Už ani nevím, před kolika lety jsem narazil na akci s názvem Prominentní Vrcholy Lužických Hor. V té době jsem dotyčným tiše záviděl, že jsou tak fit, že mohou něco podobného absolvovat. Pak se ale událo MS v Rogainingu na Paprsku a tam jsem zjistil, že když se všechno tak nějak sejde, tak by to mohlo jít. A povedlo se mi k tomu i naočkovat parťáka Toma. Pak už jen zbývalo zvolit ten správný moment a spustit teátr, kde se dával kus
Absurdní komedy-drama aneb Infantilní zhodnocení jednoho životního snu
v hlavních rolích:
Tomáš aka Tučňák (familiérní pojmenování od kolegů z dob společného zaměstnavatele)
Vláďa aka Totořík (familiérní pojmenovaní od jeho milovaných dětí)
Míša aka Mimikyu (familiérní pojmenovaní od jejího milovaného syna) aka Správkyně Pojízdné Krmné Stanice
Někdo má cestu o 15 zastaveních, někdo o 18. Průběh se však v mnohém neliší …
Totořík a Tučňák se vydali na tu delší.
Tučňák je svědomitý a připravil jízdní řád, který kontroloval na každém zastavení, jestli vše jede na čas.
Zastavení první „Klíč“: Tučňák vzlíná, jako by snad uměl létat a Totořík funí a potí se.
Zastavení druhé „Malý Buk“: Tučňák povzbuzen dílčím úspěchem špačkuje nad kvalitou místního nestabilního podloží. Totořík funí, potí se, snaží se hydratovat, potí se a tak dokola.
Zastavení třetí „Velký Buk“: Tučňák okouzlen okolní krajinou a posílen předchozími leteckými úspěchy (čti náskok oproti jízdnímu řádu) se rozhoduje zdolat jiné zastavení. Totořík ho na vršku však vrací do reality a za lehkého špačkování nachází správný vršek. V mezidobí se potí, hydratuje, ale to už je ohraná písnička.
Zastavení čtvrté „Velká Tisová“: Tučňák je v laufu, nechápu, že přírodovědci dávno nezjistili, že umí létat. Totořík se přežral v krmné stanici a je mu těžko.
Zastavení páté „Sokol“: Asi jsme zabloudili. Jinak si těžko vysvětlit, že máme jít po cestičce a přitom se prodíráme suťoviskem a křovím. Totořík se trochu oklepal a vzlíná tak, že i Tučňák zaostává.
Zastavení šesté „Střední vrch“: I tučňák se umí potit a funět. Speciálně, když se leze po skalkách. Totoříka začíná bolet bříško, stále se potí jak čuník na rožni a stále hydratuje o 106.
Zastavení sedmé „Studenec“: Cestou Totořík zjišťuje, že Tučňák asi nebude tučňák, ale asi vorvaň. Neustále vydává hluboké niterní zvuky. S kým se to asi snaží komunikovat? Na šestém zastavení Totořík umírá a odmítá už udělat byť jen jeden krok. Tučňák, vlastně vorvaň, ho nagelovává jak elegána a s křečovitým úsměvem míříme na krmnou stanici. Totořík tak moc hydratoval, že mu na zastavení dochází veškeré pití.
Zastavení osmé „Javor“: Vorvaň se snaží vzlínat jak tučňák, ale moc mu to nejde. Kdosi sliboval, že se bude chodit jen po cestičkách a sem tam terénem, ale hold je to asi to sem-tamo. Totoříka jen zaráží, že se zatím to semo-tamo vyskytlo u každého zastavení. Na vršku je Totoříkovi zle.
Krmná stanice: Mimikyu nám v mezidobí připravila veškeré pitivo, tak jsme to měli výrazně jednoduší. Totořík se snaží najíst a napít a ani jedno se moc nedaří. Co se ale daří je udržet obsah žaludku poté, co si loknul Birrela. Ale stálo to hodně přemlouvání.
Zastavení deváté „Chřibský vrch“: Vorvaň je v dobrém rozmaru. Stále se skrze své hluboko niterní zvuky snaží navázat s někým komunikaci a stále mu nikdo neodpovídá. Totoříkovi je cestou do kopce zle a stále ho bolí bříško.
