Až dnes během dne jsem si uvědomila, že již za týden mě čeká první návštěva z Čech – to to letí. Mnohem rychleji a příjemněji než v Dánsku (naštěstí). Tímhle tempem se ani nenaději a pojedu zase domů. V práci probíhá vše podle zaběhnutých pravidel – dopolední pozvání na kávičku od kolegy většinou odmítnu, protože kdybych měla dvakrát denně strávit 30-45 minut tlacháním nad kávou, tak za den nic neudělám (do práce se chodí tak na devátou ). A i tak, než se do něčeho ponořím, tak je oběd. Jediné, čím mě zdejší menza zatím zklamala je to, že ryby zde dělají pouze obalované (každý pátek je ryba). Ale poslední kombinace – obalované filé, brambory, špenát a majolka byla velmi zajímavá A Lasagne! Ty byly. Odpolední kávu již většinou neodmítnu – mezi 15 a 16 h je vždy kritických. A protože jsem teď měla rýmu a počasí venku bylo nevlídné, stejně jsem neměla myšlenky na nějakou sportovní či kulturní aktivitu, a tak jsem si v klidu mohla pracovat v kanceláři až do aleluja (většinou tak do šesti).

     Stále se seznamuji s funkcemi softwaru Febio (Finite Elemenents for Biomechanics – program založený na metodě konečných prvků, určený především pro biomechanické aplikace. Na rozdíl o komerčního programu Abaqus, který máme na ČVUT, je tento jednodušší, ale má širší nabídku biologických materiálů a velkou online podporu vývojářů, kteří relativně rychle odpovídají na položené dotazy od uživatelů, případně vyvíjejí nové funkce, které se ukazují být užitečné pro biomechanickou komunitu) a vývojáře otravuji s různými dotazy Do toho čtu odborné články o chrupavce, čelistním kloubu (když se tady tím tak zabývají, tak ať o tom také něco vím) a naposledy i zpracování EMG signálu. Jedna holčina tady pracuje na diplomce související se žvýkacími svaly, jejich EMG měří, ale už neumí moc pracovat s nějakým softwarem, který by to zpracoval. Tak jsem jí s tím pomáhala a doufám, že do této problematiky nakouknu více.

     Přes týden sice nebylo nijak vlídně, ale nepršelo a mlha / nízká oblačnost se přes den zvedla natolik, aby člověk mohl mít pocit pěkného počasí. Zato v sobotu vytrvale pršelo. Odpoledne na chvíli přestalo, a tak jsem vyrazila do lesa za humny. Pršet opět začalo poté, co jsem urazila asi 300 metrů. Tak jsem holt zbytek procházky strávila v pláštěnce. Švýcaři jsou na takovéhle počasí asi zvyklí, protože po lese jich pobíhala pěkná spousta. Mě se konečně podařilo najít dvě z několika kešek, které jsou zde ukryty a domů jsem se tak mohla vrátit s dobrým svědomím a botami a kalhotami od bláta Nevím, jestli jsem již zmiňovala, ale místní les je pro mě, co se běhání týče, naprosto nepoužitelný – je to kopec. Což znamená, že půlku procházky jdete pořád nahoru, zpět pak jen dolů a to není nic příjemného. Ostatně profil tratě je znázorněn na následujícím grafu.

Ještě ráno jsem si nakoupila pár věcí do zásoby, mimo jiné i čokoládu. Ta už večer nebyla : ) S touhle jsem měla opravdu šťastnou ruku (více o čokoládách se dočtete v mém včerejším článku).

     V neděli počasí nevypadalo jinak. Ale i tak jsem se hecnula do výletu na zdejší nejvyšší vrchol – Uetliberg. Plán byl jednoduchý – tramvají č.14 dojet na konečnou a tam chytit nějakou turistickou trasu nahoru. Tramvaj ovšem měla výluku. A v tom byl docela rozdíl oproti tomu, když je výluka v Praze. I když jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají, tak když tramvaj dojela na obratiště aniž to byla (podle názvu) ta konečná, na kterou jsem chtěla, tak podle přistavěného autobusu se stejným číslem a toho, kam se všichni lidé hrnuli, mi došlo, kam mám pokračovat. Turistické značení jsem také našla bez problému, přečetla si, že na vrchol to je 1 h 15 minut (vesměs stále do kopce) a rovnoměrným tempem vykročila. Překvapilo mě, kolik lidí jsem v tomhle opravdu ošklivém počasí potkávala. Nejen běžce, kteří tento nehorázný kopec běhali jak nahoru tak dolů, ale i staříky, kteří ťapali naprosto neuvěřitelně. Jestli já budu v takovémhle věku takto aktivní, tak to by byl zázrak. Profil tratě a vlastní trať naleznete na následujících obrázcích. Výlet to nebyl dlouhý, ale pěkný a výživný.

Co mě dál překvapilo, jak to mají všechno krásně upravené. Všechny strouhy, které jsem cestou potkala, byly krásně zpevněné, aby nedocházelo k vyplavování hlíny, apod., trasy pro sjezdové cyklisty byly značeny a vedeny zvlášť od peších, také místy zpevněny a upraveny. Sestup z kopce byl z dobré jedné třetiny veden po schodech a vůbec všechny hlavní cesty, byly pěkně udržované a štěrkem vysypané. Na vrcholu si člověk mohl zadarmo zajít na krásné záchody, všude jsou odpadkové koše, … prostě jsem z toho měla hrozně pěkný pocit. Tohle místo patří bezesporu mezi víkendové cíle nejednoho Švýcara a podle toho se tu k tomu chovají. Již mám vymyšlený výlet po hřebeni, tak uvidíme, kdy se dostanu k realizaci.

    

Na závěr vycházky jsem si v centru koupila horké kaštany. Zase pěkný týden.