Závody se povedly!!

Znejistěni špatnou předpovědí počasí, jsme si v kempu Jachta (centrum závodů) někdy v úterý před závody snažili rezervovat chatičku, abychom nemuseli v případě hnusného počasí nepohodlně spát ve stanu, ale bohužel už měli vše plno. No což. V pátek jsme si tedy k ostatním věcem přibalili ještě teplé pyžamo a náhradní deku a vyrazili.

Ještě mi dovolte malou odbočku. Během týdne se jel Vláďa iniciativně projet na kole, aby nožičky před sobotním závodem nezahálely, a co se mu nestalo – v jednom sjezdu se mu zlomila sedlovka. Takže, nejenže si musel volat pro odvoz (byl zrovna na nejvzdálenějším bodě své trasy), ale rázem vyvstala otázka, na čem pojede (už si vzpomínám – byl to čtvrtek, takže mu zbýval již jen pátek na to, vymyslet, co s tím). Ale naštěstí oprava jeho druhého kola právě finišovala, a tak jsme ho v pátek na odjezdu nabrali.

Cesta do Holan probíhala bez nejmenšího zdržení, dokonce se nám podařilo vyjet i na čas, což u nás není zas až taková samozřejmost. Pobyt v Holanech nám začal velmi příjemně – našla se pro nás volná chatička. Takže jsme se i v případě nepřízně počasí mohli těšit na suchou postel a přeci jen o něco teplejší spaní. Pátek byl vcelku slunečný, i když byla zima. A protože je v těchto dnech dlouho vidět, stihli jsme na druhý den kola připravit (to znamená připevnit mapníky, blatníky, dofouknout … a třešnička na závěr – tahací zařízení, které si můžete představit jako vodítko na psa (ono to také je dělané z vodítka na psa) s koncem z gumicuku. Tato část je připevněna na mém představci a jako protikus má Vláďa na sedlovce očko, za které si ho v případě potřeby (tedy v kopcích) háknu a hned se jede lépe J ). Ještě zakreslit do mapy opravy nahlášené pořadatelem (není nic „smutnějšího“ než když si naplánujete trasu po cestě, která tam není) a hurá na kutě.

Na sobotní ranní cestu do umýváren jsem vyrazila vybavená deštníkem – popršávalo a vůbec nebylo pěkně. Posnídali jsme tedy v suchu v chatičce a začali se připravovat, abychom stihli výklad tratě v půl deváté, který se nakonec opozdil asi o čtvrt hodiny. Na úvod přednesl Hynek tradičně báseň. Vzhledem k tématu Dobytí severního pólu to bylo na „motivy“ úvodní básně ze semináře této hry. Opravdu povedené.

A mohli jsme vyrazit. Vzhledem k stálému mírnému dešti nám bylo dovoleno zakreslit si kontroly do mapy v suchu v hospodě. Ale jaké bylo překvapení, když jsme vyšli ven a nepršelo. Jen mokré silnice byly důkazem prošlé sprchy, ale zbytek dne byl ve znamení mráčků, větru a sluníčka. Letos jsme sem jeli s cílem užít si „živé“ kontroly a až tolik se na kole nehnat. Takže jsme jako první postupový cíl zvolili azimutový orienťák. Ten spočíval v tom, že u každé kontroly (toto bylo v lese bez kol) byla otázka a tři možnosti odpovědí. Podle toho, kterou z nich jste zvolili, vás to pod určitým azimutem poslalo o určitý počet metrů dál. Takže takovýmhle pobíháním jsme strávili první hodinu závodu. Po vydatné snídani jsme to pojali jako trávicí procházku.

A následovala další kontrola – běžecký orienťák. Zde jsme nechali rovné dvě hodiny, ale našli jsme všechno, takže jsme mohli počítat s dalšími 300 body. Podmínkou pro Drsoně totiž bylo nasbírat určitý počet bodů ze živých kontrol, tedy těch, „na kterých se něco děje“. Ostatní kontroly byly pak už jen kontrolami v cyklistickém orienťáku na mapě 1:25 000. Po těchto dvou orienťácích, když navíc připočteme tak hodinu, která většinou padne na koukání do mapy a svačiny, nám na zbytek cesty zbývaly tři hodiny. A tak jsme šlapali. Do kopce jsem se „vezla“ a s postupujícím dnem jsme odkládali svršky, jaké bylo teplo. Závěrečných 45 minut do cíle … to byl hukot. Naštěstí jsme to valili po silnici, která na své trase jen sem tam měla nějakou tu terénní vlnu, takže rychlost se pohybovala někde kolem třiceti.

Do cíle jsme dojeli tři minuty před vypršením sedmihodinového limitu a tacháč ukazoval rovných 60 km. Slušné :-). Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme se večer podívali na výsledkovou listinu – 16.!! z rovných 90 dvojic. O tom se nám ani nesnilo. Trošku se jen obávám, aby Vláďa do příštího ročníku, po letošním úspěchu, neměl nějaké hrozné závodnické ambice a nějak to nehrotil. Protože už teď jsem jela naplno a to jsme jeli „na výlet“. Ale nebránila bych se, kdyby naše výkonnost měla stále stejné tendence. Toto byl můj třetí ročník a stále stoupám výš a výš :-).

Takže kdo byste si chtěl příští rok zablbnout, tak nezaspěte!! Kapacita bývá rychle naplněna. Kdo by se chtěl dozvědět ještě něco o tomto supr závodě a jeho pořadatelích, nechť navštíví Jasoň – Drsoň stránky: http://www.jason-drson.com/

Výsledky jsou pak zde: http://www.jason-drson.com/vysledky/vysledky_jd_2009.htm A komu se nechce v dlouhém seznamu 90 drsoňských dvojic hledat, tak vězte, že jsme skončili 16. ze všech dvojic!!! A DOKONCE 3. z dvojic smíšených. Kdybychom si vzpomněli byť jen na jedno další téma, které náčelník Karel Neměc doporučoval jako téma rozhovoru při první cestě české polární výpravy na severní pól, a kdyby se mi podařilo kartičku s čárovým kódem, která určuje čas cesty závodníků, vyndat o 20s rychleji, mohli jsme být rázem ještě o dvě místa lepší.

No což, třeba příště. Stejně – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a pro to jsme sem také jeli, že?