Zastavení desáté „Široký vrch“: Asi nejpříjemnější zastavení. Dalo se na něj dojít i bez srdečního kolapsu. Byste nevěřili, jak rychle se umí vorvaň pohybovat po asfaltu … Stále nikdo mu neodpovídá.
Krmná stanice: Vorvaň si cvičně sedl na karimatku na zem a už nevstal. Né, že by nechtěl, ale bez pomoci to jaksi nešlo. U Mimikyu objednáváme coca colu a kafe. Z Mimikyu už je zdatná míchačka různých podpůrných drinků, že by lecjaký barmani bledli závistí! Sama sebe přezdívá na chemického Alího.
Zastavení jedenácté „Plešivec“: Padla tma a s tím také teplota. Totořík provádí přesun z fáze uvařen, do fáze chladnutí. Vorvaň remcá nad tím, že místní skalní průchody nejsou dimenzované na vorvaně!
Zastavení dvanácté „Jedlová“: Noc nenoc, vorvaň stále vysílá signály k navázání komunikace (co jiného by to mělo jinak přeci být) a překvapivě mu stále nikdo neodpovídá, i když pár srnek se na něj mile usmívalo. Co ale Totoříka zaráží úplně je jeho pauzička před finálním výšvihem. Totoříkovi to je podezřelé a raději nechává vorvaňovi trochu soukromí a pomalým krokem vyráží napřed. Bříško stále nespolupracuje a od začátku taškařice toho moc nespapalo.
Krmná stanice: Totořík volí strategii přechodu na tekutou energii, kterou používá vorvaň. Mimikyu je úžasná a sehnala vše, co jsme si jen mohli přát. Drinky mixuje už poslepu, což se ve všudy přítomné tmě vcelku hodí. Totořík fetuje dvě černá uhlí s nadějí, že se třeba břuch umoudří.
Zastavení třinácté „Pěnkavčí vrch“: Z neznámého důvodu vorvaň stahuje gatě ještě před brodem, aby následně po brodu konstatoval, že to vlastně byla brnkačka. Totořík si mručí blahem, jak příjemně studeně profukuje a nadále snižuje svou teplotu. Taktika jiného zdroje energie či černé uhlí částečně zabrala, ale bříško stále odmítá cokoliv netekutého přijmout. Tak aspoň, že chvíli nebolí.
Zastavení čtrnácté „Luž“: Totoříkovi je lépe a tak nějak drží krok s vorvaněm. Tedy on se vorvaň zase převonačil na Tučňáka a i jsme si pěkně popovídali. Volíme defenzivní strategii a ze zastávky raději mizíme po cestě. Kdo by se chtěl lopotit ve volném lese, že?
Zastavení patnácté „Plešivec“: Totoříkovi je opět trochu zle, ale zarostlé volné kameny bez pěšinky Tučnáka přeci jen malinko zbrzdily. Totořík je smutný, že na zastávce nic, ale vůbec nic nebylo. Ani ta přitroublá triangulační tyč, kterou si už stihl tak oblíbit.
Krmná stanice: Totořík si myslí, že už mu je zle z toho, že má hlad. Sedá si na hranu kufru auta, rychle sní kus banánu a čokošky a ještě rychleji odbíhá do polí, aby nepošpinil auto. Udržel, je to kluk šikovná! Mezitím, co si Tučňák tláská zobáček, tak Totořík strká do kapsy jeden suchý rohlík a smutně odchází do tmy.
Zastavení šestnácté „Hvozd“: Tučňák už zase není Tučňák, ale vorvaň. Hlubinné zvuky se šíří do poklidné noci a nikdo jim stále neodpovídá. Totořík je cestou zmaten. Úsek, co byl dle značky na 50 minut, jsme uťapali za 15 minut. Tady prostě něco nesedí … Na zastávce je Totoříkovi opět zle, ani drink, ani suchý rohlík nepomáhají.
Zastavení sedmnácté „Popova skála“: Totořík už 12h pořádně nic nejedl, má hlad, je mu zle a když něco sní, tak mu je ještě hůř. Z vorvaně se stává tempomat konstantně nastavený na tempo 5.5km/h. Zastávka je zákeřná. Musí se na ni po schodech a ještě do toho úplně hloupě fučí. Cestou na krmou stanici si vorvaň stěžuje, že Totořín je pomalý z kopce a že takhle vůbec nebudeme plnit jízdní řád, který tak pracně připravoval, a na který jsme měli hodinu náskok!
