14.12.12 + 18.12.12
Po Viva Verdi na stadionu v Oerlikonu minulý týden (http://www.viva-verdi.ch/ ), jsme si včera dopřáli kulturu z trochu jiného soudku – festival outdooroveho filmu (http://www.eoft.eu/de/?ref) – supr! Je neuvěřitelné, co jsou ti sportovní šílenci schopní udělat a ochotní podstoupit. Viděli jsme trošku z kajakingu (což tedy bylo zrovna to nejnudněší, co bylo k vidění – existují jistě desítky mnohem zajímavějších krátkých filmu o tomto sportu Nerozhodný ), pak base jump, lezení („normální“ i extrémnější v mínus 35st), free ride v Číně, snowboarding, slackline s highline, výstup na Mont Blank s kytarou a basou, etc. Celkem devět filmů v celkové délce asi 2,5h. Opravdu velmi pěkný zážitek.

4.12.2012
Minulé úterý jsme se s Míšou vydali na moderní balet v podání skupiny Ballet Revolution. Představení pěkné, dynamické, dlouhé a podle mě bohužel i bez děje. Dá se říct, že celé představení se skládalo z jednolivých částí, kdy jedna část se rovnala jedné hudební skladbě. Ty pak podle mě na sebe nijak nenavazovaly a z mého pohledu se lišily i zábavností. Nutno dodat, že hudba a zpěv byly naživo – přední část jeviště patřila baletu, zadní pak hudebnímu doprovodu složeního z bicích, bass kytary, elektrická kytary, kláves, bubínků „djembé“ a zpěváka se zpěvačkou. A rozhodně si myslím, že patřili někdy i k tomu zajímavějšímu během představení. On totiž moderní balet je skvělá podívaná pro dámy, jelikož pódium je plné vyrýsovaných polonahých baleťáků, z kterých drtivá většina mužů v publiku může mít leda tak deprese 🙂 Na druhou stranu mužský pohled na baletky je spíše tristní než oku lahodící, takže muži nezbývá než hledat jiná, zástupná, témata, jako je třeba právě děj a nebo hudba.
Ještě poznámka na závěr – v Curichu jsme byli už na několika různých představeních a tolik „standing ovations“ jako zde jsem snad ještě nezažil. Přijde mi, že jsou tady na to nějak moc vysazení 🙂
Míša
Já jen dodám, že spoře odděná mužská těla může obdivovat pouze ten, co má dobrý zrak nebo brýle. Já, ačkoli mám jen 1,5 dioptrie, ale brýle momentálně 1 d, jsem je tak úplně ostře neviděla, takže se Vláďa nemusí obávat, že bych se do nějakého rozmazaného svalovce zadívala 😀 Musím uznat, že živá hudba byla supr. Navíc několik prvních skladeb jsme to vůbec nevěděli, protože díky dobrému nasvícení nebylo v pozadí jeviště nic vidět a divák se tak soustředil pouze na tanec. Pak se ale šli tanečníci vydýchat do zákulisí a hudba dostala plný prostor. A děj v tom možná i byl, ale bez programu se to u baletu fakt těžko chytá.

9.12.2012
První výlet na sněžnicích této zimy. V okolí Curychu napadlo dobrých 40 čísel sněhu, takže Vláďa již od pátku sní o brodění se v hlubokém prašanu. A tak jsme vyrazili kousek za Curych k Bachtlu. Nejprve jsme šli, k mému potěšení, po silnici (mohla jsem tak vše připnout na batoh a mrznoucí ruce strčit do bundy). Byla fakt kosa. Auto sice ukazovalo venkovní teplotu -6, ale s větrem, který občas foukal to bylo mnohem horší. Takže jsem na sebe navlékla vše, co jsem měla, nechala jsem si i mojí zimní bundu, kterou si sebou normálně netahám a vystačím si jen s tenkou větrovkou. Ne tak dnes. Asi tak ve třetině trasy jsme „konečně“ odpočili do „panenského“ sněhu. Vláďa byl zklamaný, že v jedenáct dopolende nejsme na planině první a smutnil, že si nemůže prošlapovat vlastní trasu. Po chvíli ho to ale přešlo – ono muset zvedat nohy ještě o dalších 20-40 cm výš, dá zabrat. Takže si to užíval a já se to snažila udýchat a neumrznout (tou dobou jsem se stále ještě pořádně nezahřála, ale jak jsme začali stoupat a zalezli do lesa do závětří, tak se to začalo lepšit). Uzoučká prošlapaná pěšinka zasněženým lesem po hřebínku s výhledy na obě strany, byla opravdu pěkná. Ruce mi už nemrzly (jen nohy se za celý den nezahřály), ale bez větru se šlo hned lépe- Takže celkem cca 2,5 h chůze, 8,5km. Osobně mi to stačilo. Večer už jsem byla tak unavená, že mi ani nezbývají síly na cukroví. Ale třeba se ještě dokopem.
S Bachtlem v pozadí. Na ten jsme dnes nešli.
Sněžnicová „dálnice“.
Pěšina v lese.
Vláďovi zima prý nebyla – taky aby ne, když má supr švýcarské teploučké oblečení.

