Úterý

Eli už je o něco lépe, ale na lyže ji nepoženeme. Vláďa na tom tak dobře není. Dle vzoru, který máme naučený u dětí, střídá po 4 h Dafalgam a Ibuprofen a pozoruje, jak rozdílné mají léčivé účinky (že třeba Dafalgam nepomáhá moc na bolest hlavy, zatímco Ibuprofen ano). Venku už není taková vánice jako včera, jen pod mrakem. Od Vládi dostávám volno a mohu na běžky, že to prý s dětmi zvládne.

Volím úžasnou trasu – 10 km z kopce. Jedu celou dobu ve směru malé říčky. Tedy trasy L4, L3, L2 a L1 přes městečka Valzur a Mathon až do Ischgl, což je ohromné lyžařské středisko. Sice to je pořád „z kopce“, ale mě to jako sportovní aktivita stačí. Na konci nezapomenout vypnout sportovní tracker na hodinkách Samsung SmartWatch i na telefonu (Endomondo) a jdu hledat zastávku skibusu (Vláďa jezdí tuto trasu samozřejmě dolu i nahoru). Jeden zrovna přijel. Nutím ztuhlé nohy do klusu, nastupuji za skupinku sjezdařů, sundavám zamlžené brýle a hřeju se. Stojíme a čekáme. … Nakonec mi to nedá a jdu se řidiče zeptat, jestli jede mým směrem. Jako stojíme správným směrem, ale konečnou Wirl jsem na ceduli nezahlédla. Tak prý ne, jede opačně. Jen co vystoupím, tak to opravdu otočí do protisměru a jede pryč. No to bylo o fous! Můj autobus přijíždí asi za pět minut, takže dobrý. Dávám si čokoládu a těším se na oběd. Přejedu o zastávku (schválně) a jdu ještě do pekárny pro sláďurky. Domů to mám na běžkách pak 6 minut.

• 

Tím, že je Vláďa v klidovém režimu, dočetl již svoji knížku, kterou si na týden vzal. A co teď, že? Nabízím mu svoji – cestopis Dominika na cestě (ten jsem pro změnu stihla na dovče dočíst já, co ta holka všechno sama nezvládla!) nebo jím opovrhované audioknihy. Mám jich ve své virtuální poličce stovku 🙂 No a tak se stalo, že něco, co tak zavrhoval a za co se mi vysmíval, se teď stalo jeho drogou. I on teď pochopil výhody audioknihy – můžete „číst“ všude 🙂

Po obědě šlofíček a pak jdu s Matym na procházku do obchodu. Po pár desítkách metrů se vracíme pro saně. Naše silnice je sice protažená, ale vrstvička sněhu, po které mohu Matyho táhnout, zůstává. A dá se dojet skoro až k obchodu.