Krmná stanice: Totoříkovi je zle, ale má to tu výhodu, že se tudíž nemusí vůbec zdržovat a hned pomalu vyráží směr posledního zastavení. Zato vorvaň do sebe leje kafíčko a tláská se vším nač přijde (teda neviděl jsem to, ale jistě to tak bylo 🙂 ).
Zastavení osmnácté „Sokol“: Jediná novinka byla, že byl zrovna východ slunce. Jinak vše při starém. Jednomu je blbě a ten druhý vydává temné zvuky. Na Totoříka se usmálo malinko štěstí, jelikož vorvaň se uklidnil, když zjistil, že máme dost času a prohlašoval něco o tom, že za ten čas tam Totořína dotáhne, i kdyby nechtěl. Škoda, že jsem si to nenechal ukázat v praxi, jak se tahá takový Totořík … To by totiž nedal!
Po poslední zastávce už následoval jen nechutně dlouhý, líný, přesun směr startovní flek, kam jsme se po 22 hodinách, 47 minutách a 43 vteřinách dostali a celou taškařici tím uzavřeli.
Post mortem
Tímto vyjadřuji svůj neskonalý dík jak Tomovi, že do toho se mnou šel a že to se mnou vydržel, tak i své drahé Míše, že nám vytvořila naprosto skvělé doprovodné vozidlo, i když řízení nemá vůbec v lásce.
Kuci, klobouk dolů a nejen za výkon. Už dlouho jsem se tak nenasmála!
Výhoda dlouholetého vztahu je, že jsem zmíněné vrcholy již také zdolala, některé dokonce na kole! Chybí mi Pěnkavčí vrch, Hvozd a Popova skála, ale potřebovala jsem na to 40 let!
Ahoj, díky za perfektní popis této vypečené akce, velká paráda! To je opravdu dream come true.
Inu, co k tomu dodat. Hlásí se Tučňák, překřtěný na vorvaně, a to jsem, prosím, pouze škytal – v porovnání s roganingovým říháním jiného parťáka a ex-kolegy Ivoshe, s nímž jsem obsadil na střídačku všechny místa na stupních vítězů v kategorii MO12, známé též “mezi slepými jednooký králem”, byly mé zvuky prakticky neslyšitelné, vlídné a přátelské.
Ale po pořádku. Když jsem si po přečtení tohoto skvělého dílka utřel z očí slzy smíchu, předal jsem odkaz do Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, a ti k tomu zjistili následující:
– První náznaky, že bychom tuto akci mohli absolvovat, začal Vláďa opravdu vykazovat před pár lety. Když jsem si na webu pvlh24.cz přečetl, že (cituji) “Okruh spojující tyto vrcholy má asi 130 kilometrů s nastoupáním 4700 metrů”, sdělil jsem mu, že spadl z jahody naznak a takový cvok že opravdu nejsem.
– Názor jsem začal měnit, když se ukázalo, že existují trasy jen o málo delší než 100 km, které navíc vedou po cestách. Byla to sice fáma, zejména co se cest týče, ale to jsme zjistili až během akce a to už bylo pozdě.
– Jsa top manager, neboli česky vrcholový manažer, bylo logické, že jsem musel připravit postupový plán. Algoritmus “na rovině je na cestách pohodová rychlost 5.5 km/h, výletnická poučka praví za každých 100 metrů stoupání přidat 10 minut” vygeneroval docela pěknou tabulku; základní chyba byla, že klesání těžkým terénem mimo cesty je často pomalejší, než stoupání, ale nikdo není dokonalý, že.
– Prvotní výstup na Klíč a další dva kopce, včetně taškařice s Boučkem (sic!) coby falešným vrcholem před správným Velkým Bukem, ukázala, že i v nečekaném vedru umíme kopnout do vrtule, a vytvořila geniální polštář, byť za cenu mírného vyděšení doprovodného vozidla.
– Oběd u viaduktu v Kytlici byl super, těstovky s mákem, kuře a cola fakt bodly, a před překvapivě pohodovým výstupem na Tisovou (čtvrté zastavení) jsem se cítil fakt v pohodě. Dolů jsme zase klusali; i ten Sokol celkem šel, byť narozdíl od Vládi kolmé stoupání terénem mezi šutry a klouzavým uschlým bukovým listím nepatří mezi mé hobby.
