Jak jistě všichni víte, letěl jsem za Míšou až v sobotu. Místo výletu do Atlanty jsem si vybral přestup v New Yorku na JFK. A jelikož jsem nechtěl riskovat, že bych musel jako Míša sedět v prostřední řadě uprostřed, tak jsem si říkal, že se zacheckinuji online. Vlítnul jsem na to v pátek ráno a … vše špatně. Jelikož nelítám tak často, tak jsem nějak nevěděl, že výběr sedadla se dá dělat dávno před check-inem a tudíž jsem měl dost smůlu. Všechna sedadla obsazená, bylo zde jen pár míst, která byla za příplatek a říkali tomu něco jako lepší economy a premium economy. Lepší economy spočívala v sedadlech buď u okýnka, nebo do uličky, premium pak měla mít snad i víc místa na nohy. Co jsem si tak pamatoval, tak na dlouhých letech to s místem na nohy nebývalo tak zlé, tak jsem chtěl hlavně okýnko. Vybral jsem si jedno sedadlo a hle, chtěli doplatek 39CHF. No což, furt lepší než platit cca 80CHF za to premium místo 🙂 Kreditka fňukla a sedadlo 26A u okýnka bylo moje.
Následoval pokus o samotný check-in, kdy jsem tam vyplnil milion a jednu věc, aby mi systém následně oznámil, že mám smůlu a pro tento let musím jít na osobní check-in. Tomu říkám přívětivé zákaznické prostředí … Uklidňoval jsem se alespoň tím, že jsem si zařídil výhledy.
V sobotu ráno na check-inu jsem si pak jen pohlídal, že mi opravdu dali mnou připlacené sedadlo 26A, což kupodivu dali, takže vše v pořádku.
Následoval boarding, kdy jsem čekajíc ve frontě znuděně koukal kolem sebe a omylem spočinul na palubním lístku jedné holčiny, co stála vedle mě. Trošku mě zarazilo, že se ji v řádku sedadlo krásně vyjímalo 26A … Začali se mi hlavou honit zlé myšlenky, že asi prodali dva lístky na jedno místo, což se vcelku normálně děje a jelikož jsem o své vytoužené okýnko přijít nechtěl, tak jsem se nenápadně natlačil víc dopředu. Prošel jsem poslední kontrolou lístku, letištní personál mi mé místo zdá se odkýval, tak vyrážím směr letadlo. Ujdu asi 10 kroků a někdo na mě začal pokřikovat. Otočím se a ona to letuška. Tak se k ní vracím a ona na mě chrlí, že mě museli přesadit [nasazuji smutný výraz a hodlám své okýnko bránit] a že mě přesunuli do business třídy. Očička se mi rozzářila, čert vem okýnko, když mě čeká cca 9 hodin totálního rozmazlování a pohodlí. A shodou okolností na mě i to okýnko vyšlo, takže naprostá spokojenost.
Samotná cesta je kapitola sama o sobě, která by se dala zaobalit do – jídlo, pití, zábava. Jen co jsem si sedl, tak už do mě chtěli lít šampaňské. Následoval jídelníček na tři stránky plus jedna stránka jako vinný lístek. Tak do 10 min. po startu jsme si už utírali ručičky do horkého ručníku, následovala miska oříšků, aby to čekání na předkrm nebylo moc dlouhé. Než jsem stačil dojíst oříšky, tak už jsem měl před sebou mini kukuřičnou placičku s lososem, chřestem a cibulkou a cibulovou polévku. K tomu jsem si dal dvě mini houstičky s fakt dobrým máslíčkem. Fakt jsem byl příjemně najezený. Ale trošku mě znervózňovalo, že stále mám nějak moc příborů … No než jsem se rozkoukal, tak mi na tácu přistál zeleninový salát. Tak jsem ho slupnul s tím, že třeba oběd bude až za dýl. Sakra, nebyl. Po salátu následoval hovězí steak s pepřovou omáčkou, brkaší a špenátem. Steak byl naprosto skvělý. Doopravdy mi nějak není jasný, jak to připravili 🙂 Po tomhle chodu jsem už byl slušně přejezený. I kus kaše jsem raději nechal a jen jsem se modlil, abychom nepotkali větší turbulence, jelikož bych asi úplně neručil za to, že bych to všechno udržel. Bohužel dlabanci ještě konec nebyl. Co by to bylo za oběd bez zákusku. Tak jsem si vybral vanilkovou zmrzku, zalitou jahodovým dressingem. Zbytečné dodávat, že zmrzka byla naprosto super. Navíc to byla opět obří porce. Naštěstí zmrzka byla sladkou tečkou za obědem, takže jsem nastavil sedadlo do pololůžkové úpravy, pustil si druhý film a započal trávení. Celá tahle výkrmová fáze trvala něco málo přes dvě hoďky a s dalším jídlem začali „otravovat“ asi až hodinu a půl před přistáním. To do nás natlačili brutálně velký sandwich s krůtí šunkou a čedarem, mrkvový salát [ten jsem už fakt nedal], jednu velkou čoko cookie a čoko bonbón. Takže když jsme konečně přistáli, vyvalil jsem se z letadla brutálně přejezený a pohled na všechny ty fast-foody na letišti ve mně vyvolával převelice nepěkné pocity v oblasti břišní.
No řeknu vám, že to za těch 39CHF fakt stálo a hned bych si to zopakoval na cestě z US do Evropy 🙂
No ne že bych to Vláďovi nepřála, ale trošku jsem mu záviděla 🙂
Jo, jo štěstí je kráásná věc…