Kluci si de facto vyžádali, abych napsala pohled na jejich „závod“ i z mého pohledu (Vláďův článek, Tomův článek). Už loni o této taškařici Vláďa básnil, to to ještě vypadalo, že když už bychom jeli, tak by jela i žena druhého účastníka, tak si říkám, ve dvou to dáme (nemám ráda řízení, trochu handicap pro doprovodné vozidlo). Ale letos, když se vlastně najednou rozhodlo, že za 2 týdny se jede, jsem zjistila, že budu jen já, pokud si k sobě, nebo místo sebe, nikoho nenajdu … nenašla. A tak jsem do poslední chvíle doufala, že bude hnusně a akce se, když ne zruší, tak alespoň posune. No nestalo se. Předpověď byla krásná. Tak jsem holt Vláďovi na nákupní seznam, ke všem těm jeho driákům, přidala pár drobností pro sebe, zabalila si knížku, brýle a spacák, prošla jsem si ještě jednou mapy postupů a místa zastavení pro auto a smířila se s osudem. A děti si užily víkend u babi s dědou.

Ráno před odjezdem jsme se s Vláďou klasicky vzbudili už před šestou, Tom už spal u nás, takže nasnídat, dovařit oběd, připravit kafe a jede se na start. Tom bedlivě sledoval timing 😀 Neustále. Ačkoli jsme byli už v 9:45 na místě a start by tak mohl být už v 9:50, kluci trpělivě čekali do desíti, aby jim časový harmonogram co nejlépe seděl. Foto s prvním kopce (Klíč) v pozadí a start! Posbírala jsem vše kolem auta, seřídila si pro následujících 24 h sedačku, zrcátka, nastavila mapy, párkrát se zhluboka nadechla a pomalu vyjela k mé první zastávce. Kluci své povídání dělili podle vrcholů, já podle zastávek. Těch bylo 12. S Vláďou jsme se pomocí street view předem podívali, kde a jak budu parkovat, takže jsem byla trochu klidnější.

Mé postupové body vypadaly následovně:

První zastávka u viaduktu na křižovatce s lesní cestou. Les nikde, tak mě to trochu zmátlo, všechno vykácené, ale GPS mluvila jasně. Od startu sem to mají kluci 3,5 h, takže já mám ještě cca 3 h čas na malou procházku. Zrovna probíhá chodecká Výzva 10 000 kroků, takže se budu snažit trochu chodit. A protože mě jde o kroky, nikoli nastoupané kopce, volím odhadem ucházející okruh kolem Středního vrchu. Když jsem asi ve čtvrtině, přišla zpráva od Vládi, že už jsou pod Klíčem!! V době, kdy to podle rozpisu měli mít ještě 20 minut NA Klíč! Panika. Nestihnu se vrátit k autu. Odhaduji, kolik můj okruh asi má … v tomhle nejsem dobrá. No nic, Vláďa má druhý klíč od auta, tak mě tolik na místě nepotřebují. Můj okruh měl nakonec jen 4,5 km, takže času dost. U auta jsem si trochu roztřeseně zkontrolovala, že je opravdu zamčené 😀 a vydala se klukům naproti. Od auta už jsem se moc nevzdalovala, ale i tak dala další 4 km. Pak jsem se uvelebila na károšku s kafem a knížkou a ve stínu jediného smrčku široko daleko čekala. Za cca půl hoďky tu byli – v nohách Klíč, Malý Buk a Velký buk. Doplnit pití (to si ho ještě mixovali sami :-)), těstovky s mákem, pár kousků masa, colu. Nezdá se to, ale 15 minut se tu zdrželi. Odcházejí ve 12:40 (50 minut náskok oproti plánu!). Teď je čeká Velká Tisová a Sokol. Já pomalu sbírám věci poházené kolem auta a jedu dál. Do Mlýnů.

Musí se nechat, že ačkoli je tahle silnička na můj vkus dost úzká, tak je krásně malebná, sluníčko hřeje. Jen předjíždění cyklistů není moje oblíbené … následně zjišťuji, že přesně v tom místě, kde jsem je předjížděla, bylo nádraží, kde jsem měla zastavit. Sakra … Jedu další dva kiláky, než se dokážu otočit. Parkovišťátko, které na mapách, když jsme se dívali, bylo prázdné, nyní tak prázdné nebylo. Zaparkovat, dvakrát zkontrolovat, že jsem zamkla a jdu se zase projít. Teď mám cca 1,5 h, takže jdu jen do lesa a zase zpět a následně jim jdu naproti. Jakmile je v dálce zahlédnu, otáčím to a jdu zpět – jejich tempu bych nestačila :D. Nevypadají moc čerstvě. Teplíčko dělá svoje. Doplňují vodu, převlékají propocená trika a kraťasy, pózují pro fotku a uhánějí směr Střední vrch a Studenec. Tom mi bere moje NW hole – jeho mají povolenou aretaci a jsou nepoužitelné. Je 14:15, náskok hodina oproti plánu. A já mířím na zastávku Křížový Buk.

