Za leden se toho vlastně moc nestalo. Dva týdny měla neštovice Eli, dva týdny Maty. Týden jsme pobyli v Curychu a pak jsem zase jeli zpět do Prahy na otočku na narozeninovou párty. Lednové foto zde.
Rubrika: Děti
Cirkus Conelli
Na pátek jsme si s Eli koupily na rychlo zlevněné lístky do cirkusu Conelli (po slevě 45 CHF každá), který je každoročně na malém ostrůvku v Limat řece uprostřed Curychu. Jedná se o cirkus bez zvířat, kam by se také do tohoto malého cirkusu, který se vlastně rozkládá na ploše zahrádky restaurace, která na tomto místě má prostory, nevešla. Toto malé šapitó ani nepotřebuje vnitřní podpěrné tyče, takže na manéž je vidět ze všech sedadel stejně.
Přišly jsme s dostatečným předstihem, takže Eli stihla, za mé pomoci, i cukrovou vatu. A pak už jsme se ve vytopeném stanu usadily a čekaly na začátek. A už to jelo jedno za druhým. Šlo o kombinaci tanečních vystoupení, byl tam jeden akrobat na houpací hrazdě, žongléři (diabolo, krabice, kloubouky, atd.), po přestávce také trampolíny, kouzelník, a podobně. V přestávce jsme si protáhly nohy a stihly ještě popkorn.
Celé to trvalo něco málo přes dvě hodiny. Dokonce jsem pochytila i vtípky dua „Laurel a Hardy“ (ve švýcarské Němčině). Takže za mě super a i Eli se chechtala celou cestu na tramvaj.
Konečně si tak mohu odškrtnout návštěvu této Curyšské atrakce.
Týden 46. – 47.
Neděle 18.11. – v jedenáct jsme si dali sraz s kolegyní a jejím přítelem na vánočních trzích v Schiblis Hofladen v Otelfingenu. Vánoce se blíží, tak ať chytíme tu správnou náladu. Dali jsme si punč a malý trh si pěkně prošli. Eli si ozdobila velký perník a než stačil zaschnout, tak ho i snědla. U ohně jsme se ohřáli (kosa byla) a asi po dvou hodinách zase jeli. Maty už byl celý unavený a otravný. Jen jsme ale popojeli kousek autem a šli na keškovací výlet. (Hüttikerberg) Maty se tak trochu vyspal v kočáře a my se provětrali. Nakonec to bylo cca 3,5 km za 1 h. A co se nestalo – skoro mrzne a Vláďa i tak chytne klíště!Pokračovat ve čtení
Disney on ice
Tohle byl takový dvojitý dárek k svátku. Dali jsme Elišce dva lístky na představení k svátku a datum konání se schodovalo s mým svátkem. Vláďa s Máťou zůstali doma. Pořád mi přijde, že se lidi diví, když zjistí, že jsem Máťu nechala doma!? Proč bych ho probůh na něco takového (v jeho 1,5 letech) tahala, když ho mohu nechat v pohodě a klidu doma.
No ale zpět k představení. To se konalo v Hallenstadion Zürich, takže nedaleko od nás. Nastudovala jsem si předem, co vše nesmíme s sebou nosit (nic, žádné deštníky, pití, foťáky … při tom fotit se normálně smělo 🙂 ) a hlavně – Eli mohla jít v princeznovských šatech! Tematicky oblečená na představení. Uvnitř to vypadalo „pohádkově“. Všude stánky s věcmi s Disney tématikou, vše svítící, hrací, točící se … nechyběl popkorn, cukrová vata na milion provedení, další holčičky v Elza šatech, dědečkové s Olafem na hlavně, atd. Nevím, ale přišla jsem si víc dojatá, než Eli 🙂
Měly jsme půl hodinu k dobru, ale Eli trvala na tom, že si musíme jít sednout (tedy poté, co jsem nám koupila megapopkorn … už nikdy … Eli snědla tři kuličky a já to pak jedla ještě tři dny, ale byl dobrý, jen dost slaný). Sedadla jsme měly výborná! Také jsem dlouho studovala mapu sedadel, než jsem se rozhodla (lístky jsem kupovala již před půl rokem). Seděly jsme uprostřed delší strany, ne hned v přízemí, ale kousek výš. V polovině sekce F1. Zkrátka, viděly jsme vše perfektně. Před Eli seděly jen děti, takže ji nic nebránilo ve výhledu. No a pak už to začalo.
Nejlepší obrázek si asi uděláte, když se podíváte na nějaké oficiální video. Byly jsme z toho s Eli obě unešené. Jo, zima nebyla vůbec, já tam seděla jen v košili. Úžasné kostýmy (nechyběl ani sob Sven, či kůň Maximus, nechápu jak v tom mohli jezdit), vše přesně jak z pohádek. Osobně se mi asi nejvíc líbila Ariel (ne jen vlastní mořská panna, ale celá pohádka, moře, atd.), chobotnice Uršula byla dokonalá. Herci předváděli neuvěřitelné akrobatické kousky. Ariel dokonce na laně ve vzduchu (imitace plavání ve vodě). Její přeměna z mořské panny do normální holky, byla blesková. Stejně nepostřehnutelná byla přeměna Zvířete v prince. Nechyběly světelné a další efekty (malé výbuchy, ohňostroje, apod.). Zkrátka smršť na všech frontách.
Šlo tedy vždy o výcuc Disneyho pohádek. V tomto konkrétním představení byli jako průvodci Mickey a Minnie, a viděly jsme Kráska a Zvíře, Ledové království, Malou mořskou vílu a Lociku.