– Krize na mě přišla paradoxně dole, bylo vedro, a hydratace nehydratace, začaly se mi z rozpálené asfaltky dělat mžitky před očima. Vláďův návrh, že nepoběžíme ale jen půjdeme, přišel docela vhod, a ještě víc mi šla k duhu zastávka u auta, výměna komplet prosoleného merino trika a cca litr Coly, co jsem do sebe nalil.
– Šesté zastavení bylo peklo naprosté. Po cestě lesem to šlo, přes louku taky, ale jak došlo na finální výstup – cca 70 výškových metrů po čedičovém suku –, byl jsem mrtvej a vlál jsem daleko za Vláďou. Ten se na mě z vrcholku, kam jsem ztěží dopajdal, vesele usmíval a ještě mě u toho drze fotil 🙂
– Výstup na Studenec byl sakra dlouhý, a krizí jsme si prošli průběžně oba. Já, když jsme cca uprostřed postupu museli uhnout z cesty a stoupat zarostlou a špatně průchozí strání, Vláďa pak ve finální fázi. Zachránil jsem ho gelem, ale jestli jsem někdy pochyboval o tom, zda to dáme, bylo to tady. Holeně mě bolely až to hezký nebylo, a to i po cestě z relativně pohodového kopce. Sundal jsem pak kompresní návleky, což pomohlo alespoň pocitově.
– “Krátký odskok” na Javor, při kterém jsme nechali v autě všechno a šli fakt nalehko, byl mnohem drsnější, než jsem plánoval. Další kolmé stoupání po klouzajícím bukovém listí, a konečně mi začalo docházet, že to s těmi cestami byla víceméně vějička.
– Při odchodu z parkoviště narážíme na pár, co taky lezl na Javor, prý v rámci Horobraní. Ptají se nás, kolik toho máme za sebou, s úsměvem odpovídáme, že podstatnější je, kolik toho máme před sebou – cca 70 kilometrů. Jsou mírně zděšeni … 🙂
– Zděšen naopak není běžec, co nás předbíhá nad Chřibskou. Zkušeně odhaduje, o co se pokoušíme, přeje nám štěstí a odbíhá. Za dvě minuty ho vidíme o kilometr před námi, a to to obíhal po cestě, zatímco my se valíme dolů napřímo strání. Nepříliš motivující 🙂
– Zastávka v Chříbské je naštěstí víc jak hodinu před soumrakem. Převlíkat si kalhoty a spodky na noc na náměstí by byl dost bizár. Vláďa nandává čelovku, já ji strkám do batohu, podle mého odhadu stihneme příští kontakt ještě za beta.
– Proto taky ťapu na Široký vrch svižně, ať si Totořík brblá jak chce, nakonec to, že jsem většinu cesty mentálně odtáhl, ocenil 🙂
– V Rybništi jsem zjistil, že sedat si na karimatku na zemi je blbej nápad – instantní křeče všude! Vstal jsem tedy sám, ale usedl radši zvenčí na sedačku spolujezdce Převlíkám propocené spodky a místo kraťasů beru na noc dlouhé běhací kalhoty. Leju do sebe kapsli hořčíku a dávám si od Míši tabletu.
– Ochlazení pomohlo, ale škrábání se mezi šutry na Plešivec je peklo, tady zas jednou Vláďa hrdinně táhne vlajku vepředu, byť ho podezírám, že přede mnou utajil legitimní cestu!
– Pod Jedlovou držíme fajn tempo; dole se potřebuju napít a vím, že to musím dát v klidu, už takhle škytám až moc… Vláďa nechápe, proč potřebuju pauzu, a pomalu se štrachá vpřed. Dalo mi dost práce dohnat ho… Nahoře jsme před 22h, což potěší – půlka času, a před námi už jen 50km a posledních 6 vrcholů! Vláďa je nerudný a brblá něco o Hvozdu, kde se to jako rozhodne.
– V sedle Stožce dostávám od Míši kafe v plechovce; je s mlíkem, což mě trochu vyděsí, ale žaludek to dává, respektive pokračuje v rytmickém škytání. Výstup na Pěnkavčí vrch mě potěšil, vedla tam cestička … Vláďa pak skvěle drží azimut, ale je to terénem, takže se mi ztrácí a mám co dělat, abych si hlídal, kudy se tak různě prodírá.
