 8,5% jako 8,5% … Jedu si svou oblíbenou strategii, že když už nemůžu, tak je stejně nejvyšší čas si udělat novou fotku. A funguje to výborně. Dokonce jsem kvůli focení nucen stavit častěji než bych potřeboval odpočívat.
Do pasu se dodrápu po nějakých 40 minutách čistého jízdního času. Co jsem koukal na Stravu, tak nejlepší to jezdí i za 20 minut. No jsou krapet někde jinde 🙂 Fotím, baštím a mažu dolu do Itošky.
Když dorazím na místo otočky, tak konstatuji, že se mi to povedlo vybrat skvěle, jelikož pojedu jen tu pěknější část pasu. Otáčím a začínám šplhat zpět.
Italská strana je super. Pro nás méně trénované je její sklon velice příjemný a jedu si vyloženě na pohodku. To se se švajcarskou stranou nedá vůbec srovnat. Tady bych si to dokázal představit vyjet až do pasu, aniž bych musel zastavit kvůli odpočinku. Ale jelikož se mi italská strana líbí víc, tak stavím snad ještě častěji a fotím a fotím. Ono vyfotit silnici, aby po ní zrovna nejelo auto nebo motorka zabere někdy dost času 🙂
I tak jsem v pasu docela rychle. Fotím si sochu svatého Bernarda, na švýcarské straně dělám chabý pokus o vyfocení bernardýna a mažu zpět k autu. Výhoda jezdit pas takhle z obou stran naráz je v tom, že fotím cestou nahoru a pak se nemusím kochat a zastavovat ve sjezdu a můžu si užít pořádný sjezd. Z pasu u auta jsem byl za 8min 32sec (je to nějakých 6km …) a bylo pár minut před polednem. Holt příliš krátký výlet zaplacený příliš dlouhou cestou. Ale nelituji.