Tak jsem po dlouhé době, i když jsem to měla teoreticky podchycené vitaminy, pestrou stravou, protichřipkovým čajem, vonnými esencemi, hlívou ústřičnou a optimistickým pohledem na svět, opět chytla nějakou virózu. Ale protože se má na všem hledat to pozitivní, tak musím říct, že naštěstí jen to. Což tedy znamenalo, že jsem pondělní den ve škole částečně, ale bránila jsem se statečně, prospala … a úterý už jsme prospala doma. A protože jsem se po čtvrtstoletí, co sama se sebou musím žít, naučila tyto případy docela účinně léčit (kloktací sůl, zábaly, černý čaj s medem a citronem, protichřipkový čaj, jox do krku, multivitamín, a hlavně hodně spát), po dvou dnech nemoci je mi již o něco lépe. Minimálně natolik, abych nespala 16h denně, ale mohla dělat i něco užitečného. Jenže má dobrá snaha začíst se do skript byla zničena sýkorkami, které se ve velkém slétaly do krmítka, které mám hned u oken a které Vláďa čerstvě naplnil. A tak jsem si chtěla vyzkoušet, kolik toho ve mě z mého kdysi vcelku ucházejícího fotografického umění ještě zůstalo. Vytáhla jsem stativ, naťukala nějaké nastavení na foťáku a pustila se do mačkání spouště. Hlavní zádrhel – krmítko proti světlé obloze. Tak snad příště to bude lepší. Ale minimálně jedna fotka se mi povedla, ne?