– Výstup na Luž mě zase zabije, a to jdeme srabácky z Německa po cestičce. Drží mě nad vodou především to, že je ani ne půl jedné ráno, a časový plán vychází výborně – i přes nesnáze a terén držíme tempo a máme slušnou rezervu. Odhadem jsme furt schopni dokončit trasu pod 22 hodin, což byl takový můj sen…
– S hodnocením dalšího Plešivce se shodneme, výstup i sestup jsou nepohodlné a zdržují, na další zastávce to s Vláďovým žaludkem fakt nevypadá dobře, ale ustojí to. Já jsem toho oproti jeho přesvědčení moc nesnědl, vlastně už jsem přešel výhradně na gumové medvědy a jsem s nimi opatrný.
– Hvozd je z německé strany docela dávačka, a jsem bytostně přesvědčený, že měl Vláďa vlčí mlhu a na ceduli bylo, že to zabere půl hodiny. V sestupu a přechodu přes Lückendorf do údolí k Böhmentor už mu ovšem viditelně docházejí síly, a já jsem taky občas překvapený, že i přes to, že mám pocit, že držím svižné tempo, průměr děsivě klesá k oněm 5 a půl …
– Popovu skálu si pamatuju z nedávného výletu, výstupu od cesty jsem se děsil, nakonec to byla pohoda. Nahoře fakt fičelo a byla ještě tma, skoro lituju, že máme náskok, měli jsme tu být za rozbřesku, to by byl výhled …
– Do Petrovic je to překvapivě přes nemalé stoupání, Vláďa už se za mnou spíš rezignovaně klátí než cokoliv jiného. Střídání manažerských hecovacích technik nepomáhá, naopak ho povzbudí, že jsem mu z Petrovic od auta nechal náskok, protože jsem pil to kafe … ve vsi jsem pak 2x špatně odbočil a dohnal ho na úbočí Sokolu. Tam už krásně svítalo, a jemu se začala zlepšovat nálada, tempo bohužel ne, a já se začínám obávat o čas pod 23 hodin.
– Ke konci dost pomáhá Míša, která nám chodí od auta naproti a kousek nás doprovází, Vláďa se nakonec naštěstí celkově vzchopí, a uzná, že to je pod 23h datelné, byť informace, že už to je “jen pět kilometrů” u něj z nějakého důvodu vyvolá zlost …
– A jsme v poslední zatáčce, navrhuju poklus do cíle, Vláďa vzpomíná, jak jsem ho “mučil na konci mistrovství světa v rogainingu”, a pak odepírá spolupráci pod průhlednou záminkou, že to je trochu do kopce. Já asi 20 metrů běžím, vyžaduje to nadlidský výkon. A jsme na startu, 103.66 km, 22:47h, z toho jsme tři hodiny “prostáli”, převýšení přes čtyři kilometry – jsme na sebe pyšní!
No, a to je vlastně všechno … jsem rád, že mě Vláďa neproklel (jako parťák jsem asi nesnesitelnej, ale narozdíl od jiných překvapivě trvanlivej 😇), a obdivuju Míšu, co všechno pro nás udělala, a jak si to při tom až trochu škodolibě užívala! A ještě nás odvezla do Prahy (prý jsem na dálnici chrápal…)
Tak ještě pro úplnost: Ne, znovu to nepůjdu, ani za účelem zlepšení času, ani za účelem zdolání trasy v limitu pouhou chůzí. A ještě jednou ne, ani na pochod z Hřenska na Sněžku ani na Beskydskou sedmičku mě Vláďa živýho nedostane!
🐧
Na te plechovce bylo ‚black coffee‘! Fakt! … Musi se nechat, ze muj den byl vyrazne pestrejsi, jak to tak pozoruji. Jedine, ceho jsem se bala, abych klukum nesnedla nejake zivotne dulezite jidlo :). A pak samozrejme rizeni v noci a spani v aute … Ale to snad mozna v samostatnem clanku 🙂
Já vím – a to kafe děsně pomohlo!!! Ale fakt jsem se děsil, co mi to udělá se škytajícími útrobami … nakonec to odnášel víc Vláďa, kterého to zjevně vykolejovalo víc než mě 😇
Samostatný článek, prosím, napiš – třetí a nezávislý pohled na věc bude super!!!