Abyste si nemysleli – tohle není žádná dovolená; já se jedu vzdělávat. Přednášky od devíti do šesti. Ale jako dovolenou to beru. Vždyť poslední dovolená byla, skoro na den přesně, před dvěma lety v Americe. Pak už jen pár víkendových výletů a čtyřdenní velikonoční výlet k ženevskému jezeru. Takže třeba se vyspím celou noc v klidu v kuse (i když teď, v 21:20 se do vedlejšího pokoje nahrnuli další, hluční, hosté, ale snad půjdou brzy spát).

Ono jsem vlastně do poslední chvíle nevěděla, jestli poletím. Zarezervovala jsem si totiž letenky u Airlines-direct a až týden před odletem jsem zjistila, že mi od nich vlastně nepřišel ten meil s letenkou. Na mé e-maily neodpovídali a dovolat jsem se jich nemohla (a že jsem to zkoušela každý den; a několikrát). Takže jsem v neděli vyrazila na letiště ještě o něco dříve, než bych obvykle jela. … A vše proběhlo úplně v pohodě. Koukla na pas, dala jsem jí i číslo letu, našla si mě na počítači, odbavaila a … měla jsem rázem 2,5 h volna na letišti. Dala jsem si v klidu frappé u Starbucks, chatovala, četla FB a Reflex, který mi Nina přivezla z Prahy (alespoň zase na chvilku vím, co se tak asi v Čechách děje).

K letadlu nás vezl autobus. Asi tím, že to letadlo bylo táááák malé, že by jeho dveře asi nedosáhly na ty napojovací tunely :D. Neuvědomuji si, že bych tak malým letadlem někdy letěla. Vrtulové. Snad jen o něco delší než autobus („no trošičku jsem si zapřeháněla“, ale tak to na mě působilo). Obsazenost tak z poloviny. Počasí super, výhledy krásné. Nejdřív jsme myslela, že nic neuvidím, ale pak jsme se stočili k severu a mě se naskytl výhled na Uetliberg a sluncem zalité jezero, Zoo, Greiffensee, Pfaffikonsee, … po nějakém čase jsem okýnkem naproti zahlédla i Bodensee. Přišlo mi, že půl trasy stoupáme a půl trasy už zase klesáme. Zapnout telefony jsme si mohli jen někde uprostřed snad tak na 10 min. Žila jsem v odmění, že mám přímý let. Ale ono ne. Letělo se přes Salzburg. Ale tím stylem, že jsme přistáli, někdo vystoupil a pár lidí přistoupilo a letěli jsme dál.

Letiště v Grazu mi přišlo dost malé. Vystoupili jsme z letadla na letištní plochu a pěšky šli do hlavní budovy. Ani jsem nestačila dojít k pásu a už mi jel kufr. Před terminálem čekal autobus a za nějakých deset minut jsme jeli (byly jsme dva + řidič). Cesta do centra trvala asi půl hodiny. Předměstí Grazu (jestli se to tak dá nazvat) je … no nic moc. Nějaké to nákupní centrum a kino, čtyři kamenictví, nuda, nuda, šeď, šeď. Tím centrem nemyslím úplně centrum, ale ohromnou tramvajovou a autobusovou křižovatku Jakominiplatz. Všude bylo málo lidí. Pár nagelovaných a pěkně oháklých chlápků asi mířilo do baru (bylo kolem šesté večer). Ještě dvě zastávky tramvají a dorazila jsem do hotelu. Přímo u tramvaje, takže budu vzpomínat na své mládí nad Hlavním nádraží. Ale teď večer toho už moc nejezdí.

Vydala jsem se do centra, které je cca 1 km daleko, hledat něco k jídlu. Tady to funguje jako ve Švýcarsku: neděle = vše zavřeno. Jen restaurace s cafe/glace/asian/kebab byly otevřené. Skončila jsem tak na asijském eat-what-you-can (sněz, co můžeš). Docela dobré. Už jsem umírala hlady, páč jsem kvůli té nejistotě s letenkami přes den zas až tolik nejedla. Všichni kolem chodili se zmrzlinou; italska zmrzlina tady byla na každém rohu. No a vzhledem k tomu, že většina obchodů zavírá v 18 h a my v téže dobu končíme přednášky, asi toho moc nenakoupím.

Za tu svoji hodinovou procházku jsem prošla kolem tří obchodů s cupcak (kapkejky, no prostě s těmi zdobnými mafinami) a v centru pěších zón to po setmění vypadalo … no něco ve smyslu „Řásnovka hadr“.