Jak zmiňuji později (jinými slovy v následujícím článku) – již loni byl tento výlet naplánován. Tehdy hlavně jako cyklo – Vláďa se chystal s kamrády na pořádný offroad a my s Eli bychom si užívaly pláže. Sešlo z toho. Letos jsme to pojali lezecky. Ano, ano – tato oblast je ráj pro cyklisty (hlavně tedy, jestli jsem to dobře pochopila, pro downhilové … je to tu samy strašný kopec), lezce a plážové povaleče.

Pětihodinovou cestu jsme všichni přečkali v pohodě. Naštěstí jsme neuvázli v žádných zácpách. Při dojezdu k našemu ubytování jsem si tedy prožila jeden z těch horších zážitků svého života. Nevím, jak moc znáte italské minipříjezdové cesty k barákům posazeným vysoko v kopci mezi olivovníky a citrusovníky. Tak, kam Vláďa odpočil z hlavní silnice, bych se neodvážila škrábat ani pěšky! Úzké to bylo tak akorát na auto, ale tak prudké, že jsem stále nemohla uvěřit, že se do toho opravdu pouští. Zatáčky musel projíždět na víckrát (nacouvat si), protože se to naráz vytočit nedalo. „Nejlepší“ na tom bylo, že asi po třech zatáčkách zjistil, že jsme asi odpočili o jednu dřív. Otočit se ale nešlo! Takže začalo couvání, během kterého nemáte moc prostor na nějaké chyby – z jedné strany kamenná zídka, z druhé strany pletivo a pod ním pár metrů dole něčí zahrada. S Eli jsme Vláďovo couvání sledovaly z povzdálí (jendak pro to, aby měl lehčí auto, jendak jsem v tu dobu opravdu nechtěla být v autě). Nakonec to sjel, ale ve mě byla malá dušička.

Další cesta , kterou jsme vzali, byla již správná. O něco lepší, než ta původní, ale i tak to bylo uzoučké a šíleně prudké. Ke konci týdne ale už Vláďa zvládal projet všechny zatáčky bez couvání. Stejně jsem z toho ale nikdy neměla dobrý pocit. Ani jako chodec. Myslíte si, že někdo, kdo se plně soustředí na to, udržet se na silnici, ještě má čas koukat, kde jsou nějací chodci?

Ale k vlastnímu pobytu – byli jsme ubytovaní v apartmánu, kde byla kuchyň s jídelnou, dvě ložnice (v té druhé byli Kevin s Domi) a koupelna se záchodem. Pan majitel měl ještě asi pět podobných (vypadalo to na ohromné rodinné sídlo přestavěné do několika samostatných jednotek vhodných k pronajímání). Kromě toho pěstoval na terasách pod a nad barákem olivy, citróny a pomeranče.
Počasí moc nevyšlo. V neděli se Vláďovi vrátily žaludeční problémy, které chytnul od Elišky, takže strávil den v posteli. My jsme se s Eli vypravily na pláž. Ale byla zima. To koneckonců byla skoro celou dobu. Dva dny pak bylo hezky a v pátek zase už hůř a k tomu šíleně foukalo.

V pondělí jsme se v šíleném lijáku vypravili do Janova.

V úterý jsme si prošli Finale a ve středu konečně vyrazili na stěnu. Průvodce asi napsal někdo bezdětný, jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohl k tomu místu, kam jsme vyrazili napsat, že to je vhodné i pro rodiny s dětmi. Ale zvládli jsme to. Já jsem tak již potřetí zkonstatovala (po patřičném praktickém testu), že lezení venku není pro mě (moc obtížné oproti tomu, co lezu uvnitř na stěně). Takže to bylo asi (snad) mé poslední venkovní lezení. Vláďa pak byl lízt s Domi a Kevinem i druhý den, kdy jsme my s Eli byly na pláži a promenádě. A pátek opět procházka podél moře.

Nakonec jsem se docela těšila zpět do práce. Přeci jenom, v práci si mohu v klidu zajít na oběd a vypít si kafe … o dovolené s Eliškou ne 😀

Fotky jsou na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Finale_Ligure_-_dovolena

O jméno a heslo si musíte zažádat.