Večer je pohodička, Vláďa odpočívá v posteli, děti si hrají u stolu. Když v tom Maty sedící hned vedle mě slítnul ze židle. Ne že by sklouznul, ale prostě jak seděl, tak se skácel zboku přímo na hlavu. Já ho nestihla chytit, on si tam ani nestihnul dát ruce. Jak chtěl pro zatoulanou kostičku pod stůl, tak mu to podjelo. Pády na hlavu prostě „miluji“. A nejlepší na tom bylo, že jak Maty navíc celý den nespal (poobědové šlofíčky bojkotuje), tak na něj teď ta celodenní únava dopadla a on po pár minutách usnul. Což mi ve spojení s tím pádem nepřišlo úplně nejlepší. A tak jsme se všichni nabalili a pro jistotu jeli do nemocnice. Vláďovi zrovna začaly působit prášky proti teplotě a bolesti hlavy, takže nás všechny v pořádku dovezl až do nemocnice v Zams, 45 minut cesty. Tam jsme dorazili před osmou večerní. Na řadu jsme šli asi během půl hodiny, takže dobré. Maty se na parkovišti probral a zajímal se o dění kolem sebe. U doktorky se opakovala stejná scéna jako před (asi) půl rokem v Curychu – takže upadl na hlavu, brečel, nezvracel. Usnul nebo omdlel, byl v bezvědomí? Trošku jsem si nebyla jistá, jestli bych poznala rozdíl mezi spánkem a bezvědomým. Z očí ji bylo naprosto jasně vidět „zase jedna hysterka“. Po chvíli přišla s návrhem, že si nás tu nechají přes noc. Ulevilo se mi. Bereme papíry a jdeme na dětské oddělení. Tam chvíli čekáme, protože sestřiček tam nemají nazbyt. Maty mezitím ožil, bere Eli za ruku a jdou si hrát. Sestřička na to skoro až pobaveně kouká. A když pak navíc prohodí, že tam mají dost nemocí, jako třeba žloutenku a že Maty vypadá docela ok, nedá mi to a jdu se znovu domluvit s doktorkou. Vědět, že budu muset čekat další hodinu, tak si asi jdeme s Matym rovnou lehnout (muselo se čekat na hlavního doktora, se kterým to chtěla prokonzultovat, a ten byla na operačním sále). Propouští nás s tím, že kdyby se choval divně, máme zase přijet, nebo jít ráno za doktorem, který je přímo v Galtür. Je půl dvanácté a my jedeme domů. Naštěstí měl s sebou Vláďa i růžové štěstí (ibuprofen). Cestou do nemocnice jsem se uklidňovala, že tam nebude nával, kdo by v úterý večer chodil na pohotovost (víkendy to je jiná). Tak teď už to víme – sjezdaři a opilci. Jedna holčička dostala taková „křidýlka“ asi si hnula s hrudní páteří či žebry, další dostala sádru na nohu, pro opilého pána si přijela policie, další paní s (asi) otřesem mozku ležela na lehátku a také čekala na šéfdoktora.

Maty je v pohodě a nic mu není ani v noci ani druhý den. Ale máme ho držet v klidu.

Středa

Konečně azuro. Elišce už je dobře, tak jede na lyže. Vláďovi není dobře, takže beru Eli skibusem. Všechno na ní snad správně navlékám, utahuji boty, nasazuji helmu a pak už jen čekáme, až si Tim všechny děti přebere. Eli si vyškemrala hůlky, že s nimi před začátkem výuky bude zkoušet jezdit (do teď jezdí její družstvo na svahu bez hůlek) a světe div se – oni s nimi již mají jezdit. Takže ještě štěstí, že jsme je měli s sebou. Zpět jedu opět skibusem, zastavuji se v obchodě. Pak jdu s Matym do herny, přeci jenom máme být v klidu. Před obědem jede Vláďa vyzvednout Eli autem. Ta očekávala mě, tak to prý obrečela. Sice je obědová pauza dvě hodiny, ale s přesunem to je tak akorát. Na odpoledne veze Vláďa Eli zase autem. My se s Matym pomalu balíme a vyrážíme na bus – Elišku po lyžování vyzvedneme. Na sluníčku je krásně. Když Eli dojela, dali jsme sváču a lyžmo jsme vyrazili dolů. Tedy Eli na lyžích, Maty na saních. Po parkovišti tedy po svých. Když se Eli následně upínala do lyží, tak Matyho píchla (omylem) hůlkou pod oko. Chudák Maty, pro něj je tahle dovolená fakt plná nástrah. Krev neteče (vybarvilo se to až doma v teple). Maty vzápětí usíná. V jedné ruce táhnu saně, v druhé Eli, ta si to užívá. Kus musíme jít po silnici, saně trochu drhnou, ale pořád to jde.

Po svačině vyražím na krátký běžkařský okruh. Sluníčko už zapadá a okamžitě se ochlazuje. L4 s odbočkou do obchodu mi zabere 40 minut (4 km). Vláďa se ptá, co se to Matymu na tváři stalo.

•