Malebná vedlejší cesta, nikde nikdo, jen cyklista, který do kopce jede skoro rychleji, jak já. Plácek u turistického rozcestí je narvaný auty. Parkuji na třikrát, pořád se mi to moje místečko nezdá. Tohle je dvouzastávka. Kluci se přiřítí ze Studence, nechají věci v autě a poběží na Javor a pak se zase vrátí k autu. Přezouvám boty za ponožkoboty a pomalu vyrážím na Javor (úvodní fotka). Já nikam nespěchám, takže mi to zabralo skoro 1 h 45 minut (6,5 km), kluci to mají v plánu na 40 minut 😀 U auta je pěkné odpočívadlo, dávám si pozdní svačinku, hořčík (už mám za sebou náhodou 20 km) a čtu si. Kluci dorazili kolem páté. Vláďa ze sebe strhal několik klíšťat a stěžuje si, jak je mu blbě. Instruovali mě, co komu mám namíchat za ioňťák a tekutou stravu, k tomu doplnit vaky vodou, a pádí si odskočit na Javor. Přemýšlím, co jim můžu sníst, aby jim to nechybělo 😀 Po Javoru dopíjejí třetí litr coly a míří na Chřibský Vrch. Je 17:55, kontroluji, jestli jsme nikde nic nezapomněli a mířím do Chřibské s jasnými instrukcemi – na pumpě sežeň další colu (a pro sebe záchod :D). Pumpa je o víkendu zavřená. Sakra. Parkuji na domluveném místě na náměstí v Chřibské (od posledního zastávkového místa jsem to měla 4 minuty jízdy 🙂 ) a koukám, že hned vedle je otevřený obchod! Takže colu, kafe v plechovce (fakt jsem myslela, že kupuji tmavé, no což), k tomu makové koláče a zásobu dětských přesnídávkových kapsiček. Kluci už pevnou stravu moc nedávají. Na náměstí je výstava velkoformátových fotografií, jak se les zotavuje po požárech, které tu v Českém Švýcarsku zachvátily les. A pak vyrážím klukům naproti. Stále mají vražedné tempo, takže jakmile je na konci louky za vesnicí zahlédnu, opět to otáčím a mířím k autu. Stále mají hodinu náskok oproti plánu, je sedm. Původně se tu chtěli převlékat na noc, ale tohle je ze všech těch našich zastávkových míst opravdu to nejméně vhodné k takovému obnažování. Ale na další zastávku to stihnou ještě za šera, tak rovnou pokračují dál.

Rybniště. Mám cca hodinu na procházku, takže jen rychle po okolí, hlavně se neztratit. Telefon je sotva na 20 % energie, během těch krátkých přejezdů se v autě moc nenabije. Takže ani neposlouchám audioknížku. Zato jsem narazila na nádraží na čistý záchod. Zpět u auta rozbaluji karimatku a rovnám si záda. V nastálém šeru si ještě chvilku čtu. 20:10 a kluci jsou tu. Převlékají se, já mixuji ty jejich drijáky, ládují se hořčíkem, Vláďa si místo jídla dává černé uhlí. Já si tak maximálně připravuji k ruce svojí velkou příruční baterku, kontroluji, že jsme nic nezapomněli a vyrážím do tmy. Mají před sebou Plešivec a Jedlovou a do další stanice 2 h 40 minut.