Dlouhý víkend
To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.
Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.
České divadlo
V neděli jsme se opět vydaly na české divadlo (jen já a Eli). Eli už tomu rozumí a je to dobrá příležitost zažít češtinu v akci. Navíc jela i Eliščina kamarádka. Do Adliswilu, kde sídlí Český Klub Curych, to sice máme hodinu cesty, ale většinu z trasy jsme jeli tramvají, která nám staví před barákem, takže cesta pohodlná. Šlo o interaktivní představení Divadla KUFR – o komínovém krtkovi jménem Velký Fuk. Dětem se to moc líbilo, i když v některých částech byli interaktivnější, než se čekalo. N8sledovala přestávka, během které jsme se mohli občrstvit domácími buchtami a jiným sladkým, které jednotliví diváci přinesli (my donesli cookies s čokoládou a karamelem). A po přestávce byl žonglovací workshop. Eli byla naprdlá, že jí nic nejde, ale nakonec ji zaujaly kroužky, se kterými mohla točit na ruce, takže řev přestal. A pak jsme se ještě s Clemi vydaly na lanovku a vyjeli si na Felsenegg. Pět minut od lanovky je hřiště, kde si holky tak hodinku hrály, daly jsme obídek a zase vyrazily zpět. Domů jsme tentokrát jely vlakem na Hlavní nádraží a dalším vlakem do Oerlikonu, kde jsme Clemi předaly mamce. Pak jsme jely stejným autobusem jako Clemi, jen na opačnou stranu.
Chilbi
Jako každý rok byl první zářijový víkend u nás ve znamení pouti. Až nyní, po osmi letech zde, jsem se dozvěděla, že se to opravdu nečte, tak jako anglicky „čilbi“, ale prostě „kchilbi“ (to ch je prostě to „jejich“ hrdelní „ch“). Takže jsme zase o něco moudřejší.
Co ale čert nechtěl, Eli zrovna v pátek večer chytnul nějaký břichobol. V neděli už to vypadalo líp, ale nakonec jsme stejně nešli. Takže když jsme nemohli my na Chilbi, muselo Chilbi k nám. Vláďa s Máťou nám přinesli balónek, cukrovou vatu i perník. Takže jsme si to nakonec doma užili.
Nejlepší na tom ale je, že hned týden na to je tradiční Knabenschiessen – střílení chlapců – ne že je někdo střílí, ale střelecká soutěž chlapců (přeci jen jejich kořeny vedou k Vilémovi Telovi). A je tomu tak dva roky, co se smějí účastnit i holky. A s touto soutěží, která trvá tři dny (a v pondělí je finále, takže má celý Curych půl dne volno), je spojena i pouť. Když jsme nemohli minulý víkend, vyrazili jsme teď. S Vláďou jsme tu jednou byli, hned ten první rok v Curychu. A řekli jsme si, že jednou stačí. Teď ale s Eli, která už si lecjaké atrakce užije, jsme tomu dali další šanci. A bylo to fajnový. Ale zjistili jsme, že my na ty točící atrakce, které převážně Eli vyhledávala, nejsou pro nás. Já jela s Eli na jedné malé horské dráze, takový malý vláček na kolejích to byl … no a bylo mi pak pěkně blbě. Nechyběla cukrová vata, mandle v karamelu, a speciální zmrzlina ve tvaru malých kuliček. Vedro bylo, takže není divu, že na jedinou vodní atrakci (taková vodní horská dráha) byla největší fronta a to jsme tedy nedali.
Takže spokojenost. Domů jsme jeli až v šest, Matyho to tam moc nebavilo, ale Eli by vydržela až do noci. Tak třeba za rok. Jo a za mě nejlepší atrakce byla dlouhá rovná (myšleno bez zatáček), vlnitá klouzačk, na které se jezdilo na malém koberečku.
Čarodějnický trail (Wirzweli Hexenweg)
Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.
Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení
„Volný“ den
Maty chodí 3x týdně do jeslí na celý den, Eli každé dopoledne do školky, takže mám tři „volná“ dopoledne. Eli odvádím do školky na 8:30 a vyzvedávám v 11:55, takže to dopoledne tak dlouhé zas není. Navíc mám úvazek v práci 20%, což znamená týdně odpracovat 8,5 h. Což jsou hnedle dvě dopoledne pryč. Jednou týdně ale jezdím přímo do práce. To pak vodí děti Vláďa. Já jsem pak v práci od sedmi do 11:15, takže si odpracuji půlden. A zbylé 4-4,5 h většinou kouskuji během týdne po nocích, nebo když se Eli kouká na TV, nebo v tom svém „volném“ dopoledni.
Hřiště Stettbachstrasse
Toto hřiště bych zařadila do skupiny „Tour de hřiště“, tj. je dost blízko, abychom jím prošli na krátké ranní procházce.
Není to oficiální hřiště. Nikdy jsem si to pořádně neuvědomila, ale asi patří k (a leží na jejich pozemku) Evangelickému kostelu. Ale nikdy jsem tu skoro nikoho neviděla a rozhodně nás odtud nikdy nikdo nevyháněl. Žádné WC ani stánek s kafem t usamozřejmě nenajdete, ale je tu vysoká i nízká klouzačka, houpací kůň, houpačky, pískoviště, kohoutek s vodou, lavičky se stolem, domeček A dům na stromě! A travnatý plácek. Takže co jen si dítě může přát.