S Eli a Jirkou jsem vyrazila na hrad Lenzburg, který je z hlavního curyšského nádraží jen 20 minut vlakem. V Lenzburgu jsme kdysi s Vláďou byli, ale ne na hradě jako takovém (zato jsme hrad viděli v celé jeho kráse, což teď ne, protože „pod svícnem je tma“). Co totiž na hradě mají je Kindermuzeum – v jednom z podkroví je malý hrad, kde si děti mohou hrát. Také tam jsou šaty na vyzkoušení a malá výtvarná díla. Pak jsme objevili i malou kuchyň a dětsky vybavenou věž. Ale nepředbíhejme. Celá cesta nám zabrala cca 1,5 h – 20-25 minut tramvají na Hlavní nádraží, kde jsme měli 20 minut čas na nákup lístků (nákup lístků z pohodlí domova přes app se mi nepovedlo … a to v reklamách říkají, že to zvládnou i staříci … no nevím) a pak 20 minut rychlíkem. Následně jsme přeběhli ještě na autobus, kterým jsme jeli 3 zastávky na Kronenplatz. A pak už jen nahoru po schodech (nekonečných)- Vlastní hrad jsme tak zahlédli jen na chvilku ještě ve vlaku, pak už prostě nebyl vidět.

Dva dospělí a dítě vyšlo na 35 CHF (vstupné na vše, ne jen nádvoří). Většina fasád hradu se momentálně opravuje, ale lešení jsou vkusně zakryta „malbami“ zdí tak, jak by měly vypadat. Nejprve jsem si tak lešení ani nevšimla, jak byly maskovaná. Náhoda tomu chtěla, že jsme začali v té části, kde byla kavárna. A pak už jsme zamířili do sálu, kde si Eli mohla zkoušet různé princeznovské šaty, vyrobit si papírovou korunu a hrát si s maketou hradu (kde byly i princezny a čarodějové). Pak jsme pokračovali do vězení, kde nás v jednu chvíli vystrašily klíče chrastící v zámku (z reproduktorů) tak, že Eli mazala z vězení pryč ve strachu, že ji tam zamknou. Pak různé sály, jak to na hradech bývá. Další parádní atrakcí byl malý drak, kterého se ovšem Eli také bála. Nechyběla ani stínohra o tom, jak to na hradě s tím drakem bylo. A na závěr si Eli vyzkoušela drátěnou čapku a helmu. Prohlídka nám zabrala 3,5 h a máme se ještě proč vracet.

Cestou na autobus jsme to vzali přes kavárnu vedle radnice. Pak na autobus a vlakem zase na Hlavák. Kde jsme hbitě přeběhli na jinou kolej a jiný rychlík nás dovezl do Oerlikonu. Zde jsme ještě Jirkovi ukázaly MFO Park a ve Starbucks jsme si s Eli daly ledové osvěžení (bylo fakt vedro) a skončily v Oerliker Parku u vody. Jirka s Eli pak jely už domů (bylo skoro půl šesté a to jsme v Lenzburgu začínali v deset) a já ještě vyzvednout Máťu do jeslí.

Fotky (zamčené).

Povídání (česky) od dalšího oblíbeného webu, který je zdrojem inspirace.

Tak je tu další rychlé skrnuté posledních událostí. Rychlé mělo být proto, že jsem ho začala psát v neděli večer po dvou skleničkách vína a značně znavená. A hle, dostávám se k dopsání až dnes, po třech dnech. Ale krátké to bude stejně, protože mám před sebou dlouhý den vyplněný výpočty a psaním článku na konferenci, který má být do pátku hotový a jý z něj mám abstrak a úvod. Takže to, co jsem neudělala tak za cca posledních 14 dní, stihnu vše dnes.
Tak abych to ale abych vzala po pořadě. Minulý pátek (první pátek v březnu) Vláďa opět dorazil, tentokrát na tři týdny s tím, že až bude odjíždět, tak mě veze do Prahy na „konferenci“ – studentská tvůrčí činnost, kde máme, my doktorandi, povinnost něco přednést (ta konference, na kterou se snažim něco rozumného sepsat – budu „obhajovat“ prvenství v biomechanické sekci, kterou loni vyhrála spolužačka).
Když Vláďa dorazil kolem jedenácté večer, než jsme se dostali do postele, tak ještě několik desítek minut uteklo. Takže v sobotu dopoledne jsme nic nestihli. Nicméně výlet byl stejně naplánován odpočinkový – kešování v okolí letište, aby mohl Vláďa sledovat letadla jdoucí na přistání. Náhodou to je pěkná podívaná. Moc jsme toho sice nenachodili, ale i tak nám to stačilo. Vláďa málem u podvečerního sledování televize usnul … a pak si samozřejmě stěžoval, že se mu v noci nechce spát.
No ale na neděli jsmě měli na plánu výlet na Lenzburg. Od Zurichu jsme to měli autem cca 30 minut. Pěkný hrad na vyvýšeném místě, bohužel ještě zavřený. Mírný opar nám zabránil ve výhledu, jak psali na netu, až na Alpy. Ale i tak jsme si městečko pěkně prošli. A vzhledem k tomu, že tady sluníčko zapadá až kolem půl šesté, stihli jsme se ještě podívat k jezeru Hallwilersee, kde je i přírodní rezervace.
Lenzburg.
Parní válec v Lenzburgu.
Víkend na to, jsem se vidali na výlet na silničních kolech. Chtěli jsme dojet do Badenu, ale po zimě jsme byli nějací zesláblí, takže jsem to někde cestou otočili a jeli dom. I tak těch 45 km bohatě stačilo. A v neděli jsme šli keškovat na okraj Zurichu do oblasti Honggerbergu, kde jsou další fakulty ETH univerzity a rozsáhlý les.
První letošní společné cyklokilometry.
Takže to bylo rychlé, že? Ale to nejlepší na závěr – v neděli v podvečer jsme se vrhli na pečení makových buchet. A jak se povedli? Posuďte sami.
P.S.: jestli jsou tady překlepy a chyby, tak se omlouvám, ale nemám tady ve škole opravu českého pravopisu a po ránu mám nějaké slepené oči, takže chyby nevidím. Snad čtenář odpustí.