Jak zaznělo na začátku – nerada řídím. Navíc nejezdím v dešti, ve sněhu a … v šeru a ve tmě. Takže paráda. Naštěstí tohle jsou takové Kotěhůlky, že tu po osmé zas až takový provoz není, tak mohu jet v klidu 30-40 km/h 😀 Ptala jsem se Vládi, proč je cesta na Stožecké sedlo naplánovaná spodem, když by se mi horem po větších silnicích jelo lépe. Řekl, že neví. tak jsem jela horem. Poté, co jsem sedlem profrčela bez možnosti zastavení – parkoviště totiž bylo na druhé straně silnice a přes dvojitou plnou čáru, navíc s cedulí „zákaz otočení do protisměru“, se mi to úplně sekat nechtělo, tady auta ještě touhle dobou jezdila – jsem to zjistila. Takže hurá … až do Svoru. Navigace mi totiž vůbec nechtěla poradit, kde jinde bych se mohla otočit. Takže celých 6 km dolů a 6 km nahoru jsem si říkala, že už tedy chápu, proč to bylo naplánované směrem od jihu – jinak na tom parkáči prostě nezaparkujete. Touto super zajížďkou se mi trochu zkrátil čas na odpočinek. Parkuji v rohu prázdného parkoviště. Je azuro a jsou krásně vidět hvězdy. Se záchodem si konečně nemusím dělat starosti, tady je fakt pusto prázdno. Dokonce si i čistím zuby … pod hvězdami :-). Zamykám se v autě. Plán spát pěkně natažená v kufru se sklopenou půlkou zadních sedaček se vůbec nesnažím zrealizovat, všude jsou krámy. Sklápím si sedadlo spolujezdce, nastavuji budíka na 23:00, chumlám se pod péřový spacák a snažím se spát. … Moc to nejde. Kolemjedoucí auta osvětlují stromy všude okolo mě. Jednou na parkovišti někdo zastavil, měli čelovky, vyběhli do tmy, aby se za pár minut opět vrátili, nasedli a odjeli. Následně tu zaparkoval náklaďák, něco si zkontroloval a zase jel. Další náklaďák troubil na pomalého osobáka. Takže spánek nic moc. Nějaký šestý smysl mě donutil se mrknout z okénka zrovna, když kluci byli na konci parkoviště. Nepředpokládala jsem, že by se za dvěma světluškami mohl skrývat nějaký úchyl, v jedenáct večer, tak jsem jim odemkla. Došlo na kafe. Ani nestíhám sledovat, co všechno kluci v autě berou a naopak tam nechávají. V kufru je hrozný bordel a nepřehledno. Doplňuji jim vodu, ioňťák a tu jejich divnou tekutovou stravu. 15 l kanystr s vodou byl super nápad. Dostávám pusu od Vládi a už jsou zase na cestě. Můj další cíl jsou Valy, konkrétně pole za Penzionem Na Hřebenovce, kde jsme před dvěma lety byli v rámci podzimní dovolené na pozdním obědě.

Provoz je již velmi malý, jedu pomalu, po odbočení na vedlejší cestu jedu ještě pomaleji, děsím se srnek. Fakt jedu 30 🙂 Adrenalin mi zahání únavu. Tenhle přejezd je na 16 minut, ale navigace čas dojezdu neustále posouvá. Trošku jsem ji tou mojí pomalou jízdou doběhla 😀 Dokonce si pouštím dálková světla! To je výhled! Já dálkovky nikdy nepoužívám, když nejezdím v noci, že ano. Dá se to. První srnku potkávám na okraji Dolní Světlé … poklidně stojí u popelnice. Za vesnicí mi naopak přeběhne přes cestu jezevec či co 🙂 Pomalou jízdu si užívám a je to mnohem lepší než přes den, to by tu určitě byl provoz a nemohla bych jet pohodlně tímhle šnečím tempem. Dle domluvy parkuji na okraji louky. Je kolem půlnoci. Zadním sklem mi svítí světla Penzionu na Hřebenovce. Kolem půl jedné zhasínají. Kluci by měli z lesa vyjít přímo přede mnou na konci louky někdy za 3 h (?). Nastavuji si pro jistotu budíka a pak se chumlám pod spacák opět na místě spolujezdce. Pohodlí nic moc, ale alespoň mi není zima.

Opět jsem se koukla z okna zrovna, když se vynořili z lesa. Jsou dvě hodiny ráno. Obouvám se a beru si čepici a péřovku. Snažím se je povzbuzovat. Vládi mi je trochu líto. Navíc nechápu, jak to můžou dávat. Od poslední zastávky za sebou mají Pěknavčí Vrch, Luž a Plešivec. A teď míří na Hvozd (tfuj, tam jsme před dvěma lety byli) a Popovu skálu. S baterkou opět kontroluji, co se kde zapomnělo, ještě si kontroluji, jestli někde při otáčení nezajedu do bahna, a pomalu vyjíždím. Mířím do Petrovic, přejezd na 15 minut, parkování mi Vláďa vybral přímo u autobusové zastávky na parkovišťátku. Celou svojí cestu se modlím, aby tam bylo místo a také počítám, kdy tam kluci dorazí. Parkuji přímo pod pouliční lampou (na spaní bezva) a dávám si budíka na pátou. Tentokrát jsem se schoulila na zadní sedačku. A usnula, jak špalek. … Kluci jsou přesní, jak hodinky. Nevím jak to, asi nějaký vnitřní šotek, naučený od dětí, že jsou prostě zvuky, na které se reaguje, budím se, jak slyším cvakat hole po silnici. Je 5:20 ráno. Dneska jsem to těm ukřičeným ptáčkům-zpěváčkům nandala! A vstala ještě dřív, než mě tím svým otravným zpěvem vzbudili! Yes! Jak málo stačí k radosti. Vláďa tak moc radostně nevypadá. Nechápu, že ještě vůbec pletou nohama. Jinak mi přijde skoro až trapně, jak mě na každé potkávačce děkují, nepřijde mi, že bych dělala něco extra :D. Já měla fakt docela pěkný den. Co by člověk neudělal pro chvilku bez dětí, že ano 🙂

