Tak zatímco ke konci týdne bylo přes den skoro naprosté azuro, ráno v sobotu bylo tradičně, zataženo. Vrhla jsem se tedy na praní (přes týden na to a) není čas, b) to má většinou zamluvené někdo jiný. Pozn.: v baráku je jen jedna pračka) a na vypracovávání úkolu na němčinu. A plánovala, že odpoledne půjdu do bazénu.

            Ale po dvanácté hodině, jako mávnutím kouzelného proutku, se najednou rozjasnilo, a tak jsem urychleně odzimovala kolo a vyrazila na výlet, který jsem měla již delší dobu naplánovaný a který mi minule tak špatně dopadl.

            Tentokrát jsem vyjela v opačném směru, kde jsem doufala jednodušší orientaci. A opravdu – mapu jsem za celou dobu nemusela vyndat. Tuto trasu jsem si vybrala hlavně z toho důvodu, že jsem se chtěla podívat k poslednímu jezeru, které mám v dojezdové vzdálenosti. Všechny další už jsou trochu dál.

            Tak tedy trasa vedla přes Dietlikon a Tagelswangen (stoupání), následně odbočit na Illnau-Effretion a pořád rovně, po rovině či mírně z kopce až do Pfäffikonu (výhled n jezero a na Alpy) a Wetzikonu. Na to, že byla sobota, bylo centrum města, stejně jako silnice při výjezdu z Zürichy, plné aut. Ještě jedna poznámka – když jsem vyjížděla, náš teploměr ukazoval cca 12 stupňů. Cestou se ještě oteplilo a na sluníčku bylo krásně. Ale aby bylo 24 stupňů, jak cestou ukazoval jeden pouliční teploměr, tomu se mi opravdu nechtělo věřit. Co se týká cyklistů, bruslařů a běžců – podle nich se rozhodně nedalo poznat, jak je – někteří jeli jen v tričku, jiní v dlouhých kalhotách a pořádné větrovce, jiní v džínách a zimní bundě, …       

            Protože se jelo pěkně, nevzala jsem to přesně po trase, jako minule (nejkratší domů), ale po cyklostezce č.41 jsem se propletla vesničkami a mezi poli krásnou silnicí (většinou z kopce) ke Greifensee. A následně již po dobře známé cyklostezce č. 29 podél jezera domů. Po cca dvou hodinách od výjezdu se počasí začalo kazit. Foukal nepříjemný vítr proti, sluníčko zašlo, takže se i trochu ochladilo, a nohy vůbec nejely. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si výlet ještě úmyslně nikudy neprodlužovala – 55 km mi bohatě stačilo. Trasa k nahlédnutí zde.  

             Poznámka na závěr – musím, k mé nelibosti, konstatovat, že čokoláda není vůbec vhodný předsportovní snack (stejně tak oříšky; a jak si i Vláďa vyzkoušel, ani Cookies  ). Dopoledne jsem se totiž trochu neudržela a skoro bych si troufla tvrdit, že jsem se milou čokoládou trochu přejedla … a na kole to bylo cítit