8.12.2012
Uznávám, že to není zrovna nápaditý nadpis, ale když jsme tak četli, že v Čechách zatím moc nenasněžilo, a tady nám za noc napadlo 20 cm, tak jsme si to museli zdokumentovat. I když teď nejnovější zprávy jsou, že i v Čechách už padají ty bílé s****. A na Facebooku již samozřejmě zase koluje „Ladovská zima“ od Nohavici Smějící se. Ale my byli vybavení a sněhovouo pokrvývku z auta rychle dostali. Horší to je pak s parkováním. Buď najdete volné nezasněžené místo, nebo jste nahraní – jak najít pod sněhem modrou zónu? A jak vlastně kontrolují parkovací karty, když jsou všecha auta pod sněhem?
Čepice na zrcátku byla super.
Skoro dvacet čísel za noc.
Za použití lopaty jsme se nakonec prohrabali ke kufru, odkud jsme mohli vydolovat ještě košťáko a za pomoci těchto dvou a škrabky na sklo jsme po cca 10 minutách auto dočista očistili.

17.-18.11.
Tak konečně se našla chvilku času na malý zápis o víkendu 17.-18.11. Vzhledem k tomu, že po šedivém týdnu bez sluníčka, to na víkend vypadalo na lepší počasí, museli jsme vyjet na výlet a nachytat trošku vitamínu D.
V sobotu jsme s Vláďou vyrazili do Schwyzu pod Gross Mythern. Zaparkovali jsme v Brunni a pak pokračovali přes Furggelenstock a Brünnelsistock zpět. Celkem přibližně 10 km. Šli jsme vlastně po sněžnicové trase, tak se sem možná v zimě ještě jednou vrátíme (a snad už si Vláďa nezapomene veškeré doklady a drobné na parkování :D).
V neděli jsme šli s Dominikou lézt na venkovní stěnu. Vyráželi jsme docela brzy, abychom z toho krátkého dne (když už se po páté stmívá) vytěžili co nejvíce. Zaparkovali jsme v Laui (Wildhaus) a následovala tak hodinu a půl dlouhá cesta stále do kopce „hlava nehlava“ (nebyla to ani pořádná cesta, prostě po pastvině nahoru, ještě že už krávy jsou v nížinách). Kolem Mutteli hütte jsme se dostali konečně (a vysílení, alespoň já 🙂 ) k masivu Stoss, který je součástí masívu Säntis (tzn. na východních hranicích Švýcarska). Pak už jen přezout, převléci a hurá na stěnu. Kupodivu ani nebyla zima. Lezli jsme na jižní straně, takže na nás po většinu doby svítilo sluníčko. Vláďa lezl vždy první a my s Dominikou jsme ho následovaly. Vylezli jsme asi čtyři lanové délky, tzn. tak 150 metrů (maximálně) a jali se slaňovat. To se mi na celé akci líbí vždy nejvíce. Pak rychle do tepla, najíst, napít a hurá k autu. Většinu cesty jsme šli již po tmě, ale na to jsme měli s sebou Vláďovu výkonnou čelovku, takže pohoda.
Fotky naleznete na našem rajčeti.