Přejíždím do Babiččina odpočinku. Kluci to sem mají cca 2 hodiny, přes Sokol (další). Původně jsem si myslela, že už se teď zase půjdu projít, pomalu se rozednívá a já musím nahnat kroky do chodecké Výzvy. Ale jsem uprostřed lesa, klídek, únava … opět usínám na místě spolujezdce a probouzím se pohledem na kluky, jak mi přecházejí před autem. Je 6:55. Vláďa vypadá víc než špatně. Do cíle to mají už jen 9 km! Trochu se bojím, že to Vláďa nedá. Já se do cíle těším. Je už světlo těch pár hodin spánku bodlo. Navíc ujídám klukům sladké bochánky a makovec, stejně nevypadají na to, že by to chtěli :D.

Oficiálně už mě čeká jen cíl. Ale tam se nedá pořádně zaparkovat. Tedy, já si nemyslím, že tam, kde jsme startovali, bych chtěla prostě auto na delší dobu nechat. A tak zastavím ještě v Mařenicích u dětského hřiště (to bylo v plánu, pokud by byla krize, ale kluci se už v autě zastavovat nechtěli, cílí na čas pod 23 h) a šla jsem jim naproti, v kapse pytlík slaných kešu na snídani. Na rozdíl od včerejška jsem tentokrát došla až k nim – jejich rychlost výrazně klesla, tak jsem s nimi nejen držela krok, ale mohla jsem si s nimi i povídat. A kosa byla. A oni jen v tričkách. A ještě jednou jsem je potkala – 1 km před cílem jsem si našla místečko na parkáči v Martinově údolí u léčebny plicních onemocnění. Jak jsem jim šla naproti, tak ve mě na chvilku hrklo, že jsem je minula, že byli moc rychlí (to jsem měla skoro u každé zastávky, když jsem jim šla naproti), ale trefila jsem je. A pak hurá do cíle a opět jim jít naproti, to už jsem nešla nijak daleko. Nechápu, že je ještě mohlo napadnou, že by si kousek popoběhli (teda Vláďu to fakt nenapadlo).

Dali to! Nejen, že to celé dokončili, ale dali to pod 23 h! Ono totiž ti, co to dají v čas 23-24 h spadají do speciální kategorie a do té Tom prostě nechtěl. Mě to naopak připadá, jak kategorie srdcařů. Si to vemte – rekord na tuhle trasu je nějakých 10 hodin. To je prd zábava – to dáte celé za světla a potřebuje tak maximálně dvě zastávky. Ale lopotit se 24 h ! To je jiná!

Kluci byli úplně mrtví. Vláďa se natáhnul na karimatku a nemohl se zvednout. Tom seděl na kraji kufru a svaly na nohách si asi pořád myslely, že jdou, jak se v nich stahovala vlákna.

No nakonec jsem je dostala do auta 🙂 Naposledy obešla auto a zkontrolovala, že jsme nic nezapomněli a vyjeli jsme směr domů. Řídila jsem samozřejmě já. No a co vám budu povídat – takhle dlouhou trasu (cca 1,5 h mým tempem ze Svoru domů) jsem ještě nikdy asi nedala. Na dálnici jsem kupříkladu zjistila, že naše auto má nejen pátý, ale i šestý rychlostní stupeň! Chichi. U Liběchova jsem opět musela předjíždět traktor. A pak náklaďák. A chtělo se mi spát. A kluci chrápali. A klimoška moc klimoškovala. A v Chabrech byla zavřená jedna ulice a musela jsem to objíždět. Prostě past vedle pasti. (Ale následně jsem po Vláďově kontrole vozidla dostala pochvalu, že jsem jezdila úsporně :D)

Už jsem se těšila do postele. Ale to jsem nejprve musela vynosit klukům věci, pak se vařil oběd a pak … si Vláďa prosadil, že si ještě s Tomem musíme zahrát Zeměplochu! Teprve pak Toma odvezl domů … a to já si už šla lehnout. Někdy ve tři odpoledne (chce se mi spát jen tím, jak o tom píšu 😀 ). Takže to byl zážitek na 33 h s pár hodinkami nepohodlného spánku. Ale já si to docela užila 😀 Náhodou jsem si za tu dobu naťapala 30 km do sbírky. Což je za posledních XY let můj rekord 🙂

Prostě masakr, co příčetného člověka nemůže prostě napadnout podniknout!