Jak tak koukám, tak nám ten blog nějak upadá 🙁 Jako náměty by i byly, ale nějak chybí více času, který bychom byli ochotní obětovat pro psaní. Pokud se ale neodehraje něco, co by za zaznamenání stálo … Až přišla uplynulá sobota (4.4.) …
Celé to ale začalo zcela nevinně. 26. březince volal Hynek (nemyslím Hynka od Míši, ale Hynka Drsoně 🙂 – www.jason-drson.com) a začal vyzvídat, jestli bych neměl v sobotu čas. Prý jim vypadl človíček do firemní štafety, co se běží v rámci PIMu (www.pim.cz) a jestli nechci běžet. Začal jsem se kroutit, že jsem už dlouho neběhal (což je čirá pravda) a že ani nemám moc v úmyslu s tím začínat skrze bolavá kolena (což je bohužel také pravda). Chvíli probíhala výměna názorů a dohodli jsme se, že si zkusí najít záskok jinde, ale kdyby neuspěl, tak že to odklušu (naštěstí našel). Co ale čert nechtěl, tak následovala další otázka, cože to dělám v sobotu. Nejprve jsem si myslel, že se zbláznil, že si ani nepamatuje, na čem jsme se dohodli před pár vteřinami, ale pak jsem pochopil, že už se stihnul posunout v kalendáři o další týden vpřed. Začal jsem něco žbleptat, že nevím, že to je daleko a tak, ale že s ním nikam neběžím. A on na to, že nemusím běžet. Stačí, když pojedu na kole. To mě také krapet znervóznilo. Přeci jen, proflákaná zimní sezóna se za tři týdny ježdění na kole moc dohnat nedá, a jelikož vím, jak to Hynkovi jezdí, tak jsem se cukal. Zkusil jsem argumentovat, že mě bolí rameno (mi ty výmluvy ale jdou, že? 🙂 bohužel byla opět pravdivá) a vydržet na kole přes dvě hodiny je někdy i náročné. Na to Hynek vytáhl odzbrojující argument, že se jedou dvě etapy – jedna tak hoďku a půl a druhá tak dvě. Njn, to už mi došly veškeré mé bolístky, tak jsem mu přislíbil, že 4.4. se s ním zúčasním Voděradských Bučin.
Voděradské Bučiny je jednodenní dvouetapový scorelaufový závod dvojic v MTBO podle více méně turistické mapy a pořádal to Pepa Vosol z RAČe (rac.xf.cz). Závody od lidí z RAČe bývají povětšinou kvalitní a zároveň i zábavné a někdy i pekelně zničující. Už když jsem si pročítal informace o závodě, tak jsem si nemohl nepovšimnout, že se Hynek v těch časech trochu sekl a místo 1,5h limitu pro první etapu byl limit 2,5h a u druhé etapy se nejednalo o 2 nýbrž hned o 3 hodinky. Ale znáte to, ne? Na takové drobnosti se moc nehledí 🙂 a to byl můj první kámen úrazu. Nějak naivně jsem si myslel, že to bude pohodička, vždyť kolem Louňovic, kde byl start, přeci žádné kopce býti nemůžou, když tam dokonce postavili i kuželník, ne? 🙂 V této naivně blbé představě mě utvrdil i letmý pohled do KČTčkové mapy. Ach jak já se mýlil 🙂
V sobotu v Louňovicích bylo krásně. Sluníčko svítilo a úplně vypalovalo do kůže, že jaro je zde i se suchým terénem a vyhřátým vzduchem. Opět chyba 🙂 Zapište si za uši, že „je-li sucho v Šárce, tak to neznamená, že je sucho v lese v okolí Louňovic“. Dále si zapište za uši, že „je-li na sluníčku teplíčko, tak to neznamená, že v lese není zima“. Naštěstí ale ani jedno nebylo tak hrozné a vcelku jsme se s tím popasovali. Bohužel to sluníčko na nás zanechalo trochu následky a po startu první etapy jsme při plánování strategie doslova perlili 🙂 Holt jsme si mysleli, že když je malá mapa, tak to musíme stihnout objet všechno – nestihli 🙂 Na druhou stranu jsme si vyzkoušeli, jaké to je sprintovat do cíle, abychom stihli limit 🙂
Další skutečnost, kterou jsem zjistil během první hodiny první etapy byl fakt, že moje naivní představa, že mi bude stačit jen voda, byla doopravdy zcela naivní. Ionťák by se šiknul víc než dost. Myslím si, že když jsem si během stop-time mezi etapami objednal dva půllitry koly, nechápala nejen paní hospodská, ale ani Hynek. Půl litřík jsem vyžahl skoro na stojáka a druhý putoval do velblouda. Pak jsem si ještě dal třetinku koly na zapití polévky a opět zbyteček koly putoval do vaku. V druhé etapě to bylo znát, že nechlemtám jen vodu 🙂
Také jsem zjistil, že počet najetých kilometrů před závodem u druhých je zcela nesměrodatný údaj, který navíc může vyvolávat velice plané naděje. Já jsem měl za letošek našlapáno něco kolem 600km, když jsem docela slušně jezdil celý březen. Hynek onu sobotu seděl na kole letos podruhé … A stejně mi ujížděl. Naštěstí to ale během oběda pozichroval nakládaným hermelínem, což mi zajistilo pro následující 1,5h závodu přijatelné tempo 🙂
A co bych napsal o závodu? Podcenil jsem ho 🙂 Čekal jsem silniční kritérium a opak byl pravdou. Nádherně postavené a umístěné kontroly, nádherná příroda a úžasné lesní cesty. Super počasí. Hynek suprově mapoval a těch pár chybiček jsem buď podchytil, nebo jsme je rychle vyřešili. Zároveň jsem se vrátil zpět z výšin, jaké to je krásné, že už mám tolik naježdíno. Je to na nic a chce to jen dřít a dřít a dřít 🙂 Na druhou stranu se ale ukázalo, že soupeři na tom nebyli o moc lépe a chtě nechtě jsme byli vyhlášení jako vítězové 🙂 (výsledky na http://rac.xf.cz/wrc09www.htm)
Co dodat závěrem? Snad jen, že
– už dlouho jsem nezažil po dojezdu pocit, kdy člověk je rád, že má zvracení či mdloby pod kontrolou
– už dlouho jsem nezažil pocit, že pokud okamžitě něco nesním, tak snad umřu
– už dlouho jsem nezažil pocit toho, kdo tahá za slabší konec lana a visí na pneušce toho před sebou
– už dlouho jsem nezažil pocit, že víc jsem ze sebe vyždímat nemohl.
A nejlepší na úplný závěr. Hynek se mě po závodě nenápadně optal, cožeto dělám v sobotu, tentokrát 18.4. (http://www.viprahlo.snadno.eu/VIPrahly_BAJKonur_09.html) … A tentokrát na 7 hodin a bez obědové pauzy … no nechme se překvapit …

PS: Musím ale zároveň prohlásit, že jsem pyšný na fakt, že jsem mohl startovat pod proslulou značkou „SZRSAVSD neboli Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech“. První, kdo uvede v komentáři, kde se tento název prapůvodně zjevil, vyhrává 100g čokošku dle svého výběru (Míša je ze soutěže vyloučená, páč je příliš dobře informovaná 🙂 ). Tahání informací z Míši je také zakázáno soutěžním řádem 😉