Tak jsem se konečně dostala s Eli i do tohohle „parku„. Je to ohromný. Takový mladý lesík uprostřed Curychu. Jak název napovídá, nachází se v Oerlikonu a jede nám tam přímý autobus, takže cesta příjemná (stihly jsme přečíst jen půlku Čtyřlístku). Hned po vystoupení z autobusu vás musí zaujmout stromy (stín, obzvlášť ve vedru, které dnes bylo, byl příjemný) a následně hned vyhlídková věž, která nad nimi (a nad okolními budovami) trčí. Na vyhlídku jsme se nakonec vyškrabaly. Vyhlídka je parádní. Pak už jsme si jen na chvíli užívaly tvarovaná dřevěná lehátka ve stínu pod stromy, prošly březovým kamenitým hájkem a dostaly se na otevřenější prostranství (mladé stromky zatím nedělaly skoro žádný stín) s hřištěm a vodním prvkem – žlábek se snad 30 malými vodotrysky, hluboký na kraji ani ne na smočení nohou, na konci tak Eli nad kolena. Strávily jsme tady tak 1,5 h a pak se pěšky vydaly na další hřiště, ani ne pět minut Eliščinou chůzí – Traugott Wahlen Park. Opět zajímavé – velká travnatá plocha, kolotoč, který jsme s Eli neznaly, provazové prolejzky, klouzačka, stolky, a vodní „nádrž“. V obou těchto parcích byly i WC, což Eli dvakrát urgentně využila (díkybohu za ně).

A protože Eli neprotestovala (nevěděla, co ji čeká), vzaly jsme to pěšky ještě do MFO-Park – to jméno mi něco říkalo, tak jsem chtěla vidět, co to je. No, „parkem“ bych to nenazvala. Tři patra vysoká železná konstrukce porostlá „fazolemi“ a růžemi. Dole je stínek, nahoře se můžete slunit. Dole je navíc fontánka a zem je pokrytá „drahokamy“ (barevným „sklem“), což pro Eli byl úžas s otevřenou pusou :-). A pak už jen dojít k nádraží Oerlikon (nově zrekonstruované) a počkat na autobus. Ještě jsme využily fontánky u nás na náměstí k osvěžení. Eli se nejen napila, ale také se vydatně postříkala. Bylo šest večer a stále příjemné teplo.

To bylo tedy nabité odpoledne.