by ·Žádné komentáře

Aneb vysvědčení, zmrzlina a ZOO.

Eliška nečekaně dostávala vysvědčení již v pátek, nikoli až v úterý, takže jsme rázem měli pár dní bez školy navíc. V pátek po posledním zvonění páťáků jsme pádili na autobus a jeli na oběd a odpoledne na chatu. z Letňan nám to jede přímo. Jediný zádrhel cesty byl hned u koupi lístků, kdy jsem se před řidičem místo Lítačkou oháněla kartičkou do Benu lékárny (obě zelené, že jo). Odpolední Opočenskou zmrzlinu na hřišti nám zpestřila průtrž mračen. Ale šílená. Roušky neroušky jsme se všichni mačkali uvnitř malého lokálu, protože jinak by nás vítr a kroupy smetly do Jizery. Zdrželi jsme se s babi a dědou na jedno trojpivo a pak jsme se oklikou dostali skoro suchou nohou domů. Tenisová hřiště i hřiště na volejbal byla pod vodou. Stejně tak jako celá naše ulice. Fakt mazec. No a v Chabrech ani kapka. Večer jsme jeli domů.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

Eliška měla hned ze v září team builingovou (seznamovací) akci (s přespáním) v Toulcově dvoře. Ze školy jim tam jede přímo bus 177, takže to není žádná divočina bůhvíkde. Sice to jede půl hodiny, ale bez přestupů. No a když jsem dumala, kam bychom za pošmourného počasí vyrazili (s kámoškou ze Zahradního města), tak mi oko padlo právě na Toulcův dvůr. A tak jsme vyrazili. Maty se začal ptát „kdy už tam budem“ po asi až 20 minutách jízdy, takže jsme to dobře zvládli. Toulcův dvůr je přímo u zastávky. V objektu je několik „institucí“, my šli ale pouze po zvířátkách. Ne ke všem se sami dostanete tak blízko, jak když jdete se skupinou v rámci akce pořádanou přímo dvorem. Ale i tak jsme viděli Přeštické prase, králíky, husy, a smradlavé kozy, jedna z nich měla bradku až na zem. Areál to je ohromný.

My to procházkou vzali po cyckostezce a následně červené turistické značce až na Hamerský rybník, kde jsme si v Restauraci Hamr dali oběd. Je tu velká samoobslužná restaurace s pěkným výběrem. Maty cestou na výmolech v bahně usnul, takže oběd pak dojídal již studený. A ještě jsme si dali kafíčko u hracího koutku (vstup 50 Kč, Maty si to evidentně užil) a už jsme jeli pro Eli do školy (cestou jsme ještě krmili kachny našimi kachními granulemi, kupodivu jim to chutnalo, a Maty neodolal klouzačce).

by ·Žádné komentáře

Naposledy jsme tady byli loni a užili jsme si to. Poprvé s malou Eli jsem tu byla asi před dvěma let (?) a musela jsem tehdy uznat, že je asi i lepší než ta curyšská ZOO. A vzhledem k tomu, že nebudeme bydlet zas až tak daleko, bylo jasné, že si koupím celoroční permici. Na rozdíl od Curychu, tady musí děti platit už od tří let (v Curychu až od 6 let), takže s Matym mám už jen půl roku zadarmo. Ale mají levné pondělky, děti jen za 50. Takže Eli jsem permici zatím nekupovala a uvidíme.

V sobotu jsem se domluvili s Helčou a vyrazili jsme. Sraz jsme si dali v deset u severní brány (pro příště nesmím zapomenout, že je otevřená jen o víkendu a prázdninách, to by mohlo být někdy nemilé překvapení, dnes ok). Na Eličin lístek jsem ještě díky své Lítačce dostala 5% slevu.

Ani snad nebudu popisovat, co vše jsme viděli, protože jsme viděli vše. Mile nás překvapili aktivní hroši kousek od severního vstupu. To byla podívaná na dlouhé minuty. Koupi mapy jsem tentokrát vzdala – většinou ji po prohlídce stejně někam zahrabeme a do další návštěvy nevydrží, takže jsem ji měla staženou v mobilu a stačilo. A nejvíc času nám zabraly sloni, žirafy a přilehlé hřiště. Pak jsme šli až dozááádu kolem Gobčárových domů (tady vzadu jsem nikdy nebyla, hned vedle byla expozice malinkatých žabiček), zastávka na párek v rohlíku a zmrzlinu v kiosku u trilobita, dál kolem lvů (neviděli jsme je), goril (také nebyly) do dětské zoo k bazénku. Tam bylo příjemné svlažení, začalo se dělat vedro a dusno. Následně jsme ještě nemohli vynechat projížďku malou „tramvají“ a návštěvu jsme završili u tučňáků a lachtanů. A loučili jsme se u spící pandy červené. Naťapáno hnedle 8tis. kroků 🙂

Příště začneme u gaviálů a třeba se také konečně svezeme lanovkou.

