Jak Eli vylákat na výlet a sama si také něco užít? Jasně – do čokoládovny! S Vláďou jsme kdysi dávno byli v čokoládovně Cailler (článek zde). S Eli jsem se vypravila do návštěvnického centra čokolády Frey. Je to kousek od Aarau (kanton Aargau) v městečku Buchs. Spojení MHD nebylo tak hrozné, cca hodina od Curychu.
Pokračovat ve čteníJiž prosakuje ven, že se budeme vracet ze Švýcarska zpět do Čech (ještě není jasné kam přesně, bude záležet na ZŠ). Ale o tom jindy. Ten čas, který nám tu ještě zbývá, bych chtěla využít k tomu vidět ještě to, co jsem nestihla. Nejvíce jsme toho procestovali a poznali během cca prvních tří let, s dětmi pak už (alespoň já) nic moc (ale zase jsem poznala jiné baby-friendly lokality, jako dětské herny a hřiště, bazénky, atd.). Takže to chci teď napravit. S dětmi se už dá cestovat (jasně, prý se s nimi dá cestovat od narození – to ale není můj případ. Tahat s sebou mimino, které se musí každou chvíli kojit a přebalovat není můj šálek čaje), takže dávám dohromady seznam „must see“ toho, co se musí ve Švýcarsku vidět. Zdroje jsou různé (zde, zde, zde, nebo třeba zde).
Pokračovat ve čtení
Asi by správně mělo být do Haslibergu (je to městečko), ale takhle mi to zní líp.
Jeli jsme na návštěvu za mojí kolegyní, která zde bydlí u přítele. Myslela jsem původně, že bydlí dole v Meiringenu a ono hle, bydlí v 300 let staré úžasné ohromné chatě a jejich rozsáhlé traviny před okny jim spásají sousedovic krávy. Co by kamenem dohodil je lanovka na Käserstatt (1835 m n.m.). Rozdělili jsme se tak, že Vláďa jel s T. na kolo a já s dětmi a s O. jsme nasedli na lanovku (20 CHF zpáteční pro dospělého) a vyjeli nahoru, že se tam s kluky potkáme na kafe. To jsme se také potkali (trvalo jim to cca 40 minut), ale byli tak rozjetí, že si pauzu dát nechtěli. To my jo. V restauraci byl i dětský koutek, takže jsme u kafíčka měly klid (a děti nám nosili další a další „kafíčka“ a „palačinky“ z dětské kuchyňky). A když jsme se konečně snad po hodině zvedli (z okna také bylo krásně vidět přijíždějící a odjíždějící kabinky, což se Matymu moc líbilo), tak jsme zrovna zahlédli vracející se kluky. No moc jsme tomu výletování nedali. Několik set metrů tam a zase zpět. Na jaro tu ale máme vyhlídnutou Trpasličí cestu, která vede od lanovky dolů a kde jsou nějaká speciální tematická zastavení. Lanovkou jsme se zase svezli dolů a následovalo BBQ u chalupy.
Cestou domů jsme bohužel strávili nějakou dobu v zácpách před Luzernem. A to jsem si myslela, jak jsme vyjeli brzy. Takže cesta tam cca 1 h 15 min, cesta domů cca 2 h a kousek.
To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.
Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.
Jako tradičně každý rok, probíhá i letos SlowUp po celém Švýcarsku. Od jara do podzimu můžete najít po celém Švýcarsku akce tohoto typu. Tuto neděli to bylo u Curyšského jezera s hlavním centrem v Rapperswilu. Během této akce se zavřou silnice na určitém úseku a jsou přístupné pouze pro cyklisty, pěší, bruslaře, apod. Takže Eli vyrazila na kole a my s Vláďou na bruslích, Maty musel strávit nějaký čas ve vozíku.
Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.
Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení
Tak skoro po třech letech jsem se zase odhodlala na pořádný výlet do hor. Sešlo se několik okolností – byla jsem jednak zvědavá, jak se mi bude den bez dětí líbit 🙂 (a kdy budu mít na plánu něco jiného, než být v práci), zrovna se necítím šíleně unaveně a kamarád vybíral něco lehčího, protože je pět měsíců po operaci křížového vazu v koleni, tak to nechce moc hrotit.
V sedm ráno mě Honza nabral a po půlhodině jsme přibrali ještě Janu a mohli jsme vyrazit. Cesta do Grindelwaldu nám zabrala cca 2,5 h. Už bylo jasné, že bude teplíčko. Nabalili jsme na parkovišti batohy, koupili lístky na lanovku (15 CHF jednosměrná za poloviční cenu s Halb-tax kartou) a šli do krátké fronty. Lanovka jede relativně dlouho, takže jsme se stihli ještě namazat 50tkou krémem a dát sváču (už bylo po desáté). Nahoře (po kafíčku a WC) nás Jana s Honzou nasměrovali na správnou cestu a mohli jsme vyrazit. Byli jsme ve výšce cca 2000 m.
Na tento trail narazil Vláďa na této stránce, kde je celá „procházka“ do detailů pěkně popsaná (v angličtině). I jen z fotek si uděláte představu, jaké to asi je (oficiální stránky zde). Paní píše, že s kočárkem mohou být problémy, že by si ho tam osobně nebrala. My to dali s Máťou s přehledem. Kus cesty s vystouplými kořeny trochu drncal a jeden super velký jsme museli přenést, ale jinak pohodička. Šli jsme horší.
Maty chodí 3x týdně do jeslí na celý den, Eli každé dopoledne do školky, takže mám tři „volná“ dopoledne. Eli odvádím do školky na 8:30 a vyzvedávám v 11:55, takže to dopoledne tak dlouhé zas není. Navíc mám úvazek v práci 20%, což znamená týdně odpracovat 8,5 h. Což jsou hnedle dvě dopoledne pryč. Jednou týdně ale jezdím přímo do práce. To pak vodí děti Vláďa. Já jsem pak v práci od sedmi do 11:15, takže si odpracuji půlden. A zbylé 4-4,5 h většinou kouskuji během týdne po nocích, nebo když se Eli kouká na TV, nebo v tom svém „volném“ dopoledni.
Tak jsem se konečně dostala s Eli i do tohohle „parku„. Je to ohromný. Takový mladý lesík uprostřed Curychu. Jak název napovídá, nachází se v Oerlikonu a jede nám tam přímý autobus, takže cesta příjemná (stihly jsme přečíst jen půlku Čtyřlístku). Hned po vystoupení z autobusu vás musí zaujmout stromy (stín, obzvlášť ve vedru, které dnes bylo, byl příjemný) a následně hned vyhlídková věž, která nad nimi (a nad okolními budovami) trčí. Pokračovat ve čtení