Tak bylo 28.9.2014 další Slow up v rozumné vzdálenosti od Curychu – z Meilenu do Rapperswillu (a ještě kousek dál). Ráno bylo v Curychu mlha, že by se dala krájet. A s plánováním odjezdu to je těžké, vlaky jezdí jednou za půl hodinu, ale co my víme, jak s Eliškou vyrazíme. Tak se stalo, že jsme se smířili s tím, ž nám autobus na nádraží a následný přímý vlak ujede, ale jak si Vláďa kupoval lístky, tak zrovna kolem nás autobus projel. A tak jsme se ho jali dobíhat. Nejprve jsem vystartovala já s Eliškou ve vozíku, ranní mlhou, za roh kolem Coopu, nepřejet lidi čekající lidi na tramvaj a dál a dál na dočasně posunutou autobusovou zastávku. Doběhly! Stojíme s Eli ve dveřích a vyhlížíme Vláďu, jak se řítí s bruslemi v ruce. Dobrá práce. Na přestup na vlak máme pak asi deset minut, ale i tak trošku popobíhám, aby nám to náhodou neujelo. Vlak není bohužel nízkopodlažní, tak taháme kočár do schodů. S Eliškou si jdeme sednout, Vláďa bude stát u kočárku. Cesta do Meilenu trvá kolem půl hodiny. Eli kouká z okna, slízá a zase vylézá na sedačky, prochází se v uličce, chvilku si čteme. A pak už vystupovat a znovu do kočáru. To už se ji moc nelíbí. Cestou přistoupilo docela dost lidí, často s kolama, takže je jasné, že také jedou na Slow up. Na „start“ jdeme pěšky. Chceme si prohlédnout stánky, vzít Elišce balonek, podívat se na jezero, … a to je vše lepší bez bruslí.
Když jsem Elišku vyndavala s vozíku, tak ten se pod tíhou věcí převážil.
A pak jsme už vyrazili. Bruslaři a cyklisté všude. Tentokrát se jezdilo oboustranně. Spousta malých dětí na kole. Jelo se výborně. Cesta byla jen lehce zvlněná (kolem jezera) a dokonce mi připadalo, že jedeme povětšinou z kopce. Proto jsem trvala na tom, že zpátky jedu jedině vlakem. Cestou byla i pouť, to už ale Eliška spala. Usnula vlastně skoro hned, takže, když jsme dojeli do Rappesrwilu, stále spala. Snažila jsem cestou kontaktovat Veru s rodinou, kteří také vyrazili, jestli je někde nepotkáme, ale vypravili se později a byli pomalejší, takže zůstáváme o samotě. V Rapperwillu se nakonec Eli probudila, tak si protáhla nohy na hřišti a pak jsme šli mezi stánky hledat něco k jídlu. Skončilo to u rakletu. A do toho se udělalo pěkné počasí.
A tak jsme se vydali i na cestu zpět, čas jsme měli. Jinak jsme mimo jiné viděli i jezdce na jednokolkách, tandemech, vysokých kolech, atd.
A světe div se – cesta zpět mi připadala snad ještě víc z kopce, než před tím. To bylo super! To se mi snad ještě nestalo. Nejlepší profil, jaký si člověk může vybrat. Celkem to dalo 30 km, takže ještě že to bylo „z kopce“. Příští rok si Slow up zase vyhledám.