O náš odvoz se opět postaral děda Jirka, který na nás čekal u hlavního vchodu. Jo a máme další „vizitku“ do Turistického deníku.

Obrázek zdroj zde.

by ·1 komentář

V neděli 2.6.19 byl ve Švýcarsku Den otevřených dveří na farmách (Tag der offenen Hoftüren, případně stránky Stallvisite), kdy jste se mohli jet podívat na jednu ze 150 rodinných farem, které se do projektu zapojily. V sobotu večer, kdy jsem nám chtěla vybrat farmu, na kterou bychom se podívali, která by byla na trase Zurich-Basel (jeli bychom společně s babi a dědou, kteří by pak na Basel pokračovali), stránky vůbec nefungovaly – nešlo zobrazit ani mapku, ani žádný seznam s farmami. V neděli ráno to bylo lepší, a tak jsem nám vybrala farmu Eichhof, kde mě hlavně zaujalo spaní ve slámě :-). To jsem prostě musela vidět.

Vyrazili jsme po brunchi směr Baden a Google nás po dvou nepovedených pokusech konečně navedl správnou cestou. Farma to na první pohled není velká, ale na internetových stránkách mají uvedeno 26 krav, 26 telat, 1 býka, 2 osly, kočky, slepice, psa. Vůbec bych neřekla, že mají tolik krav. Překvapilo nás, že jsme se po farmě mohli volně pohybovat bez dozoru. Bylo to takové zvláštní. Prošli jsme si tedy kravín, viděli jsme telátka a okoukli jsme i to spaní na slámě. To si někdy budu muset vyzkoušet. Oslík se schovával, aby na něj nepražilo sluníčko. Děti zaujaly houpačky. Dále k farmě patří rozlehlá louka pro kempování. Ti, co se zdrží přes noc, se ráno mohou těšit na pořádnou farmářskou snídani.

Prohlídka nám nezabrala dlouho, tak jsme se šli ještě na chvilku projít. Ale udělalo se pěkné vedro (bylo dobrých 27°C), takže jsme si akorát snědli chleba a vraceli se zpět k autům. A na téhle cca 300 m dlouhé procházce jsem chytla klíště. Kde byste řekli, že jsem ho měla zakouslé? Na klíční kosti! To se mi ještě nestalo. Asi z toho, jak jsem 50 m nesla Matyho na koni.

Rozloučili jsme se s babi a dědou, kteří pokračovali na svojí dovolenou do Francie a přesunuli se na farmu na druhé straně kopce – Willihof. Ale ani jsme nevystoupili z auta. Farma vypadala obdobně jako předchozí, spousta krav, a děti ze sluníčka celé otravné. Takže jsme pokračovali dál.

Ještě jsme se ani nedostali k dálnici, když si Vláďa všiml cedule „Vogelpark“. Tak jsme tam zkusmo zajeli. A vyklubala se z toho ohromná papouščí „ZOO“ (Vogelpark Ambigua). Začali jsme v bistru zmrzlinou a děti si hrály chvíli na pískovišti. Poté jsme si obešli desítky voliér s různě velkými papoušky od Andulek přes Kakadu k Ara. Nechyběl ani Žako šedý a další. Uličničtí vrabčáci lezli zvenku do voliér většími oky a užívali si luxusu, které některé papouščí voliéry nabízely. Někteří papoušci poklidně seděli jeden vedle druhého, jiní si usilovně stavěli hnízda. Tohle byla dobrá zastávka.

A pak hurá domů. Protože se udělalo fakt vedro, doma jsme nafoukli bazén a děti si ještě užívaly na balkóně a já je zpoza knížky hlídala s ledovou kávou v ruce.

Takže nakonec se den moc povedl. Jen se udělalo větší vedro, než jsme mysleli, že je možné.

Foto zde.

by ·1 komentář

Tak abych vás nenapínala, jak to dopadlo s tím mým kotníkem. Fakt nevím, co s tím bylo, ale díkybohu to bolelo jen trochu na dotek, nikoli při chůzi. Přesto jsme si s Eli páteční trampolíny odpustily a raději jeli na nedalekou návštěvu.

Ale trampolíny jsme si ujít nenechali. Vypravili jsem se tam v neděli, kdy mají od 10 h do 12 h vymezený prostor pro malé do pěti let. No a protože jsme si nebyli jistí, že tam Eli vpustí, když už jí pět bylo, tak jsme příjezd naplánovali na 11 h s tím, že v nejhorším tam nejprve půjdu jen já s Matym a Eli s Vláďou počkají hodinu v restauraci.

A kam že jsme to jeli? Do Skills park ve Winterthuru. Fronta byla pěkně velká. Naštěstí puberťáky, kteří neumějí číst, že to je jen pro malé, dovnitř nepouštěli. A Eli naštěstí dovnitř vpustili. Navíc, když dovnitř jdete takhle v neděli dopoledne, tak to máte pro celou rodinu za 25 CHF na celý den (jinak to je 15 CHF/dítě a 20 CHF/dospělý).

Velký úspěch měly velké trampolíny, i když Matyho to zas až tak nezaujalo a my dospělí máme ke gravitaci již trochu respekt. Následně jsme šli okouknout velký nakloněný vzduchový polštář, kde se dalo lézt nahoru a klouzat dolů. To se Eli líbilo moc, Matymu moc ne (vždy docela hluboko zapadl a sám by se nevyhrabal).

Kromě toho tu byly i malé traily pro koloběžky a kola (pumptrack), street (oblast na tríčky pro skateboardy), apod. Vláďu zaujal „ninja worior“ 🙂 – jakýsi výběh po U-rampě.

No a ve 12 h se to naplnilo dětmi a dospělými nad 5 let a začalo to být „o hubu“. Puberťáci, co bezohledně probíhají trampolínami, kola na U-rampě, apod. Takže děti si ještě užili prostor pro nejmenší, kde byly molitanové útvary, na které se dalo různě lézt, a to bylo vše.

Takže jsme to zabalili, v autě si dali oběd a jeli do Wildpark Bruderhaus, což je taková „open-air zoo“. Počasí nám moc nepřálo, alespoň ale bylo dost místa na parkování. Oblékli jsme děti do nepromokavého, nezapomněli na rukavice a čepice a vyrazili. Konečně jsme pořádně otestovali nové golfky. Ze zvířat jsme snad viděli vše: rysa, divočáky (tady nám začalo sněžit, ale jen na chvilku), bizony, koně Převalského, muflony, jeleny a laně a jediné, co jsme nezahlédli, byli vlci.

Ještě že tato zoo není zas až tak velká, jinak bych asi zmrzla. Byla fakt kosa. A to už je květen.

by ·Žádné komentáře
Los

Ve Wildnisparku Zürich jsme byli naposledy před skoro třemi lety. Teď se tam prý narodilo hodně mláďat, není to daleko od Curychu, takže na příjemný odpolední rodinný výlet, jak dělané. Krokem jsme se po obědě procedily autem skrz centrum Curychu (uzavírky kvůli nějaké akci), pěkně jsme se (kromě Vládi) všichni prospali, opět se podivili nad cenou parkáče (10 CHF na den, jiná volba není), ale vzhledem k tomu, že park/zoo je zadarmo, je to pochopitelné, a mohli jsme vyrazit. Udělali jsme podobné kolečko jako minule, takže kolem bizonů (jeden z nich se tam zrovna sprchoval pod třešní! 🙂 ) a lišek (viděli jsme lišče), kolem losů, které jsme viděli opravdu pěkně zblízka, k srnkám a na kafíčko. Potom ještě hřiště a kolem kozorohů zase k autu. A to už bylo půl šesté večer, snědli jsme veškeré zásoby, sluníčko se sklánělo k obzoru a bylo moc příjemně. Při vjezdu do Curychu klasická zácpa, Maty dojedl druhou housku a konečně usnul (a vydrželo mu to až do rána). Eli hrála celou cestu hry na telefonu. A já v zácpě hodnotila auta, která vedle nás stála – samá BMW a Audi (nic z toho se mi nelíbilo :-D).

Fotky zde.